ECLI:CZ:US:2021:4.US.3362.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3362/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2020 č. j. 6 Tdo 827/2020-7958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2019 č. j. 3 To 110/2018-7824 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2018 č. j. 47 T 1/2017-7680, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uvedené trestné činnosti se měl podle městského soudu dopustit stěžovatel, stručně řečeno, tak, že spolu s dalším obžalovaným řídil prostřednictvím smluv a instrukcí nákup a prodej pohonných hmot za účelem zisku z neoprávněných odpočtů daně z přidané hodnoty v celkové výši 338 794 214 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud na základě výpovědi spoluobžalovaného a dalších nepřímých důkazů (zejména svědeckých výpovědí a rekognice). Těžiště výpovědi druhého obžalovaného byl popis jednotlivých aktivit, jež řídila osoba, kterou znal pouze pod jménem "P.". Policejní orgán, ve snaze určit totožnost této neznámé osoby, prováděl s druhým obžalovaným dne 15. 6. 2015 rekognici. Z předložených fotografií vybral obžalovaný osobu, která se "P." nejvíce podobala, avšak neoznačil ji s jistotou. Následně při výslechu (dne 3. 11. 2015) byla druhému obžalovanému předložena fotografie hokejbalového družstva, a to pouze za účelem označení jiných osob, které by mohly mít souvislost s předmětnou trestnou činností. V tento okamžik však druhý obžalovaný okamžitě a spontánně na této fotografii označil stěžovatele jako osobu, jíž zná pod jménem "P.", přičemž policejnímu orgánu nebylo známo, že se tato neznámá osoba na fotografii nachází. Následně provedl policejní orgán dne 10. 3. 2016 rekognici podle fotografií (rekognice in natura se stěžovatel odmítl zúčastnit). Při ní druhý obžalovaný bez zaváhání označil stěžovatelovu fotografii jako poznávanou osobu "P.". Mezi oběma rekognicemi je podle městského soudu zřejmý kvalitativní rozdíl ve vyjádřeních poznávající osoby. Mezi rekognicemi (i ukázáním fotografie sportovního klubu) uplynula dostatečně dlouhá časová doba, aby mohla vnímání druhého obžalovaného ovlivnit. Podle městského soudu tak byla zachována zákonnost, objektivita i důkazní hodnota provedených rekognic. Dále byla prováděna rekognice se svědkyní H., která rovněž stěžovatele identifikovala. I při této rekognici byly zachovány všechny zákonné požadavky. V další svědecké výpovědi pak bylo identifikováno vozidlo "P." (barvou, modelem a částí registrační značky), které odpovídá vozidlu provozovanému stěžovatelovým otcem. Stěžovatelova podoba rovněž odpovídá popisu dalších svědků. Z uvedených důkazů lze podle městského soudu považovat stěžovatelovo zapojení do trestné činnosti za prokázané.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil. Sám napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Důvodem zrušení rozhodnutí městského soudu byla změna rozsahu zkrácení daně, jenž lze považovat za prokázaný (nově ve výši 313 264 346 Kč). V podstatě věci se však vrchní soud plně ztotožnil se závěry soudu městského. K poznání stěžovatele z fotografií vrchní soud nejprve uvedl, že fotografie sportovního klubu nebyla v době podání vysvětlení druhého obžalovaného (dne 3. 11. 2015) označena šipkami a jmény, které jsou na ní v současné době, neboť stěžovatelova identita a zapojení do celé věci nebyly policejnímu orgánu známy. Následně byl stěžovatel bez pochybností poznán při fotorekognici jak druhým obžalovaným, tak svědkyní H. Stěžovatelova fotografie při této rekognici je sice jinak osvětlená, to však nelze považovat za úmysl policejního orgánu, neboť fotografie byla do alba doplňována. Zásadní podle vrchního soudu je, že zvláště svědkyně H. specifikovala markanty, podle kterých obviněného poznala. Nelze přitom pomíjet kontext všech ostatních důkazů. Zpochybnit vyjádření druhého obžalovaného nelze ani tím, že tento nebyl schopen popsat stěžovatelovo specifické tetování. K tomu vrchní soud poznamenal, že bez výslovného upozornění při veřejném zasedání by si tento obviněný tohoto tetování rovněž nevšiml a určitě by nebyl schopen popsat jeho rozsah.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že převážná část námitek stěžovatele vybočuje z dovolacích důvodů, neboť toliko zpochybňuje hodnocení jednotlivých důkazů, aniž by brala v úvahu důkazy ostatní. V hodnotících závěrech soudů nižších stupňů nezjistil žádný tzv. extrémní rozpor, přičemž závěr o stěžovatelově vině nebyl dovozen z jediného usvědčujícího důkazu (výpovědi spoluobviněného), nýbrž rovněž z celého souboru doplňujících se nepřímých důkazů (např. tzv. fotorekognice a svědecké výpovědi). S údajnými rozpory v této klíčové výpovědi se však podle Nejvyššího soudu krajský soud i vrchní soud vypořádaly. Za nezákonný nelze podle Nejvyššího soudu považovat úkon policejního orgánu, předložil-li druhému obžalovanému při podání vysvětlení podle §158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), fotografii sportovního oddílu v úmyslu ověřit zapojení dalších osob do trestné činnosti (a to nikoliv stěžovatele). Stěžovatele jako "P." označil druhý obžalovaný zcela nečekaně. Především není vadou, že u tohoto úkonu nebyl přítomen žádný obhájce, neboť v danou chvíli nevystupoval v řízení nikdo v postavení obviněného. Druhý obžalovaný, tehdy v postavení podezřelého, nevyužil možnosti obstarat si právní pomoc advokáta. Tento úkon rovněž nelze považovat za rekognici podle §104b trestního řádu. Ta byla provedena později při dodržení všech zákonných požadavků. Při první rekognici dne 15. 6. 2015 nebyl za "P." označen nikdo (stěžovatelova fotografie ve fotoalbech nebyla), pouze jednu osobu označil druhý obžalovaný za "P. nejpodobnější". Neřekl však, že jde o něj. Namítá-li stěžovatel, že jeho fotografie při druhé rekognici dne 10. 3. 2016 byla světlejší než ostatní fotografie, pak taková skutečnost není podle Nejvyššího soudu nutně v rozporu s §104b odst. 4 trestního řádu. Tato odlišnost je také velmi mírná a stěžovatelem značně zveličená. Nezákonnost této rekognice nelze rovněž dovodit z toho, že stěžovatele již druhý obžalovaný viděl na fotografii sportovního klubu, neboť mezi oběma úkony uběhla doba delší než 4 měsíce a fotografie jsou odlišné svou povahou. Porušení stěžovatelových práv neshledal Nejvyšší soud ani v provedení veřejného zasedání, které se snažil stěžovatelův obhájce nechat odročit. Šlo totiž již o třetí nařízené veřejné zasedání, vždy odročené z důvodů na straně obhajoby. O jeho konání byla obhajoba téměř tři měsíce dopředu informována. Bylo tedy možné tomu odpovědně uzpůsobit své jednání. Stěžovatel byl nakonec zastoupen na základě substituční plné moci. Povinnost orgánů činných v trestním řízení vycházet vstříc obhajobě nemusí být bezbřehá, což Nejvyšší soud odůvodnil i s odkazem na nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neodpovídá průběhu řízení před soudy nižších stupňů a obsahu jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud situaci nesprávně popisuje, když dovozuje jeho majetkový prospěch. Závěr o jeho vině je dovozen výlučně z výpovědi druhého obviněného, jejíž rozporné části soudy nevzaly v potaz.
6. Stěžovatel především poukazuje např. na rozpory v tvrzeném počtu setkání mezi obviněnými, nebo na výjimečný způsob potetování stěžovatelova těla, který si druhý obviněný nepamatoval. V prvním "kole" fotorekognice přitom druhý obviněný stěžovatele neoznačil a učinil tak až posléze zřejmě s pomocí policejního orgánu. Takový úkon je podle stěžovatele nezákonný, přičemž nelze věřit tomu, že by při náhodném ukázání nebyla předmětná fotografie sportovního klubu označena tak, jako posléze. Další "kolo" fotorekognice pak trpí tou vadou, že bylo ovlivněno pochybeními z předchozích úkonů a stěžovatelova fotografie byla navíc o několik odstínů světlejší. Soudy odlišnou světlost fotografie odůvodňují tím, že tato byla do alba dodatečně (později) dodána, což je však samo o sobě nezákonné. Stejně jako vysvětlení o údajné záměně vzpomínaných osob z úst druhého obviněného při první rekognici. Uvedené důkazy soudy nesprávně vyhodnotily a ignorovaly důkazy svědčící o nevině stěžovatele. U další poznávající osoby neprovedly orgány činné v trestním řízení před rekognicí řádný výslech k podobě poznávaného, což však podle zákona a vzhledem ke stěžovatelovu výraznému tetování učinit měly.
7. Další nezávislý svědek pak podle stěžovatele významně zpochybňuje výpověď druhého obviněného, neboť jej označuje za jedinou jednající osobu, s níž uzavíral zmíněnou smlouvu. Další nepřímé svědecké výpovědi ku prospěchu stěžovatele soudy přehlíží. I samotné hodnotící závěry soudů pak obsahují zjevné rozpory, když na jednom místě je z něčeho viněn stěžovatel, aby na jiném místě bylo totéž jednání připsáno jednomu ze svědků. Sám vrchní soud přiznává, že nezná stěžovatelův motiv pro údajně spáchané jednání a finanční šetření neodhalilo žádný jeho majetkový prospěch.
8. Dále stěžovatel poukazuje na to, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o bezplatnou obhajobu, kterou podal dne 25. 2. 2018. To jen podtrhuje jeho majetkovou situaci a jeho postavení, v němž není schopen uhradit náklady své obhajoby.
9. Dále stěžovatel namítá, že soudy neoprávněně nevyhověly důvodné žádosti jeho obhájce o odročení veřejného zasedání. Stěžovatel byl na nátlak soudu zastoupen obhájcem na základě substituční plné moci, avšak zastupující advokát nemohl pochopitelně obsáhlý spis včas prostudovat, čímž bylo stěžovatelovo právo na obhajobu významně omezeno. Takový postup by byl namístě pouze v případě zjevných obstrukcí. Zároveň měly orgány činné v trestním řízení povinnost pokusit se obstarat přítomnost obhájce např. videokonferencí, což však neučinily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) s výjimkou té její části, která směřuje proti rozsudku městského soudu zrušenému v celém rozsahu rozsudkem vrchního soudu (viz sub 3). V části směřující proti tomuto rozsudku je třeba ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
12. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní stížnost obsahuje v podstatě totožné námitky, obsažené již ve stěžovatelově dovolání, aniž by jakkoliv hlouběji reflektovala způsob, jakým se s nimi Nejvyšší soud vypořádal. Kromě níže uvedené výjimky vyhodnotil Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu jako úplné, srozumitelné a přesvědčivé. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud při svém rozhodování zohlednil rovněž judikaturu Ústavního soudu, lze na jeho závěry pro podrobnosti odkázat.
14. Dílčí (a z hlediska celkové důkazní situace marginální) pochybení shledal Ústavní soud ve způsobu, jakým obecné soudy vyhodnotily výsledky rekognicí, provedených v přípravné fázi trestního řízení. Pro úplnost a srozumitelnost Ústavní soud uvede obsah jednotlivých úkonů podrobněji.
15. V průběhu prověřování předmětné trestné činnosti policejní orgán zjistil, že činnost druhého obžalovaného (H.) řídila osoba, která byla svědkům známa pouze jako "P.", popisovaná jako Čech ve věku 30 let, štíhlé postavy a kratších hnědých vlasů. Za účelem jejího ztotožnění provedl dne 15. 6. 2015 policejní orgán tři fotorekognice za účasti soudce, neboť při provádění rekognic in natura by byly poznávané osoby upozorněny na prověřování jejich činnosti. Poznávající osoby byly tři (později druhý obžalovaný a dva svědci). Před všemi rekognicemi byl proveden výslech osob tak, aby popsaly vzhled poznávané osoby.
16. Pro posouzení důvodnosti či opodstatněnosti stěžovatelových námitek je důležitá zejména rekognice prováděná s druhým obžalovaným. Ten k popisu uvedl: "Myslím, že měl tetování, ale už nevím v jaké části těla." Mezi předloženými fotografiemi nebyla fotografie stěžovatele. K předloženému fotoalbu A uvedl, že osobu "P." zde nepoznává. K fotoalbu B (totožné fotografie v jiném pořadí) poznamenal, že jedna z předložených fotografií je "P." podobě "nejpodobnější". Jeden ze svědků neoznačil jako "P." žádnou z předložených fotografií. Svědkyně H. na výzvu, aby označila osobu známou jí jako "P.", uvedla, že "osobě známé jí jako "P. G." je nejblíže podobný muž na fotografii pod č. 6. Podoba spočívá v očích a ve tvaru úst, ty oči měl možná užší, vždy takové unavené. Uvádím, že tuto osobu poznávám tak na 60 % - 70 %." Totožnost "P." zůstávala tedy po tomto úkonu pro policejní orgán nejistá a ten se rozhodl provést další úkony k jejímu objasnění.
17. Dne 3. 11. 2015 byl druhý obžalovaný kontaktován policejním orgánem, aby doplnil doposud podaná vysvětlení. Nad rámec podání vysvětlení mu byla po výslechu předložena skupinová fotografie 12 hráčů hokejbalového týmu (volně dostupná na internetu), v němž hráli tři další prověřované osoby, včetně svědka P. G., který byl doposud podezřelý jako "P.", ač nebyl obžalovaným H. ztotožněn při předchozí fotorekognici (viz blíže i sub 22). Druhý obžalovaný se měl pouze vyjádřit, zda na fotografii někoho zná. Fotografie zachycovala podezřelé osoby a policejní orgán měl podezření, že při fotorekognici, konané za účasti soudce, druhý obžalovaný záměrně "P." neoznačil. Po předložení fotografie však okamžitě spontánně ukázal prstem na stěžovatele. Ten nebyl pro policejní orgán osobou zcela neznámou, avšak nebylo u něj dáno podezření z řízení trestné činnosti.
18. Následně policejní orgán informoval stěžovatele o záměru provést s ním (jako poznávanou osobou) rekognici in natura. E-mailem ze dne 15. 2. 2016 stěžovatel informoval policejní orgán, že se rozhodl rekognici nepodstoupit. Policejní orgán se tak rozhodl rekognici in natura neprovést a namísto toho provedl dne 10. 3. 2016 sérii fotorekognic, přičemž poznávající osoby měly být druhý obžalovaný a dva svědci (totožně jako u fotorekognic konaných dne 15. 6. 2015). Před těmito rekognicemi byl proveden výslech poznávajících osob k podobě "P.". Druhý podezřelý u obou fotoalb za přítomnosti obhájce okamžitě (během 1-2 vteřin) uvedl, že "jednoznačně a stoprocentně poznávám osobu známou mu jako P. Nemám jakýchkoliv pochybností, že jsem P. poznal. Poznal bych jej i pokud by mi byl ukázán naživo. Pokud jsem dotazován, podle čeho jsem ho poznal, tak je to zejména podle očí, uší a celkového tvaru obličeje." Totéž zopakoval na závěr úkonu. Svědkyně H. prohlížela první předložené fotoalbum tři minuty, načež uvedla, že osobu na fotografii č. 2 (stěžovatele) "poznává z 80 %" jako osobu, která se se svědkyní účastnila obchodní schůzky a instruovala ji. Poznala stěžovatele "podle očí, výrazu v obličeji a vlasů". Zároveň na jiné fotografii "z 60 % poznala muže, který se také schůzek účastnil". Totéž zopakovala u druhého alba. Druhý svědek na žádné z předložených fotografií osobu "P." nepoznal.
19. Výše uvedený popis provádění a následného hodnocení uvedených úkonů vykazuje podle Ústavního soudu několik nedostatků.
20. Při posuzování náležitostí provedení a hodnocení rekognic Ústavní soud rozlišuje dva kvalitativně odlišné typy pochybení. Prvním je zejména porušení kogentních procesních předpisů (zejména §104b trestního řádu), které bude mít za následek nepoužitelnost daného důkazu v řízení před soudem, pročež jeho použití bude zpravidla představovat neoprávněný zásah do základních práv a svobod odsouzené osoby. Dalším typem pochybení je pak postup, který procesní předpisy sice výslovně nezapovídají, avšak svou povahou a neodborností (podle poznatků kriminalistiky) snižuje důkazní hodnotu provedené rekognice v kontextu ostatních důkazů (obdobně viz nález ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2016/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový důkaz sice není ex lege nepoužitelný, soudy mu však nebudou moci v souladu se zásadami hodnocení důkazů a pravidlem in dubio pro reo přiznat důkazní sílu odpovídající řádně provedené rekognici. Případné pochybení soudu pak nespočívá v tom, že daný důkaz připustil, ale nýbrž to, že jeho obsah nesprávně vyhodnotil (nezhodnotil dopad nedostatků rekognice), či jej tzv. deformoval.
21. Do první skupiny pochybení svým obsahem spadá námitka ukázání stěžovatele (na fotografii sportovního klubu) poznávající osobě (druhému obžalovanému) před provedením fotorekognice dne 10. 3. 2016. Podle Ústavního soudu však tento postup není v rozporu s §104b odst. 2 trestního řádu, ani s ústavními východisky dokazování (sub 12). Zákonný požadavek, aby poznávající osobě nebyla poznávaná osoba ukázána před rekognicí, se podle ustálené judikatury vztahuje na okamžik z hlediska časového blízký bezprostřednímu provedením rekognice, řádově maximálně do několika dní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 675/2016). Podstatné rovněž je, že poznávající osobě nebyla ukázána toliko osamocená fotografie stěžovatele, nýbrž skupinový obrázek většího množství osob, a to dokonce několikanásobně překračujícího požadavky pro rekognici (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1508/2017 nebo Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1541/18). Pro úplnost lze poznamenat, že na předmětné fotografii, zachycující mužské sportovní družstvo v totožném klubovém oděvu (s výjimkou jednoho brankáře), stěžovatelova podoba nikterak nevyčnívá. Umožňuje-li zákon s dostatečným časovým odstupem provést fotorekognici a následně rekognici in natura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, obdobně ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1236/2016 nebo ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 6 Tdo 258/2016), není podle Ústavního soudu důvod takový postup zapovídat u poznávání dvou druhově zcela odlišných fotografií. Podobně Ústavní soud v minulosti hodnotil s časovým odstupem provedené ukázání záznamu z bezpečností kamery a následné provedení rekognice (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 46/19). Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by popsaný postup způsoboval nezákonnost rekognice provedené dne 10. 3. 2016. Naproti tomu lze přisvědčit námitce, že takový postup bude snižovat důkazní sílu provedené rekognice, což však soudy v napadených rozhodnutích zohlednily. S vlivem ukázání fotografie sportovního klubu na hodnotu rekognice se velmi podrobně vypořádal rovněž Nejvyšší soud (viz bod 58 usnesení).
22. Nadto lze doplnit, že "identifikační" úkon v podobě zmíněného předložení fotografie sportovního klubu, jak již plyne z úředního záznamu (č. l. 7185 soudního spisu) nesplňoval zákonné požadavky na provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu před zahájením trestního stíhání (obou obviněných). Z jeho samotného obsahu je navíc zřejmé, že "vyhnutí" se těmto požadavkům bylo cílem tohoto úkonu, když policejní orgán uvedl, že "H. se měl k předložené skupinové fotografii pouze vyjádřit, zda na ní někoho zná. Na fotografii zachyceny v týmových dresech postava P. G. (...) s tím, že osobu P. G. H. při rekognici dle fotografií konané dne 15. 6. 2015 za účasti soudce nepoznal, když nebylo zřejmé, že takto učinil záměrně." Takový postup hodnotí Ústavní soud jako obcházení zákona, pročež by uvedený úkon nemohl sloužit jako důkaz k identifikaci pachatele. Uvedený závěr nemůže snížit ani tvrzení, že stěžovatel nebyl do té doby považován policejním orgánem za podezřelého, neboť samotný úřední záznam jej hodnotí jako osobu "nikoliv policejnímu orgánu neznámou" a pátrání po vozidle užívaném pachateli vedlo v minulosti ke stěžovatelovu otci. Jak je však uvedeno výše (sub 21), z hlediska hodnocení jeho ústavní konformity je podstatné, že tento (sám o sobě problematický) úkon byl proveden s velkým časovým předstihem před poté provedenou fotorekognicí, která splňovala všechny zákonné požadavky. Z hlediska ústavně konformního hodnocení důkazů napadenými rozhodnutími je pak podstatné, že z tohoto důkazu soudy nikterak nedovozují identifikaci stěžovatele jako pachatele, neboť jej zmiňují pouze jako faktor, neschopný negativně ovlivnit poznávací schopnosti druhého obžalovaného při fotorekognici.
23. Ústavní soud následně přistoupil k hodnocení toho, zda provedené rekognice nevykazují pochybení druhého z výše uvedených typů. Lze přisvědčit stěžovateli, že soudy při svých závěrech částečně deformovaly výsledky rekognice provedené se svědkyní H. Městský soud uvedl, že protokol o provedené rekognici měl "značný význam" a tato svědkyně stěžovatele identifikovala. Vrchní soud dokonce uvedl, že stěžovatele "poznal beze všech pochybností jak obviněný M. H., tak nezávisle i tlumočnice H. H.(...) Zásadní je, že svědkyně H. H. přesně specifikovala markanty, podle kterých obviněného poznala". Jak je však zřejmé z výše uvedeného popisu (sub 15 a 17), soudy relevantní část obsahu tohoto důkazu ve svých úvahách přinejmenším opomíjejí. Svědkyně totiž uvedla, že stěžovatele poznala z 80 %, a to "podle očí, výrazu v obličeji a vlasů". Podle Ústavního soudu nejde u stěžovatele o žádné specifické markanty (zvláště popsané před provedením rekognice, či po ní). Kupříkladu vlasy všech osob na prohlížených fotografiích jsou v podstatě totožné. Sama svědkyně vyjádřila (procentními body) částečnou nejistotu. Soudy se dále nevěnovaly věrohodnosti jejího vyjádření, že na další z předložených fotografií "z 60 % poznala muže, který se také schůzek účastnil". Konečně soudy nepřihlédly k tomu, že při první fotorekognici dne 15. 6. 2015 (stěžovatel ve fotoalbu nebyl) svědkyně "poznala tak na 60 % - 70 %" jinou osobu (svědka P. G.). Uvedené závěry soudů o identifikování stěžovatele nelze bez vypořádání zmíněných okolností považovat za ústavně konformní. Toto pochybení však podle Ústavního soudu neodůvodňuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť stěžovatel je usvědčován souborem jiných důkazů, zejména zákonně provedenou rekognicí s druhým obžalovaným, podporovanou dalšími nepřímými důkazy, mezi něž lze počítat i nejistou rekognici zmíněné svědkyně, která by však sama o sobě (bez vypořádání uvedených nedostatků) k identifikaci stěžovatele nepostačovala.
24. Za chybný naopak Ústavní soud nepovažuje způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s odlišnou světlostí fotografie stěžovatele ve fotoalbech, užitých při rekognicích. Vrchní soud se s touto námitkou vypořádal pouze tak, že odlišná světlost fotografie nebyla úmyslem policejního orgánu a k tomuto stavu došlo tak, že fotografie byla do alba doplňována posléze. Takové odůvodnění nikterak neadresuje ani námitku nezákonnosti takového postupu, ani tvrzení o neprůkaznosti takto provedené rekognice. Nejvyšší soud takový postup vyhodnotil jako neodporující zákonu a odlišnou světlost fotografií jako velmi mírnou (viz bod 58 napadeného usnesení). Tyto závěry podle Ústavního soudu obstojí. Přestože byl stěžovatel na předmětné fotografii vyobrazen za specifických světlených podmínek, není to podle Ústavního soudu důvodem ani pro nízkou důkazní hodnotu dané rekognice, tím méně pak pro její nezákonnost.
25. Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že daný rozdíl ve světlosti fotografií je velmi mírný. Základním testem pro posuzování odlišností fotografií je, že na základě předchozí výpovědi poznávajícího by nezúčastněná osoba neměla být mezi figuranty schopná identifikovat poznávaného. V opačném případě by právě specifický znak, na základě kterého si poznávající osoba pachatele pamatuje a na základě kterého osobu pachatele popsala, nepřiměřeně směřoval pozornost poznávajícího k podezřelému [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739)]. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatelova fotografie nikterak "nevyčnívá", tím méně pak z hlediska toho, jak poznávanou osobu "P." popisovali svědci. Za nejdůležitější však považuje Ústavní soud skutečnost, že ačkoliv má stěžovatelova fotografie specifické světelné podmínky, není v tomto směru osamocená tak, že by ostatních šest fotografií bylo stejně odlišných. Lze kupříkladu poukázat, že jedna z fotografií (č. 5 ve fotoalbu A a č. 3 ve fotoalbu B) je přinejmenším stejně významně tmavší než ostatní fotografie, další fotografie (č. 1 ve fotoalbu A a č. 6 ve fotoalbu B) má odlišné (modré) pozadí a další fotografie (č. 3 ve fotoalbu A a č. 1 ve fotoalbu B) zobrazuje osobu s odlišnou fyziologickou stavbou obličeje oproti ostatním. Stěžovatelova fotografie tak jedním odlišným prvkem nikterak nepřiměřeně ze skupiny fotografií na první pohled nevyčnívá. Konečně tento závěr zřejmě nejlépe podtrhuje skutečnost, že fotografie stěžovatele byla druhým obžalovaným rozpoznána během 1 až 2 vteřin, a to bez jakýchkoliv pochybností.
26. Ve zbývající části pak stěžovatelovy námitky představují z větší části pouhou opakovanou polemiku se způsobem hodnocení ostatních důkazů obecnými soudu. V tom však Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Na tomto místě postačí toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal s údajnými rozpory ve výpovědích druhého obžalovaného o počtu schůzek (bod 49 usnesení) a potetování stěžovatelova těla (bod 50 usnesení) a rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků (zejména body 59 a 60 usnesení).
27. Uložený trest, proti kterému se stěžovatel ohrazuje, není podle Ústavního soudu v jakémkoliv nepoměru ke společenské škodlivosti stěžovatelova jednání. Předchozí bezúhonný život představuje podle Ústavního soudu jen zanedbatelnou polehčující okolnost v případě zvlášť závažné, opakované a organizované trestné činnosti se způsobenou škodou v řádech stovek milionů korun.
28. Konečně porušení stěžovatelových ústavních práv nelze spatřovat ani v závěrech Nejvyššího soudu týkajících se odročení veřejného zasedání u vrchního soudu (body 64 a 65 usnesení). Nejvyšší soud přesvědčivě popsal, z jakého důvodu byl takový postup přiměřený, resp. z jakého důvodu nebylo namístě nadále (potřetí) vycházet vstříc obhajobě s odročením veřejného zasedání v trestním řízení, jehož předmětem byl zvlášť závažný zločin. S takovým závěrem se Ústavní soud plně ztotožňuje. Zejména je namístě zdůraznit několikaměsíční časovou prodlevu mezi jednotlivými nařízenými veřejnými zasedáními, kterou je třeba (zvlášť opakovaně) považovat za dostatečnou pro účinný výkon obhajoby advokátem.
29. Namítá-li stěžovatel, že orgány činné v trestním řízení nerozhodly o jeho žádosti na bezplatnou obhajobu, je třeba uvést, že kromě toho, že tuto námitku neuplatnil v petitu své ústavní stížnosti, nemá případné opomenutí vydat procesní rozhodnutí o stěžovatelově nároku na bezplatnou obhajobu žádnou souvislost s ústavní konformitou rozhodnutí o vině, zvláště byl-li stěžovatel po celé řízení obhájcem zastoupen.
30. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
31. V části, směřující proti rozhodnutí městského soudu, zrušenému vrchním soudem (blíže sub 3, 10), bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu