ECLI:CZ:US:2021:4.US.332.21.1
sp. zn. IV. ÚS 332/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Hynkem Mádlem, advokátem, sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 4 To 47/2020-2166 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 21. září 2020 č. j. 61 T 4/2015-2134, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2015 č. j. 61 T 4/2015-1323, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2015 č. j. 2 To 88/2015-1447, uznán vinným účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), k zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla stěžovateli uložena povinnost společně a nerozdílně (se spolupachateli P. S. a M. M.) zaplatit na náhradě škody poškozeným České pojišťovně, a. s. částku 258 786 Kč, městu Luhačovice částku 16 800 Kč, obci Pitín částku 11 200 Kč, městu Slavičín částku 61 600 Kč, Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje částku 95 200 Kč, obchodní společnosti X, částku 3 854 650 Kč, městu Bojkovice částku 22 400 Kč. Podle §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla poškozená obchodní společnost X, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Samotný skutek spočíval zkráceně uvedeno v tom, že na přelomu ledna a února roku 2014 oslovil stěžovatel P. S. s požadavkem poškodit majetek J. B., a to pod příslibem neurčené odměny. Žádal, aby zapálil aspoň jedno vozidlo J. B. ve dvoře pod přístřeškem objektu společnosti X, přičemž musel být srozuměn, že založením požáru v tomto nezastřešeném prostoru, kde bylo zaparkováno vždy více vozidel, může dojít k rozšíření požáru na vozidla i na stavební konstrukci. P. S. pak následně požadavek stěžovatele akceptoval. Dne 23. 2. 2014 kontaktoval svého kamaráda M. M., který jej dovezl na místo trestné činnosti. Společně přelezli přes plot na pozemek společnosti X, vylili benzin po rozbití okénka do jednoho z osobních motorových vozidel, následně vozidlo zapálili, přičemž požár se okamžitě rozšířil na další v těsné blízkosti zaparkovaná osobní vozidla a na skladové prostory, čímž došlo ke zničení celkem 17 vozidel, jakožto i dalších věcí, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 5 294 650 Kč. K dalším hmotným škodám nedošlo jen díky okamžitému hasebnímu zásahu. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j. 6 Tdo 649/2016-66 odmítl. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3427/16. Odmítnuta Nejvyšším státním zastupitelstvím byla rovněž žádost stěžovatele o přezkum pro možné podání stížnosti pro porušení zákona.
3. Dne 10. 3. 2020 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením podle 283 písm. d) trestního řádu zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se návrhem na povolení obnovy řízení domáhal přehodnocení výše způsobené škody ve smyslu jejího snížení pod hranici škody velkého rozsahu a změnu trestněprávní kvalifikace skutku tomuto snížení odpovídající. Krajský soud zamítl návrhy stěžovatele na provedení navrhovaných důkazů (výslech svědka J. B., vyžádání zprávy od České podnikatelské pojišťovny, a. s., na výši pojistného plnění) z důvodu jejich nadbytečnosti s tím, že škoda byla řádně stanovena na základě vypracovaného znaleckého posudku a že v postupu krajského soudu a vrchního soudu neshledaly žádné pochybení ani Nejvyšší soud a Ústavní soud. K námitce stěžovatele, že vlastníci poškozených vozidel jejich zbytky po předmětné události zpeněžili, krajský soud zdůraznil, že nelze slučovat dvě protiprávní jednání, a to samotnou trestnou činnost, za kterou byl stěžovatel odsouzen, a případné další nakládání se zbytky vozidel, kdy prodej toliko VIN kódů zjevně sloužící k legalizaci výnosu z trestné činnosti, případně dokladů zničených vozidel, nemá vliv na reálnou škodu, která byla trestnou činností zjištěna a řádně stanovena. Uzavřel proto, že v této souvislosti stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy ve smyslu §278 trestního řádu. Poukazoval-li stěžovatel na skutečnost, že skladová hala byla sice požárem výrazně poškozena, ale že zůstaly částečně zdi a základy, které mohly být využity při další stavbě, proto hodnota základů a zůstatků zdi měla být odpočítána od dané škody, k tomu krajský soud konstatoval, že již při znaleckém zkoumání bylo zdůrazněno, že hodnota haly stanovená znalcem je nejméně 2x nižší, než náklady na znovuvybudování. Dokazováním vyšlo najevo, že požárem byla hala výrazně poškozena, takže zdi, resp. omítky musely být osekány, základová deska byla nekompaktní a muselo dojít k částečnému odbourání, základy byly rovněž poškozeny a musely být podlity betonem. Krajský soud podotkl, že již samotné odklizení sutin muselo být značně finančně nákladné, a proto úvahy o jakékoliv změně finanční částky týkající se poškozené haly vyhodnotil jako nedůvodné. Závěrem proto shrnul, že důkazy, které stěžovatel navrhoval provést, nemají vztah ke zjištění reálné škody, která vznikla trestnou činností, neboť škoda byla v průběhu trestního řízení řádně vyčíslena. Dodal, že i v případě hypotetické změny skutečné škody by nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť požárem byly reálně ohroženy hodnoty v řádech milionů Kč, a že s ohledem na jednoznačné znalecké posudky nebylo možno dospět k závěru o změně rozhodnutí ani ve výrocích týkajících se náhrady škody.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Po přezkoumání věci shodně s názorem krajského soudu shledal, že argumentace stěžovatele v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a v jeho opravném prostředku je založena toliko na polemice se závěry soudů, které v jeho trestní věci rozhodovaly, a to zejména ve vztahu k výši způsobené škody. Zdůraznil, že znalecký posudek ústavu Česká znalecká, a. s., jež byl stvrzen u hlavního líčení v původním řízení před krajským soudem, se podrobně vyjádřil ke každému vozidlu, jež je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a k jeho obvyklé ceně, tedy ke škodě, která byla na vozidlech trestným jednáním způsobena, a rovněž se vyjádřil i ke škodě vzniklé na skladové hale. Výše způsobené škody byla v původním řízení řádně zjištěna, a to včetně DPH (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu), o čemž svědčí i rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vrchní soud podotkl, že škoda velkého rozsahu se nekryje s bezprostředně hrozící škodou podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jde o škodu na zničeném majetku, ale současně i další škodu v příčinné souvislosti s obecně nebezpečným jednáním, tedy v daném případě náklady na odstraňování následků požáru, včetně hašení požáru. Má-li tedy obecně nebezpečné jednání pachatele za následek způsobení škody "velkého rozsahu", tj. těžší následek, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §272 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, je třeba zahrnout do rozsahu způsobené škody vedle skutečné škody další škodlivé majetkové následky, které vznikly v příčinné souvislosti s požárem nebo jinou obecně nebezpečnou událostí, zejména náklady na hašení požáru všem zainteresovaným subjektům, náklady na odstranění následků požáru, odklízení sutin, zdiva, betonu apod. K tomu vrchní soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně do výše způsobené škody tyto náklady nezapočetl, což nemohlo být odvolacím soudem v původním řízení napraveno z důvodu zákazu reformace in peius, neboť výrok o vině rozsudku krajského soudu byl napaden toliko obviněnými.
5. K námitce stěžovatele, že s tím, co zbylo z požárem zničených vozidel, bylo dále obchodováno, vrchní soud přisvědčil krajskému soudu, že nelze slučovat dvě protiprávní jednání. Ztotožnil se také se závěry krajského soudu, že úvahy o jakékoliv změně finanční částky týkající se poškozené haly ve smyslu jejího snížení jsou nedůvodné.
6. Z uvedených důvodů vrchní soud uzavřel, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz takového charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Přisvědčil proto krajskému soudu, že ve věci nebyly shledány podmínky pro povolení obnovy řízení, když nevyšly najevo žádné nové skutečnosti a ani důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů, že podaným návrhem na obnovu řízení toliko zpochybňoval dřívější dokazování. Namítá, že obecné soudy bez dalšího dokazování uzavřely, že veškeré zpeněžování poškozených či zničených vozidel bylo součástí další trestné činnosti, kdy využity měly být pouze registrační doklady vozidel. Podle stěžovatele však došlo ke zpeněžení více (využitelných zbytků) vozidel, přičemž využití dokladů k trestné činnosti bylo prokázáno pouze u jediného z nich, a to vozidla svědka B. Obecné soudy proto podle jeho přesvědčení nepřípustně zobecnily skutková zjištění v jeho neprospěch. Případná hodnota zbytků by byla podle něj relevantní jak pro modifikaci výše škody ve výroku o vině, tak ve výroku o náhradě škody, přesto nebyl rozsah a vliv těchto skutečností na jeho věc řádně přezkoumán.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že podobně zjednodušující závěr učinily obecné soudy o požárem poškozené prodejní hale. Uvádí, že při obnově objektu byly využity některé jeho stavební prvky, což obecné soudy považovaly za bezvýznamné. Jejich závěr podle stěžovatele nemá oporu v provedeném dokazování. Za pochybení obecný soudů označuje stěžovatel také to, že pro účely řízení o obnově započetly také další škody způsobené požárem, a to mimo rozsah provedeného dokazování. Takový postup je podle stěžovatele je v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
12. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
13. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
14. V posuzované věci krajský soud po přezkoumání věci uzavřel, že důkazy, které stěžovatel navrhoval provést, nemají vztah ke zjištění reálné škody, která vznikla trestnou činností, neboť ta byla v průběhu trestního řízení řádně vyčíslena. V rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč neshledal žádné důvody pro povolení obnovy řízení, přičemž z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatný především ten jeho závěr, že i v případě hypotetické změny skutečné škody by nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele. S ohledem na jednoznačné znalecké posudky nebylo možno dospět ani k závěru o změně rozhodnutí ve výrocích týkajících se náhrady škody. Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že s požárem zničenými vozidly bylo dále obchodováno. Vysvětlil, že jednak nelze slučovat dvě protiprávní jednání, a to samotnou trestnou činnost, za kterou byl stěžovatel odsouzen a případné další nakládání se zbytky vozidel, jednak nebylo objektivizováno, kdo s těmito věcmi dále obchodoval a kdo z nich měl zisk. Stejně tak krajský soud dostatečně zdůvodnil, proč posoudil jako nedůvodné úvahy stěžovatele o jakékoliv změně finanční částky týkající se poškozené haly.
15. Ve stížnosti proti usnesení krajského soudu stěžovatel vznesl převážně námitky, které uplatnil i v ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu a se kterými se vrchní soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. Podle názoru vrchního soudu krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel se návrhem na povolení obnovy řízení domáhá nového projednání jeho trestní věci toliko za účelem nového rozhodnutí, přičemž však správnost závěrů krajského soudu a vrchního soudu v původním řízení byla potvrzena i Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, a stěžovatel nepředložil žádný důkaz takového charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Opakovat na tomto místě celá odůvodnění obecných soudů, které se vypořádaly se všemi podstatnými návrhy stěžovatele směřujícími k obnově řízení, a to v návaznosti na souhrn všech usvědčujících důkazů, považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. K námitce stěžovatele, že vrchní soud pro účely řízení o obnově započetl také další škody způsobené požárem, a to mimo rozsah provedeného dokazování, přičemž takový postup je podle stěžovatele v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, Ústavní soud uvádí, že toto tvrzení neodpovídá obsahu výroku a zejména odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Vrchní soud pouze na podporu svého závěru, že důkazní nové návrhy stěžovatele by nemohly ovlivnit výši způsobené škody uvedl, že správně měly být v původních odsuzujících rozhodnutí zahrnuty do rozsahu způsobené škody vedle skutečné škody další škodlivé majetkové následky, které vznikly v příčinné souvislosti s požárem nebo jinou obecně nebezpečnou událostí, zejména náklady na hašení požáru všem zainteresovaným subjektům, náklady na odstranění následků požáru, odklízení sutin, zdiva, betonu apod., což nemohlo být odvolacím soudem v původním řízení napraveno z důvodu zákazu reformace in peius (viz sub bod 4 shora). Takové odůvodnění není v rozporu se zákazem reformationis in peius, neboť právě na tento zákaz odkazuje a v žádném směru se nedotklo výše stanovené škody v původních rozhodnutích, poněvadž návrh na povolení obnovy řízení byl napadeným usnesením krajského soudu zamítnut a rovněž byla vrchním soudem zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.
17. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud shledal, že obecné soudy se zabývaly důkazními návrhy stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost z hlediska, zda by samy nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
18. Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
19. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy dojít nemohlo. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, a to ani obecně vůči trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu