ECLI:CZ:US:2021:4.US.3177.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3177/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2019 č. j. 30 Cdo 5374/2017-305, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 184/2015 se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel byl obviněn a následně obžalován pro podezření ze spáchání přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu podněcování nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit tak, že dne 1. 5. 2011 v rámci demonstrace Dělnické mládeže pronesl v německém jazyce projev, v němž mimo jiné uvedl: "My všichni dnes demonstrujeme v různých městech proti plánům na přecizení našich národů, proti fantazii velkokapitalistů na naše promíchání... Jde o to, že není žádný problém, aby byl vymazán samostatný národ... Kolik sem chcete ještě zatáhnout takzvaných pracovních sil z Afriky, Indie nebo odkudkoliv, aby nám naše práce byla sebrána? Aby byla zašlapána naše kultura? Aby jsme přihlíželi, jak jsou naše města utápěna v multikulturním teroru? ... Kdy dostane národ svá práva... Ti nahoře nebudou mít chřtán nikdy dost plný... Tak dlouho nás budou ždímat, než z nás vyždímají poslední kapku čisté krve... Ptám se vás, kdo z vás někdy slyšel o velkých vynálezcích z Afriky? O strojních konstruktérech, o básnících, o myslitelích z Indie? Odborné síly, které k nám do teď přišly, pracují buďto ve fabrikách nebo jako řidiči odpadních vozidel... Ptám se každého z vás, jak dalece to má ještě s našimi zeměmi jít, než vezmeme do rukou hole a pochodně a ty, kteří nás utlačují a posílají nám sem svůj lidský odpad, vyhodíme z evropské pevnosti? Poslat je tam, odkud přitáhli. Měli bychom je nejlépe poslat hned zpátky do Izraele nebo do USA s letenkou bez návratu a jejich pracovní síly hned za nimi... Historie se musí správně a nově vyučovat. Není jen 12 let zlé války a vyhnání, ale před tím staletí přátelství a společného tvoření". Přitom měl na sobě červené tričko, u kterého bylo na zadní straně vyobrazené bílé ozubené kolo s černou výplní s překříženým rudým mečem s kladivem, kdy obsahem svého projevu a současným užitím symbolu překříženého kladiva a meče v ozubeném kole měl propagovat nacistické hnutí.
3. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 4 T 78/2013 byl stěžovatel uvedené obžaloby zproštěn, neboť uvedený skutek není trestným činem. Soud dospěl k závěru, že přednesený projev byl demagogický a z hlediska stěžovatelovy trestní odpovědnosti hraniční. Projev byl uzpůsoben tak, aby se řečník vyhnul jednoznačným vyjadřováním, což se mu podle názoru soudu v zásadě zdařilo. Dále byl zaměřen na sociálně slabší vrstvy, resp. skupiny vnímající jisté ohrožení pozic, možností či budoucnosti. Projev zjednodušoval a zobecňoval složité a provázané sociální i ekonomické problémy současné Evropy a nabízel snadná vysvětlení a radikální, rychlá řešení. Vyznačoval se nedostatkem logiky a chybějící odbornou argumentací a obsahoval i zjevné nepravdy. Projev nicméně explicitně nepodněcuje k nenávisti a nepropaguje žádné trestněprávně relevantní hnutí. Výzva k násilí není jednoznačná a není ani zřejmé, vůči komu by mělo směřovat. Ani použité symboly nejsou obecně známými způsoby propagace (neo)nacistických hnutí. Ani podporou politických stran, které např. mají své členy v Evropském parlamentu, nemůže zásadně dojít ke spáchání trestného činu. Stěžovatelovo jednání tak soud neoznačil za trestné, nejde pak ani o přestupek.
4. Stěžovatel následně podal proti České republice (dále jen "žalovaná") žalobu na zaplacení částek 818 011 Kč a 238 eur s příslušenstvím. Ty měly představovat újmu vzniklou stěžovateli trestním řízením, konkrétně kompenzaci nemajetkové újmy v podobě zásahu osobnostní sféry, způsobenému povinností podrobit se úkonům trestního řízení v cizím státě a strpět rozsáhlou medializaci případu, vykreslující jednání stěžovatele jako extrémistické a nenávistné (500 000 Kč), náhradu za použití motorového vozidla k hlavnímu líčení (16 538 Kč), náhradu za nutnost vybrat si dovolenou pro účast na hlavním líčení (238 eur), odměnu za služby tlumočníka a právního zástupce (231 473 Kč) a náhradu nemajetkové újmy za průtahy v trestním řízení (70 000 Kč). V průběhu řízení žalovaná přiznala stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 44 286 Kč.
5. Obvodní soud rozhodl o stěžovatelově žalobě rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 15 C 84/2015-229 tak, že výrokem I zastavil řízení co do částky 44 286 Kč, výrokem II přiznal stěžovateli nárok na částky 238 eur, 100 000 Kč, 186 437 Kč a 2579,44 Kč s příslušenstvím, výrokem III ve zbytku žalobu zamítl a výrokem IV stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z požadované náhrady nákladů trestního řízení obvodní soud přiznal stěžovateli většinu požadované částky (186 437 Kč). Za užívání vozidla pro cestování k hlavnímu líčení přiznal obvodní soud stěžovateli částku 2 579,44 Kč, ve zbytku požadované částky (tzv. amortizaci) soud nárok zamítl. Za oprávněný považoval soud rovněž nárok na náhradu vyčerpané dovolené k účasti na hlavním líčení (238 eur), neboť tím byl stěžovatel připraven o dva dny dovolené sloužící jinak k účelu rekreace a zotavení po práci.
6. Náhradu za újmu způsobenou průtahy v řízení soud stěžovateli nepřiznal. Tři roky trvající trestní řízení odpovídá podle obvodního soudu složitosti předmětné trestní věci (dané zejména stěžovatelovou cizí státní příslušností). Jde-li o zásah do osobnostních práv stěžovatele, vzal obvodní soud za prokázané, že jeho případ byl medializován, a to dokonce s označením stěžovatele jako pachatele trestného činu. Úkorné vnímání trestního stíhání ze strany stěžovatele potvrzují i časté porady s obhájcem a průběh hlavního líčení, jakož i okolnost stíhání v cizím státě podle cizích právních předpisů. Trestní stíhání omezovalo stěžovatelovu politickou činnost, neboť v dalších projevech by mohlo být spatřováno naplnění vazebních důvodů. Z uvedených důvodů soud považoval za dostatečnou kompenzaci částku ve výši 100 000 Kč. Stěžovatel byl podle soudu v řízení zhruba z poloviny úspěšný, pročež žádné ze stran nenáleží náhrada vynaložených nákladů řízení.
7. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastník. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 33/2017-289 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že ve výroku II zamítl žalobu i co do částky 238 eur a 100 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku rozsudek potvrdil. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu ohledně nároků na náhradu nákladů spojených s obhajobou, náhradu za užití vozidla a na kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy řízení. Za nesprávné naopak městský soud označil posouzení nároku na náhradu za vyčerpání dovolené. Za vyčerpanou dovolenou mu byla poskytnuta náhrada mzdy a v jeho majetkové sféře se tato okolnost nikterak neprojevila. Na postup stěžovatelova německého zaměstnavatele nelze aplikovat právní předpisy České republiky a relevantní je pouze skutečnost, že stěžovatelova účast u soudu se nikterak neprojevila v jeho majetkové sféře. Obsahová náplň trávení dovolené je podle městského soudu právně irelevantní.
8. Podle městského soudu nebylo na místě přiznat nárok za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním stěžovatele. Stanovení formy a výše zadostiučinění musí vycházet především z povahy trestní věci a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry obviněného. Přitom podle ustálené judikatury nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Přiznání satisfakce nad rámec konstatování porušení práva je podle městského soudu namístě teprve tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti obviněnému takové satisfakce skutečně dostat mělo. Stěžovatel o své vlastní vůli vystupoval v cizí zemi s kontroverzními politickými projevy. Medializace jeho jednání a následného trestního stíhání neměla souvislost jen s činností orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je německé národnosti a následná medializace proběhla v českém jazyce, nemuselo se o stěžovatelově trestním stíhání, souvisejícím navíc s jeho veřejným vystupováním, jeho okolí vůbec dozvědět. Sám stěžovatel se prezentoval jako zástupce krajně pravicové politické strany a další dnes již zakázané organizace. Jeho projevy byly záměrně provokativní za účelem publicity a veřejné reakce. Žalobce nikterak konkrétně neuvedl, jak se trestní stíhání negativně projevilo v jeho osobnostní sféře. Osoba, která vystoupí na veřejnosti, musí podle městského soudu počítat s tím, že bude pod drobnohledem veřejnosti. Soudy proto obecně hodnotí smířlivě zásahy do soukromí takových osob. Podle městského soudu úkorné vnímání trestního stíhání nelze přímo ani nepřímo dovozovat z počtu porad s obhájcem. Absolvoval-li stěžovatel velké vzdálenosti kvůli veřejnému vystupování na demonstracích, nemohla mu stres způsobit ani stejná cesta k úkonům v trestním řízení. Stěžovatel se nemusel vzdát žádné politické činnosti. Jeho trestní stíhání mu naopak přineslo publicitu, jíž by se mu za jiných okolností nedostalo. Publicita je přitom podle městského soudu podstatou každé politické činnosti. Stěžovatel si musel být vědom, že proti němu může být vedeno trestní stíhání, ať už v České republice, nebo Spolkové republice Německo. Za porušení stěžovatelových osobnostních práv v médiích nemůže odpovídat stát. Podle městského soudu je tedy dostatečnou kompenzací omluva a konstatování porušení stěžovatelových práv.
9. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Samostatné nároky, které nedosahují výše 50 000 Kč, nemohou být předmětem dovolacího řízení. V dané věci jde o náhradu ušlé mzdy ve výši 238 eur. Přípustnost dovolání pak nemůže založit pouhý nesouhlas se závěrem o přiměřenosti průtahů v trestním řízení. Při posouzení přiměřené kompenzace za vydání nezákonného rozhodnutí se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Podíl žalobce na vzniku újmy lze podle ní zvážit při určování formy a výše zadostiučinění, jak vyplývá např. z rozsudku ze dne 27. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1777/2012. Rovněž Ústavní soud připouští jako přiměřené toliko morální zadostiučinění ve formě konstatování práva [např. nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2394/15 (N 78/81 SbNU 331)]. Ze stěžovatelem citovaného nálezu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773) neplyne, že by v podobných případech bylo nutné vždy přiznávat peněžní kompenzaci. Stejně tak z něj neplyne, že by městský soud nemohl přihlédnout k podílu stěžovatele na okolnostech, které vedly ke vzniku jeho újmy. Nejvyšší soud tedy neshledal důvod odchýlit se od závěrů své starší judikatury (rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Přípustnost dovolání nemůže založit ani stěžovatelovo odlišné nahlížení na jeho úspěch pro účely stanovení náhrady nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel namítá, že byl obžalován za pronesení politického projevu. Celou dobu byl přesvědčen o své nevině, a přistoupil tedy k trestnímu stíhání velmi odpovědně, přičemž se (mimo jiné) účastnil všech hlavních líčení (v cizím státě), což zásah do jeho života ještě více prohloubilo. Německé právo navíc neumožňuje, aby si na tyto dny vzal neplacené volno, a musel si tedy vzít dovolenou. Stěžovateli nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení, přestože byl v řízení úspěšný, a v době podání žaloby mu vedlejší účastnice nenahradila ani náklady obhajoby. Za svůj politický projev byl tak stěžovatel sekundárně potrestán jednak tím, že nebyl odškodněn za způsobenou újmu, jednak povinností hradit si sám náklady řízení. Pro její bagatelnost ponechává stěžovatel stranou otázku přípustnosti "rozštěpení" požadovaného nároku, jak jej provedl Nejvyšší soud. Při posouzení stěžovatelova nároku se soudy odchýlily od závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby se tzv. náhradové řízení stalo jakýmsi sekundárním trestním řízením, v němž budou odškodnění jen ti, jejichž podíl na zahájení trestního řízení je dostatečně nízký. To platí zvláště v případech stíhání za politický projev, jehož úspěch je zpravidla odvislý od znaleckého zkoumání. Nepřiznání nákladů řízení pak považuje stěžovatel za zřejmou svévoli. V řízení totiž uspěl s převážnou částí svého nároku (náklady obhajoby) a namísto peněžní satisfakce bylo konstatováno porušení stěžovatelových práv. Nelze tedy hovořit o jeho neúspěchu.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
12. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření nejprve vyslovil k vývoji odpovědnosti státu za újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním. Restriktivní přístup Nejvyššího soudu k tomuto institutu vyplývá z vyvažování dvou protichůdných zájmů - plného odškodnění způsobené újmy na straně jedné a zájmu společnosti na neochromení orgánů činných v trestním řízení na straně druhé (tzv. chilling effect). Odpovědnost státu byla dovozena judikaturně, a to nejprve jako odpovědnost za majetkovou škodu a později i nemajetkovou újmu. Tento institut tedy nevzniknul z rozhodnutí zákonodárce. Přílišným prosazováním principu odpovědnosti státu by mohlo dojít k oslabení jeho role na poli stíhání trestných činů. Jako nešťastnou tak hodnotí Nejvyšší soud úvahu Ústavního soudu v nálezu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), která řadí povinnost státu odškodnit újmou vzniklou nedůvodným trestním stíháním ke znakům materiálního právního státu. Z Nejvyšším soudem vypracované komparativní analýzy vyplývá, že pouze u malé skupiny států lze shledat odpovědnost státu za újmu způsobenou samotným trestním stíháním, a to ještě na principu subjektivní odpovědnosti, tedy podle zavinění orgánů činných v trestním řízení. Uvedená úvaha Ústavního soudu by Českou republiku zařadila mezi jeden z mála "právních států" na celém světě. Takový závěr označuje Nejvyšší soud za absurdní. Ani zavedené západní demokracie takovou absolutní odpovědnost státu neuplatňují. Samotný Ústavní soud se pak ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) vyjádřil, že základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nejsou právy absolutními.
13. Vzhledem k jedinečnosti tohoto institutu a nemožnosti soudu v odškodňovacím řízení se znovu zabývat otázkou viny obviněného je podle Nejvyššího soudu namístě přiznat peněžité odškodnění pouze tehdy, jestliže se obviněný nikterak nepodílel na okolnostech, které ke vzniku jeho újmy vedly. Není přitom podstatné, zda se na vzniku újmy podílel jednáním protiprávním anebo jednáním dovoleným. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v případu odškodnění muže, jehož obvinění ze znásilnění se ukázalo být nedůvodným. Vzhledem k podílu poškozeného na vzniku okolností vedoucích k trestnímu stíhání (prokazatelné vykonání soulože) nebylo na místě peněžité odškodnění. Lidově řečeno, odškodnění náleží pouze tomu, kdo k obvinění přišel "jak slepý k houslím". Jde-li o stěžovatelův případ, nemá Nejvyšší soud žádnou pochybnost, že se mu žádného peněžitého odškodnění nemá dostat. Stěžovatel se dopustil jednání, při kterém veřejně propagoval krajně pravicové názory, a to provokativním způsobem. Svým jednáním tak založil okolnosti, které následně vedly k jeho trestnímu stíhání. Peněžitá forma odškodnění je projevem lítosti společnosti (reprezentované státem) nad újmou, která byla stíhané osobě způsobena. U osoby, která svým jednáním vytvořila pro trestní stíhání podmínky, nebude zpravidla pro takový projev politování místo. Stěžovatel se bude muset spokojit s peněžitým nahrazením majetkové újmy a nahrazením nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva s případnou omluvou. Rovněž občanský zákoník považuje náhradu nemajetkové újmy za nadstavbu, tedy neposkytuje ji ve všech případech (§2971 občanského zákoníku).
14. Nejvyšší soud vyjádření uzavřel tím, že peněžité odškodnění nemajetkové újmy lze přiznat jen tehdy, odpovídá-li to spravedlivému vyvážení zájmu poškozeného a zájmu společnosti. K napadeným výrokům ohledně nákladů řízení poukázal Nejvyšší soud na stěžovatelovu chybnou premisu o jeho úspěchu ve věci. Ke konstatování porušení práva přistoupil vedlejší účastník ještě před podáním žaloby. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zamítl.
15. Žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) byla vyzvána k vyjádření s poučením, že neučiní-li tak, bude se mít za to, že se postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. Protože se tak stalo, Ústavní soud s ní jako vedlejší účastnicí dále nejednal.
16. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvedl, že Nejvyšší soud se ve svém vyjádření kriticky vymezuje vůči judikatuře Ústavního soudu a fakticky navrhuje její změnu. Podle stěžovatele měl především Nejvyšší soud tuto svou polemiku vtělit do svého rozhodnutí, jež by tak nebylo pouhým strohým odmítavým usnesením. Podle stěžovatele však ani Ústavní soud není příslušný k takové změně, jakou prosazuje Nejvyšší soud, neboť odpovědnost státu vyplývá přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud pouze svojí ustálenou judikaturou toto ustanovení vykládá v souladu s běžnými interpretačními metodami. Dále stěžovatel poukázal na to, že pro takové omezení není dán dostatečně legitimní důvod. Hrozbou omezení účinné represe kriminality by mělo být zamezeno rovněž náhradě majetkové újmy, ba dokonce i odškodnění za omezení osobní svobody. Pro dotčeného obviněného v tom totiž není žádný rozdíl. Nevyplacení té či oné náhrady pro něj vyjde nastejno. Není zřejmé, z jakého důvodu by nemajetková újma měla hrát zvláštní roli. Konstatování porušení práva považuje stěžovatel nejen za nedostatečný, ale dokonce za nadbytečný úkon, neboť porušení práva vyplývá již ze zprošťujícího rozsudku. Mělo-li by být pro stěžovatele dostatečnou satisfakcí prosté zproštění obžaloby, pohybuje se Nejvyšší soud ve zcela jiném ústavněprávním universu než v tom vytvořeném ústavním pořádkem. Pocit štěstí z neodsouzení není v právním státě dostatečnou satisfakcí. Úvahy Nejvyššího soudu by dále znamenaly, že veřejné projevy mají kromě povolených a trestných ještě širokou množinu "šedé zóny", v níž nebude řečník odškodněn za trestní stíhání. Dále stěžovatel poukazuje, že ke konstatování porušení práva přistoupila žalovaná až dva měsíce po podání žaloby a že tak byl procesně úspěšný.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že by v náhradovém řízení měli být odškodněni jen ti, jejichž podíl na zahájení trestního stíhání je "dostatečně nízký", a dovolává se nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Současně odmítá, že by mu byla uložena povinnost nést náklady takového řízení, jestliže na jeho nárok Česká republika jako žalovaná reagovala až po podání žaloby, přičemž s poukazem na jeho výsledek (kdy prý uspěl v převážné části svého nároku) uvádí, že to nelze hodnotit jako jeho neúspěch.
20. Vzhledem k vázanosti petitem ústavní stížnosti mohl Ústavní soud přezkoumat pouze soulad usnesení Nejvyššího soudu s ústavními principy. Toto rozhodnutí (podrobněji popsané sub 9 tohoto usnesení) vychází ze čtyř závěrů, z nichž Nejvyšší soud dovodil nepřípustnost podaného dovolání. Prvním závěrem je nedostatečná výše jednoho z nároků pro přípustnost dovolání (238 eur). Druhý závěr spočívá v tom, že lze přisvědčit závěru městského soudu, podle kterého nebyla délka daného trestního řízení nepřiměřená. Třetím závěrem je, že městský soud se nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zvážil-li podíl stěžovatele na okolnostech, které vedly k trestnímu stíhání. Posledním závěrem je, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky ohledně nákladů řízení, neboť se jejich obsah míjí se závěry městského soudu.
21. První a druhý závěr stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nenapadá, resp. závěr Nejvyšší soudu ohledně částky 238 eur pro bagatelnost částky "ponechává stranou". Ani Ústavní soud neshledává na těchto dvou závěrech cokoliv protiústavního. Rozdělení typově odlišných nároků je ustáleným postupem Nejvyššího soudu, Ústavním soudem konstantně aprobovaným. K právní otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v řízení pak stěžovatelovo dovolání pouze uvádí, že závěr městského soudu o přiměřené délce řízení je "frapantně nesprávný". Odmítnutí takové dovolací námitky nepovažuje Ústavní soud za odepření spravedlnosti nebo porušení jiného ústavního principu. V těchto dvou částech tedy napadené rozhodnutí obstojí.
22. Jde-li o třetí závěr, z podaného dovolání je patrno, že jako předpoklad jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.) stěžovatel uvedl, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka (konkrétně zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) má být posouzena jinak, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15, přičemž požadoval, aby se Nejvyšší soud zabýval otázkou, za jakých okolností lze daný zásah reparovat (toliko) konstatováním porušením práva. V rámci dovolacího "bodu" stěžovatel poukázal na některé konkrétní okolnosti (úkony trestního stíhání probíhaly 400 km od jeho bydliště, kauza byla medializována) s tím, že šlo o výkon svobody projevu a že je namístě mu přiznat náhradu způsobené imateriální újmy formou relutární satisfakce, přičemž odmítl argumentaci městského soudu (spojujícího výši odškodnění s veřejností stěžovatelova projevu a jeho údajně provokativním obsahem) s tvrzením, že státní moc musí být neutrální a odškodňovat újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním i těm, kteří vůči ní vystupují kriticky nebo "provokativně". Současně se ohradil proti (údajnému) názoru Nejvyššího soudu, že by relutární odškodňování mělo představovat "nadstandard".
23. Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že Nejvyšší soud akceptoval podíl poškozeného na vzniku újmy způsobené nezákonným trestním stíháním jako okolnost (resp. jednu z okolností) významnou pro rozhodování soudu o formě a případně výši finančního zadostiučinění, přičemž obecně odmítl, že by v takovýchto případech vždy možné/nutné reparovat vzniklou újmu výlučně zadostiučiněním v penězích. V tomto ohledu stěžovatel nic nenamítl, a ani Ústavní soud (v obecné rovině) nemá, co by takovým úvahám mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Namítl-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že nelze akceptovat, aby tato forma odškodnění byla možná jen tam, kde byl tento podíl "dostatečně nízký", pak na takovém závěru napadené usnesení postaveno není, maximálně lze z něho usuzovat, že Nejvyšší soud neshledal na právním posouzení městského soudu, který vzal v úvahu konkrétní okolnosti případu, nic závadného.
24. V souvislosti s údajnou kolizí právních názorů Ústavního soudu obsažených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na kterou stěžovatel poukazuje v dovolání, možno zmínit, že není zřejmé, v čem by měla spočívat, a to tím spíše, že se tato rozhodnutí vyslovují k jiné právní otázce. Úvaha Nejvyššího soudu, na niž stěžovatel výslovně poukazuje (tedy že by forma zadostiučinění a případně její finanční výše měla být "spravedlivá", resp. že nelze přiznat finanční satisfakci tam, kde by to bylo v rozporu s obecnými pravidly slušnosti), představuje pouze jiný způsob vyjádření principu přiměřenosti a základních zásad občanského práva (jež jsou vyjádřeny §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ostatně část této úvahy je obsažena i v citovaném nálezu (viz bod 35); v něm pak Ústavní soud vytkl obecným soudům nedostatečné zdůvodnění ohledně (nízké) výše finančního odškodnění nemajetkové újmy a nastínil kritéria, jimiž by se obecné soudy měly při posuzování této otázky řídit, a to s ohledem na okolnosti konkrétního případu. To tím spíše platí pro nález ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), jehož závěrů o nutnosti odškodnění se v této souvislosti stěžovatel rovněž dovolává, přičemž tato argumentace je v jeho případě nepřiléhavá.
25. Na závěru, že by pro přiznání finančního zadostiučinění musel být podíl poškozeného na vzniku újmy "dostatečně nízký", není postaven ani rozsudek městského soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že uvedený soud se zabýval dopady trestního stíhání do stěžovatelovy osobnostní sféry (jež jsou v posuzované, poněkud specifické věci spojeny i otázkou případného podílu poškozeného na vzniku újmy, k níž se vyjadřoval Nejvyšší soud) a s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že tyto nebyly natolik závažné, aby odůvodnily ještě přiznání finančního zadostiučinění, přičemž se vypořádal se skutečnostmi, jimiž stěžovatel argumentoval (a které namítal posléze i v dovolání). Jde-li o příslušné úvahy městského soudu, ty Ústavnímu soudu z věcného hlediska nepřísluší přezkoumávat, neboť jsou projevem nezávislého a nestranného soudního rozhodování. K případnému zásahu by byl oprávněn za předpokladu, že by tyto úvahy bylo možné označit za "extrémní" v tom smyslu, že by obecný soud opřel své rozhodnutí o skutečnosti zjevně irelevantní, a naopak ty podstatné pominul. Takovouto vadu však Ústavní soud nezjistil.
26. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že se ztotožňuje s názorem stěžovatele vysloveným v dovolání, že státní moc musí být neutrální i k těm, kteří vůči ní vystupují provokativně či kriticky. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo. Stěžovatelův "politický" projev dané meze přesáhl, neboť obsahoval (nepříliš skrývané) odkazy na nacistické Německo (viz použití slov národ, čistá krev, pochodně) a měl očividně rasový podtext, když určitou skupinu lidí (původem z tzv. třetího světa) znevažoval, a dokonce označoval za podřadnou (viz spojení "lidský odpad"), přičemž byl pronesen se záměrem vyvolat ve společnosti vůči této skupině nenávist, nešlo-li přímo o výzvu k násilnému chování (viz "vezmeme do rukou hole"). Ústavní soud nemohl přehlédnout, že některé obraty či pasáže z předmětného projevu stěžovatele téměř kopírují text knihy Mein Kampf, zejména 11. kapitoly jejího prvého dílu (Volk und Rasse, 855. nezkrácené vydání, Eher-Verlag, München 1943, zejm. s. 314 a násl.), kde se obdobným způsobem píše o čisté rase, důsledcích křížení ras a o rozdílech ras, nadřazenosti jedné rasy a podřadnosti jiných ras a lidí, o schopnosti invence a tvůrčí činnosti pouze určité rasy atd.). Ústavnímu soudu však přísluší rozhodovat o případném zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, nikoli o hodnocení trestnosti jeho vystupování z hlediska právního řádu České republiky, neboť to je vyhrazeno kognici obecných (trestních) soudů. A i když podle trestního soudu jednání stěžovatele nedosáhlo hranice trestní odpovědnosti, neznamená to, že by civilní soudy nemohly zkoumat, zda nekoliduje s dobrými mravy, resp. "pravidly obecné slušnosti", jak judikoval Nejvyšší soud (srov. i §2 odst. 1 a 3, §3 odst. 1 a 3 občanského zákoníku), jakož i s hodnotami, které náš demokratický právní stát zastává a prosazuje, jako jsou obecně sdílené hodnoty lidství a úcta k lidským právům a zásadám občanské společnosti (srov. preambuli Listiny a Ústavy). Bylo-li tomu tak, pak je zcela namístě danou skutečnost zohlednit při úvaze o formě, eventuálně výši zadostiučinění v penězích, vyloučeno není ani, že uplatnění nároku u soudu může představovat zneužití práva (§8 občanského zákoníku), které nepožívá soudní ochrany.
27. Jde-li o závěr Nejvyššího soudu, týkající se nákladů řízení, stěžovatel v dovolání namítl, že žaloba byla téměř celá úspěšná a tento svůj závěr podpořil odkazem na závěry jiného rozhodnutí městského soudu (rozsudek ze dne 16. 4. 2014 č. j. 55 Co 69/2014-74), které odkazovalo na starší judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 2. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5210/2009) a Ústavního soudu [nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249)]. Byť je nutno vytknout Nejvyššímu soudu, že se s danou námitkou přiléhavě nevypořádal, nelze konstatovat, že by šlo o vadu, která by byla s to výsledek řízení ovlivnit. Předně je třeba konstatovat, že nárok (co do jeho základu) na přiměřené zadostiučinění byl žalovanou uznán, byť se tak stalo zřejmě až po podání žaloby, takže soudní řízení bylo posléze vedeno jen ohledně nároku na peněžité plnění, a v tomto ohledu již stěžovatel úspěšný nebyl, nadto předmětem řízení byly další stěžovatelovy nároky a ohledně nich byl úspěšný jen zčásti. A i v případě, že by - zcela hypoteticky - bylo možné hovořit o (převažujícím) úspěchu stěžovatele v daném řízení, z důvodů uvedených sub 26 by zde byly splněny podmínky aplikace §150 o. s. ř.
28. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu