ECLI:CZ:US:2021:4.US.319.21.1
sp. zn. IV. ÚS 319/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2020 č. j. 8 To 392/2020-72 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. října 2020 č. j. 9 T 97/2018-64, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navazujícím podáním ze dne 11. 2. 2021 požádal z důvodu porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod o odklad vykonatelnosti trestu odnětí svobody, který v mezidobí začal vykonávat.
2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 1. 2019 č. j. 9 T 97/2018-41 uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Uvedený trestní příkaz nabyl právní moci dne 15. 2. 2019.
3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl podle §83 odst. 1 trestního zákoníku tak, že stěžovatel trest odnětí svobody v trvání jednoho roku ze shora zmíněného trestního příkazu vykoná. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. K námitce stěžovatele, že nevěděl o konání veřejného zasedání, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání, krajský soud konstatoval, že stěžovatel v průběhu svého výslechu (č. l. 13 trestního spisu) označil jako adresu pro doručování K. Z doručenky založené na č. l. 61 spisu se podává, že stěžovateli bylo doručováno na tuto adresu, přičemž doručující orgán na ní označil, že adresát nebyl zastižen a zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí s tím, že adresátovi byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl. Jelikož si stěžovatel zásilku nevyzvedl, byla vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 29. 9. 2020. Za této situace podle krajského soudu okresní soud nepochybil, když stěžovateli doručoval předvolání k veřejnému zasedání na adresu, kterou stěžovatel sám uvedl jako adresu pro doručování, přičemž ani ze zjištění doručovatele se nepodávalo, že by se stěžovatel na uvedené adrese nezdržoval, respektive, že by namístě neměl domovní schránku. Krajský soud proto uzavřel, že za stavu, kdy byla současně zachována pěti denní lhůta k přípravě, okresní soud postupoval správně, když podle §202 odst. 2 trestního řádu provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu usnesení okresního soudu a předvolání k veřejnému zasedání nebylo doručeno na adresu jeho trvalého bydliště, nýbrž na adresu, kterou uvedl do protokolu téměř před dvěma roky. Tvrdí, že dne 27. 12. 2018 změnil adresu svého trvalého bydliště z K1 na nynější K2, a že tato skutečnost vyplývá i z dokumentů obsažených ve spise. Při výslechu dne 20. 9. 2018 rovněž uvedl, že v současné době bydlí u své přítelkyně v J. Má za to, že orgány činné v trestním řízení mu měly doručovat buď na novou adresu trvalého bydliště, nebo na adresu, kterou uvedl jako své současné faktické bydliště. Doručování na adresu K1, nebylo podle něj prakticky nikdy úspěšné.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předvolání k veřejnému zasedání mu bylo doručeno pomocí tzv. fikce doručení, a to přesto, že zákon podle něj tento způsob doručení u takové písemnosti neumožňuje. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3026/16 [(N 216/83 SbNU 409), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ze kterého vyplývá, že právní fikce má být nástrojem výjimečným a že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem. Podotýká, že o usnesení okresního soudu se dozvěděl až při nahlédnutí do soudního spisu dne 21. 10. 2020, při kterém mu bylo dané usnesení doručeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. K námitce stěžovatele, že mu usnesení okresního soudu a předvolání k veřejnému zasedání nebylo doručeno na adresu jeho trvalého bydliště, nýbrž na adresu, kterou uvedl do protokolu téměř před dvěma roky, je třeba uvést, že podle §63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Podle §64 odst. 2 trestního řádu, nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (§64 odst. 4 trestního řádu). Zákon tedy zjevně preferuje doručování na adresu, kterou stěžovatel za tím účelem uvedl, a to bez ohledu na to, zda se na této adrese zdržuje či se zdržuje přechodně či trvale na adrese jiné. Přitom stěžovateli samozřejmě nic nebrání, aby tuto adresu pro doručování v průběhu řízení i opakovaně změnil.
10. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že předvolání k veřejnému zasedání a usnesení okresního soudu mu měla být doručována na adresu jeho současného trvalého bydliště, nikoliv na adresu, kterou uvedl do protokolu téměř před dvěma roky. Jak bylo již shora zmíněno, podle §63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Stěžovatel v rámci svého výslechu konaného dne 21. 9. 2018 (viz č. l. 13 trestního spisu) uvedl jako adresu pro doručování "K1" (dále jen "K1"). I když stěžovatel tvrdí, že dne 27. 12. 2018 změnil adresu svého trvalého bydliště a že tato skutečnost byla orgánům činným v trestním řízení rozhodujícím v dané trestní věci známa, relevantně jim nesdělil, že chce změnit adresu pro doručování. Naopak, když mu byly i po změně trvalého bydliště písemnosti doručovány na původní adresu pro doručování uvedenou do protokolu - tj. K1 (viz např. doručenka na č. l. 42 spisu), takovou zásilku převzal, aniž by v té souvislosti jakýmkoli způsobem upozornil soud, že bydlí či se zdržuje na jiné adrese a že v tomto směru chce změnit adresu pro doručování. Jeho tvrzení, že doručování na adresu uvedenou do protokolu nebylo nikdy úspěšné, nelze tak považovat za pravdivé. Poukazuje-li stěžovatel na to, že jeho nová adresa vyplývá i z dokumentů obsažených ve spise, např. z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 1. 2020 č. j. 1 T 5/2020-33, k tomu lze doplnit, že jde o poukaz irelevantní, neboť jde o rozhodnutí jiného soudu v jiné trestní věci, přičemž zákonem preferovanou adresou je adresa, kterou uvedl pro doručování. Uvedl-li stěžovatel kromě nové adresy místa trvalého pobytu, že se zdržuje také u své přítelkyně v J., je z toho zřejmé, že často mění adresy svého pobytu, přičemž nelze po soudu požadovat, aby za situace, že uvedl adresu pro doručování, i přesto pátral, na jaké adrese se stěžovatel zrovna nachází a kde by si s největší pravděpodobností mohl doručovanou zásilku převzít.
11. U náhradního doručování je shora citovanými ustanoveními trestního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. např. nález ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9)]. V posuzované věci však byly všechny uvedené náležitosti splněny a postup okresního soudu tak nelze považovat za neústavní.
12. K námitce stěžovatele, že předvolání k veřejnému zasedání mu bylo doručeno pomocí tzv. fikce doručení, a to přesto, že zákon podle něj tento způsob doručení u takové písemnosti neumožňuje, Ústavní soud konstatuje, že podle §64 odst. 5 písm. a) trestního řádu nelze náhradním způsobem (podle §64 odst. 4 trestního řádu) doručit písemnost, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti, lze náhradním způsobem doručit [výjimkou je i §64 odst. 5 písm. b) trestního řádu, který se však v posuzované věci při doručování vyrozumění o veřejném zasedání neuplatnil].
13. K tomu je třeba zdůraznit, že zákon rozlišuje mezi předvoláním osob k veřejnému zasedání (§233 odst. 1, věta první, trestního řádu) a vyrozuměním osob o jeho konání (§233 odst. 1, věta druhá, trestního řádu). Vyrozumění o konání veřejného zasedání do taxativního výčtu písemností podle §64 odst. 5 písm. a) trestního řádu na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání nespadá, proto u něj není náhradní způsob doručení zákonem vyloučen. Tomu odpovídá i judikatura Ústavního soudu, podle které současná právní úprava, obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 trestního řádu, umožňuje, aby obviněný (odsouzený) byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky. Za dodržení těchto podmínek lze konat veřejné zasedání bez přítomnosti obžalovaného (§234 trestního řádu) [usnesení ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)].
14. Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu zjistil, že samosoudce okresního soudu vyrozuměl stěžovatele o tom, že dne 15. 10. 2020 se bude konat v předmětné věci veřejné zasedání (viz č. l. 60 spisu), a to zásilkou s obálkou typu I. s možností uložení (nešlo tedy o předvolání). Z těchto důvodů nelze považovat postup okresního soudu za neústavní.
15. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3026/16, týkající se usnesení soudu o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu podle §330 trestního řádu, Ústavní soud v něm uzavřel, že při jeho doručování je jediným ústavně konformním výklad, podle kterého takové rozhodnutí představuje z hlediska doručování vždy "důležitý důvod", pro který předseda senátu ve smyslu §64 odst. 5 písm. b) trestního řádu nařídí, aby se při doručování této písemnosti neužil §64 odst. 4 trestního řádu, tj. aby tato písemnost nemohla být doručena náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení.
16. Napadené usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku z trestního příkazu okresního soudu ze dne 3. 1. 2019 č. j. 9 T 97/2018-41, bylo stěžovateli doručeno, jak i sám v ústavní stížnosti uvádí, do vlastních rukou přímo v budově soudu při nahlédnutí do soudního spisu dne 21. 10. 2020 (viz doručenka na č. l. 64 spisu). Stěžovateli tedy nebylo toto usnesení doručováno fikcí doručení, proto ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal v postupu okresního soudu žádné neústavní pochybení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti krátce po shora uvedené žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti trestu odnětí svobody, nebylo již třeba samostatně rozhodnout o tomto jeho návrhu na odložení vykonatelnosti v záhlaví uvedeného usnesení okresního soudu ve spojení s napadeným usnesením krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu