ECLI:CZ:US:2021:4.US.3388.20.2
sp. zn. IV. ÚS 3388/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, a ústavní stížnosti stěžovatelů M. B., t. č. ve Věznici Valdice, I. B., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, a (téhož) M. D., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupených Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 4 Tdo 553/2020-28281, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2019 č. j. 6 To 81/2018-27156 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2018 č. j. 52 T 7/2017-26785, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 3388/20 a II. ÚS 3399/20 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 12. 1. 2021 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie, "čl. IX Deklarace práv člověka a občana", čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal všechny stěžovatele a obviněného L. M. (dále jen "obviněný M.") vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil stěžovatele M. D. (dále jen "stěžovatel D.") podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a zároveň mu podle §71 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest propadnutí náhradní majetkové hodnoty, a to stříbrných a zlatých slitků v počtu kusů a gramáži specifikované ve výroku rozsudku, stěžovatele M. B. (dále jen "stěžovatel B.") podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku rovněž zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a stěžovatelce I. B. (dále jen "stěžovatelka B.") podle §209 odst. 5 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody. Součástí rozsudku byl i výrok o vině, trestu a náhradě škody obviněného M.
3. Stěžovatelé se podle krajského soudu dopustili shora označeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že společně po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti s předem rozdělenými úlohami, v zištném úmyslu získat neoprávněný prospěch vylákáním služeb od poškozených spočívajících v automobilové přepravě zboží a za tyto služby od počátku nezaplatit, pod nevážně míněným příslibem včasné a řádné úhrady, v období nejméně od 8. 8. 2012 do prosince 2012 včetně, v okrese Třebíč, převážně z kanceláře tehdejšího sídla obchodní společnosti A (dále jen "A") podvodně se vydávající a vystupující jako zaměstnanci či zástupci obchodní společnosti B (dále jen "B"), kdy stěžovatelka B. převážně vystupovala a jednala pod smyšleným jménem jako dispečerka mezinárodní kamionové přepravy B, stěžovatel B. vystupoval a jednal zejména pod smyšlenými jmény jako obchodní zástupce pro mezinárodní dopravu B či její jednatel a stěžovatel D. vystupoval a jednal pod smyšlenými jmény jako zaměstnanec B, a následně za pomoci jimi vytvořených webových stránek B, kde nepravdivě prezentovali tuto společnost jako velkou autodopravní společnost se specializací na mezinárodní kamionovou dopravu s více než 45 vlastními vozidly, provozující vlastní čerpací stanici a vlastnící skladovací prostory, ač věděli, že tyto údaje jsou nepravdivé, vyhledávali na internetu poptávky různých subjektů po dopravě zboží a nabízeli prostřednictvím webových stránek B služby spočívající v provedení této dopravy zboží v České republice a do zahraničí, a to ve všech případech za nepřiměřeně výhodných cenových podmínek hluboko pod hranicí běžné ceny ostatních přepravců, resp. v některých případech odkoupili zakázky na přepravu od A, a to za ceny výrazně vyšší, než za jaké je tato společnost získala od svých zákazníků, a následně po získání zakázky na provedení přepravy zboží, aniž by ji ve skutečnosti provedla B, sjednávali jejím jménem prostřednictvím internetových stránek různých dopravních firem (poškozených) na tyto přepravy objednané u B další jiné dopravce (poškozené), a to za běžné přepravní ceny, tedy ceny vyšší, než byly ujednány s objednateli přepravy u B, resp. než za jaké byly některé zakázky na přepravu přeprodány od A, a poté po provedení přepravy, ačkoli věděli, že objednatelé společnosti B vesměs uhradili dohodnutou cenu za provedenou přepravu zboží, stěžovatelé a obviněný M. poškozeným přepravcům, kteří ve skutečnosti tuto přepravu provedli, fakturovanou službu řádně neuhradili a ponechali si takto získané finanční prostředky pro svoji osobní potřebu. Tímto způsobem postupovali nejméně v 357 případech specifikovaných ve výroku rozsudku a poškozeným přepravcům způsobili škodu v celkové výši 9 194 015,44 Kč (bod I. rozsudku krajského soudu). Dále všichni stěžovatelé po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti (v některých případech také s obviněným M.) s předem rozdělenými úlohami, v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním dodání zboží od poškozených a za toto nezaplatit, s nevážně míněným příslibem včasné a řádné úhrady, v průběhu měsíce října 2012 až do 19. března 2013 v okrese Třebíč, podvodně vystupovali jako zaměstnanci či zástupci B, převážně prostřednictvím e-mailů z kanceláře A, pod smyšlenými jmény nejprve stěžovatelé D., B. a B. rozesílali jako zástupci B na vytipované společnosti a OSVČ pod záminkou navázání co nejvýhodnější obchodní spolupráce nabídku na přihlášení se do fiktivního výběrového řízení na prodej předem vybraného, specifikovaného sortimentu zboží, přičemž jakmile takto oslovení poškození projevili zájem o obchodní spolupráci a zaslali svoje cenové nabídky, tak je stěžovatelé kontaktovali s tím, že toto výběrové řízení vyhráli, následně na to jim zaslali závaznou objednávku či kupní smlouvu s podmínkou, že platba za odebrané zboží bude od B provedena na základě vystavených faktur se splatností nejméně 30 dní bankovním převodem z účtu, a následně stěžovatelé za B zajistili odvoz objednaného zboží od dodavatelů, a to vždy pouze neoznačenými dopravními prostředky, kdy takto uvedené zboží odvážel v jednotlivých případech obviněný M., který vystupoval pod smyšleným jménem a který byl stěžovatelem D. vybaven razítkem a falešným průkazem zaměstnance B a falešným pověřením k vyzvednutí zboží na téže jméno, a uvedené úkony byly stěžovateli činěny s cílem, aby zástupci poškozených subjektů nemohli zjistit, kdo za společnost B reálně jedná a vystupuje a kam je zboží odváženo, kdy obviněný M. s ohledem na to, že věděl o tom, že za B jednají osoby pod smyšlenými jmény a sám zcela vědomě vystupoval pod falešnou identitou, zástupcům poškozených subjektů odmítal předložit svůj doklad totožnosti, věděl, že je součástí skupiny pachatelů realizujících podvodné odběry zboží, což mu bylo zřejmé i s ohledem na způsob odvozu zboží v neoznačených vozidlech, na počet a různost sortimentu odváženého zboží, jakož i s ohledem na způsob skladování tohoto zboží v neoznačené skladovací hale. Tímto způsobem postupovali v celkem 216 případech specifikovaných ve výroku rozsudku a poškozeným subjektům způsobili při odběru zboží škodu v celkové výši 28 864 859 Kč, a takto svým jednáním popsaným v bodech I. a II. způsobili škodu v úhrnné výši 38 058 874,45 Kč (bod II. rozsudku krajského soudu).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání všichni stěžovatelé, a dále státní zástupce, který je zaměřil ve prospěch obviněného M. a v neprospěch stěžovatele D. (u posledně jmenovaného pouze do výroku o trestu). Z podnětu tohoto odvolání Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu stěžovatele D. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu mu uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Současně mu podle §70 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest propadnutí věci (konkrétně v rozsudku specifikovaných předmětů), a dále podle §71 odst. 1 trestního zákoníku i trest propadnutí náhradní majetkové hodnoty (výrokem rozsudku blíže vymezených slitků z drahých kovů). V ostatních výrocích zůstal rozsudek krajského soudu u stěžovatele D. nezměněn. Odvolání všech stěžovatelů vrchní soud podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. O té části odvolání státního zástupce, která se týkala obviněného M., vrchní soud nerozhodoval, neboť jeho věc byla již dříve vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatel D. v ústavní stížnosti, která byla již před spojením obou návrhů ke společnému řízení vedená pod sp. zn. IV. ÚS 3388/20, vytýká, že Nejvyšší soud se jeho námitkami zabýval jen společně s námitkami ostatních stěžovatelů (dovolatelů), bez své vlastní argumentace a jen s poukazy na pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud tímto postupem podle stěžovatele nedostál požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které vyplývají z judikatury Ústavního soudu.
7. Porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) stěžovatel spatřuje především v jím dovozované nezákonnosti příkazů Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jmenovitě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 1. 3. 2013 sp. zn. V 11-4/2013, 3 Nt 408/2013, příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 2. 2013 sp. zn. V 6/2013, 2 Nt 407/2013 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 4 Nt 201/2013. Obdobnými vadami jsou zatížené i další příkazy vydané v této věci. Stěžovatel má za to, že uvedené příkazy nesplňovaly zákonem stanovené náležitosti; byly-li na základě těchto příkazů nezákonně získány důkazy, nemůže být na nich založené rozhodnutí o jeho vině. I tato rozhodnutí jsou tak stižena vadou, spočívající v nezákonnosti. Příkazy k odposlechu byly vydány bez odůvodnění zejména konkrétními skutkovými okolnostmi, není v nich objasněno, jaké skutečnosti jimi mají být zjištěny, a neobsahují vysvětlení, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak. Příkazy postrádají odůvodnění, jak měli být stěžovatelé zapojeni do trestné činnosti, pro kterou je vedeno trestní řízení, jakož i uvedení horní hranice trestní sazby. V příkazech není ani uvedeno, že šlo o neodkladné či neopakovatelné úkony. Obecné soudy příkazy označily za správné, ačkoli zákonné náležitosti nesplňovaly. Za obcházení §88 odst. 4 trestního řádu stěžovatel považuje postup, kdy soud vydal nový příkaz vůči totožnému telefonnímu číslu. Podle stěžovatele není právně přípustné, aby obecné soudy svými následnými (ústavní stížností napadenými) rozhodnutími konvalidovaly tyto vadné příkazy, což učinil krajský soud v bodě 350. svého rozsudku. I kdyby Ústavní soud uplatnil shodný náhled, argumenty obecných soudů neobstojí, neboť například prohlídka jiných prostor a pozemků uskutečněná dne 20. 3. 2013 nemohla být neodkladným ani neopakovatelným úkonem, poněvadž již ode dne 19. 3. 2013 byly předmětné prostory "zabezpečené a hlídané" policejním orgánem.
8. Další okruh námitek stěžovatele D. se týká způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s jeho námitkou podjatosti předsedy senátu krajského soudu (§30 odst. 1 trestního řádu). Nejvyšší soud se podle stěžovatele jeho argumentací nezabýval, pouze konstatoval správnost postupu krajského soudu. K tomu stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu a dovozuje z ní, že předseda senátu krajského soudu naplňoval jí vymezená kritéria podjatosti soudce tím, že pronášel vlastní výroky a komentáře během výslechu stěžovatele a při čtení protokolu o jeho dřívější výpovědi, čímž otevřeně předjímal závěry a skutečnosti, které měly být teprve objasněny u hlavního líčení, za přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka probíral písemné důkazy a vyslýchal stěžovatele, během hlavního líčení hrozil svědkům trestním stíháním a jednal s nimi hrubě až agresivně, nabádal svědky, že mají vypovědět v tom smyslu, že si nic nepamatují, a obhajobu vyzýval, aby si přítomnost svědků u hlavního líčení zajistila sama, jinak důkaz jejich výslechem soud neprovede.
9. Posléze stěžovatel D. vytýká, že dne 9. 1. 2018 byla krajským soudem jeho věc vyloučena ze společného řízení, aby byla dne 5. 3. 2018 znovu spojena. V mezidobí však proběhlo v souběžně vedeném řízení proti ostatním obviněným několik hlavních líčení, kdy byly provedeny výslechy celé řady svědků. Těchto líčení se v důsledku tohoto procesního postupu neúčastnil a svědkům tak ani on ani jeho obhájkyně neměli možnost klást otázky. Tím bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo na obhajobu. Nejvyšší soud se s těmito námitkami vypořádal na str. 11 usnesení konstatováním, že se stěžovateli dostalo možnosti plnohodnotně realizovat své právo pokládat jim otázky, což také v některých případech učinil. Podle stěžovatele však mohl navrhnout předvolání pouze svědků (poškozených) "z oblasti nákladní dopravy", nikoli "dodavatele zboží". Návrh na opakovaný výslech svědků krajský soud zamítl.
10. Stěžovatel D. tvrdí, že veřejné zasedání o odvoláních proběhlo za situace, kdy k jeho konání nebyly splněny zákonné podmínky. Vrchní soud totiž před jeho zahájením obdržel od stěžovatele B. řádně a včas zaslanou žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na dny 17. 4. a 18. 4. 2019, jichž se jmenovaný nemohl zúčastnit kvůli závažnému onemocnění, a vyjádření, že s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nesouhlasí. Požádal tedy o jeho odročení a důvody k tomu doložil příslušnou lékařskou zprávou. Navzdory tomu vrchní soud bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že jeho neúčast provedení veřejného zasedání nebrání. Účast při něm byla znemožněna i stěžovatelce B., jíž bylo příslušné vyrozumění nejprve zasláno na chybnou adresu a další obsílku, zaslanou již řádně, si nestihla vyzvednout z důvodu nemoci. Nejvyšší soud stěžovatelovu omluvu označil za nedostatečnou, což však nedovodil ani vrchní soud. Stěžovatel též polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého byl u veřejného zasedání přítomen jeho obhájce a vrchní soud neprováděl žádné dokazování. Tvrdí, že se chtěl vyjádřit "v celistvosti" právě až u vrchního soudu.
11. Všichni tři stěžovatelé v ústavní stížnosti, která byla před spojením obou návrhů ke společnému řízení vedená pod sp. zn. II. ÚS 3399/20, uplatňují obdobné námitky jako ve výše rekapitulovaném návrhu stěžovatele D. Vytýkají, že soudní rozhodnutí vycházejí z nezákonných důkazů, rozsudek krajského soudu "vydal vyloučený orgán" (předseda senátu krajského soudu byl podjatý zejména proto, že nerespektoval zásadu presumpce neviny, což je rovněž v tomto podání dovozováno z jeho výroků a procesních postupů v průběhu hlavního líčení) a stěžovateli B. a stěžovatelce B. byla "znemožněna" účast u veřejného zasedání nařízeného vrchním soudem na den 18. 4. 2019.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení lze zjistit poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V posuzované věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Po seznámení s předloženými podklady (včetně vyžádaných částí spisového materiálu) dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postižen není, a proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelům na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. K námitce, že Nejvyšší soud reagoval na námitky obsažené v dovoláních jen "příklonem" k závěrům rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, Ústavní soud připomíná, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též k rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání. Tam, kde to obsah dovolacích námitek vyžadoval, Nejvyšší soud se vyjádřil vlastní argumentací, a respektoval tak právo stěžovatelů na soudní ochranu [srov. např. nálezy ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717), ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17, či ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3491/18 (N 197/91 SbNU)].
18. Stěžovatelé tvrdí, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a k prohlídce jiných prostor a pozemků nesplňují zákonné náležitosti. Formální nedostatky odůvodnění příkazu však nezakládají nutně jeho nezákonnost. Je-li naplnění nutných podmínek materiálně seznatelné z konkrétních skutkových okolností, lze daný důkaz použít, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu [usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017]. Tak tomu bylo v daném případě. Zároveň byly splněny všechny podmínky bránící svévoli nebo zneužití nařízeného odposlechu.
19. U příkazu k odposlechu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 2. 2013 sp. zn. V 6/2013, 2 Nt 407/2013, který byl vydán na dobu od 22. 2. 2013 do 22. 4. 2013, obecné soudy odmítly argumentaci stěžovatelů, podle nichž v době vydání předmětného příkazu údajně nebylo vedeno trestní řízení pro zločin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, neboť obchodní společnost SASCO Automotive Kosmonosy, s. r. o., vystavila fakturu s dřívějším datem plnění, než skutečně nastalo, a proto nemohla být stanovena splatnost tak, jak je uvedená ve faktuře. Obecné soudy dospěly k závěru, že při akceptaci obdobné argumentace obhajoby by posouzení toho, zda došlo k trestnému činu podvodu, záviselo při chybném vystavení faktury poškozeným výlučně na aktivitě pachatele, což je zjevně nepřijatelná praxe (srov. bod 334. rozsudku krajského soudu a bod 35. rozsudku vrchního soudu). Obecné soudy se vypořádaly též s námitkami týkajícími se sídla poškozené společnosti a místní příslušnosti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, odkazu na obchodní společnost OSAMITRADE, s. r. o., coby poškozenou a neuvedení úkonu jako neodkladného a neopakovatelného (srov. body 331., 335. a 348. rozsudku krajského soudu a bod 35. rozsudku vrchního soudu).
20. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily své závěry o zákonnosti příkazu k odposlechu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 3. 2013 sp. zn. V 11-4/2013, 3 Nt 408/2013, který byl vydán na dobu od 4. 3. 2013 do 4. 5. 2013 (srov. body 337. a 349. rozsudku krajského soudu a bod 35. rozsudku vrchního soudu). Soudy se zabývaly rovněž námitkou k vedení trestního řízení pro trestný čin naplňující kritéria podle §88 odst. 1 trestního řádu. Úkony trestního řízení sice byly zahájeny pouze pro podezření z přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, nicméně na základě vyšetřování bylo již v době vydání zmíněného příkazu patrné, že výše škody přesahovala částku 1 000 000 Kč, což odpovídalo kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 4 trestního zákoníku. Soudy stěžovatelům objasnily též rozdíl mezi pojmy trestní řízení a trestní stíhání. Následně soustředily pozornost k odůvodnění tohoto příkazu, přičemž dospěly k ústavně konformnímu závěru, že soud může jako zdroj svého vlastního odůvodnění použít argumentaci obsaženou v návrhu státního zástupce. Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je mnohdy odkázán na stručné a fragmentární údaje poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím (což se týká i vymezení forem zapojení stěžovatelů do předmětné trestné činnosti a odůvodnění naplnění podmínky subsidiarity nařízení odposlechů); na důkladnou prověrku těchto sdělení nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495, 219/2010 Sb.), bod 40.]. Aniž by Ústavní soud aproboval tzv. fishing expedition ("rybaření" - srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, souhlasné stanovisko soudců Zupančiće a De Gaetana), lze i v této souvislosti připomenout výše uvedené závěry o zabavení věcí se vztahem k inkriminovaným subjektům.
21. Tyto závěry o rozsahu odůvodnění lze aplikovat též na příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. V 20-2/2013.
22. Vrchní soud se zabýval i námitkou, že návrh státního zástupce, na jehož základě byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. V 3-2/2013, nebyl v době podání obžaloby součástí spisového materiálu. Za určující považoval skutečnost, že samotný příkaz zařazený ve spisu byl, a proto nemohlo dojít ke zkrácení práva obhajoby a ve svých důsledcích k porušení práva na soudní ochranu. Krajský soud se vypořádal i s námitkou, že soudy "obcházely" §88 odst. 4 trestního řádu opakovaným vydáním příkazů ke shodným telefonním číslům. V bodech 354. až 358. svého rozsudku objasnil, že příkazy byly vydány v odlišných trestních řízeních, a navíc na sebe ani časově nenavazovaly, proto nelze hovořit o "prodloužení" doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
23. Obecné soudy se zabývaly i příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly realizovány v roce 2014 a 2015. Konstatovaly, že při rozhodování o vině stěžovatelů z nich až na výjimku nevycházely; využily pouze záznam odposlechu hovoru mezi stěžovatelem D. a R. Ch. ze dne 25. 6. 2014, který se týkal vlastnictví zajištěných slitků z drahých kovů (srov. bod 364. rozsudku krajského soudu a bod 38. rozsudku vrchního soudu). Soudy nepřehlédly ani výtku stěžovatele B., podle kterého příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků neobsahuje vymezení, kdy má být předmětná prohlídka provedena. Reagovaly na ni konstatováním, že trestní řád nezařazuje mezi zákonné náležitosti tohoto trestního příkazu časové vymezení realizace prohlídky. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelů, že již probíhající střežení "obvodu" označených prostor policejním orgánem vylučuje možnost, aby prohlídka jejich interiéru představovala neodkladný či neopakovatelný úkon.
24. Ústavněprávní roviny nedosahuje argumentace stěžovatelů, podle které byl předseda senátu krajského soudu podjatý. Důvody podjatosti předsedy senátu krajského soudu stěžovatelé dovozují ze způsobu, jakým vedl hlavní líčení a prováděl dokazování. Takové námitky nebyly způsobilé vytvořit podklad pro konstatování, že u tohoto soudce byl dán takový poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony přímo dotýkaly, jak má na mysli §30 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud přisvědčuje názoru Nejvyššího soudu, že vyjádření předsedy senátu krajského soudu, která stěžovatelé prezentovali v dovoláních i následně v ústavních stížnostech, jsou výrazem jeho snahy vést hlavní líčení ve skutkově náročné a rozsáhlé věci s respektováním ústavně zaručeného práva obviněných na obhajobu, nicméně současně efektivně. Za snahu předejít průtahům v řízení, která nevybočuje z práva na soudní ochranu, lze označit požadavek předsedy senátu krajského soudu, aby stěžovatel D. "nečetl, co napsal ve své stížnosti", jejíž obsah je soudu znám (byla již založena ve spise). U svědka J. H. vzal uvedený soudce na vědomí, že si nevybavuje nic bližšího o vzezření řidiče, který převzal zboží. Není opodstatněné považovat za exces konstatování dotyčného soudce, že inkriminovanou činnost nelze považovat za "běžný obchodní styk"; toto označení bez dalšího nepředjímá, že šlo o trestnou činnost. Stěžovatel D. tvrdí, že byl vyslýchán v přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka, nicméně Ústavní soud nepovažuje způsob, jakým krajský soud odkazoval na některé již dostupné důkazy (a přitom též "oslovil" stěžovatele), za procesní pochybení, natožpak dosahující ústavněprávní roviny. Nezákonným postupem není ani uložení pořádkové pokuty z důvodů předvídaných trestním řádem. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho tvrzení, že předseda senátu krajského soudu nabádal svědky, že mají vypovídat, že si nic nepamatují (soudce pouze vzal tuto jejich výpověď na vědomí s poukazem na časové rozpětí mezi událostmi, k nimž se svědectví vztahovalo a hlavním líčením). Podjatost nevyplývá ani z formulace, že lze vyslechnout svědky, kteří se k soudu dostaví.
25. Stěžovatel D. namítá, že v důsledku dočasného vyloučení jeho věci k samostatnému projednání podle §23 odst. 1 trestního řádu nemohl v dostatečném rozsahu klást svědkům otázky. S těmito námitkami se podrobně vypořádal vrchní soud v bodě 42. napadeného rozsudku. Vrchní soud připomenul, že krajský soud v bodě 433. rozsudku vymezil, kteří svědci byli vyslechnuti v době, kdy byla trestní věc stěžovatele D. vyloučena, a proč případně k jejich opětovnému výslechu nepřistoupil (především proto, že šlo o svědky, kteří se se stěžovatelem nesetkali, proto by mohli podat jen informace týkající se trestné činnosti obecně). Vrchní soud se vyjádřil i k námitce o "konstatování svědeckých výpovědí" (body 31. až 35. rozsudku krajského soudu). Připomenul, že krajský soud uvedl, že vyslechl celkem 218 svědků a jako reprezentativní příklady citoval výpovědi svědků B., B., P. a P. V bodě 36. rozsudku krajský soud dal najevo, že s ohledem na skutečnost, že mechanismus objednávání a odvozu zboží je u všech skutků v podstatě shodný, nebude již za situace, kdy jsou výpovědi v souladu i s dalšími provedenými důkazy, v rozsudku podrobně rekapitulovat výpovědi cca 30 zde uvedených svědků. Ze všech těchto zmíněných svědků přitom byli v době, kdy byla trestní věc stěžovatele D. vyloučena ze společného řízení, vyslechnuti pouze svědci B. a B. Zbylí jmenovaní svědci byli vyslechnuti až v době, kdy byla obě řízení opětovně spojena. Vrchní soud připomenul řadu svědků, kteří byli vyslechnuti znovu. Šlo o osoby, jejichž výpovědi nebyly pouze obecné a nešlo tak jen o ustálení obecného mechanismu trestné činnosti. Takto byli vyslechnuti znovu např. svědkyně Š. (vypovídala dne 15. 1. 2018 a následně i dne 15. 3. 2018), svědek S. (byl vyslechnut jak dne 12. 1. 2018, tak následně po opětovném spojení dne 7. 3. 2018), svědek H. (nejprve vypovídal dne 12. 1. 2018 a následně po opětovném spojení dne 14. 3. 2018). Případně byl zvolen postup, kdy byly protokoly o výpovědi dotčených svědků, kteří vypovídali v době vyloučení trestní věci stěžovatele D. ze společného řízení, po opětovném spojení s jeho souhlasem přečteny. Takto bylo přistoupeno k výpovědi např. svědka B. a svědkyně P. (vypovídali dne 11. 1. 2018) či k výpovědi svědka G. (byl u hlavního líčení vyslechnut dne 12. 1. 2018). Ústavní soud proto neshledává za případnou námitku stěžovatele D., že krajský soud při provádění důkazů nezohlednil ústavněprávně konformním způsobem, že byla jeho věc po určitou dobu ze společného trestního řízení vyloučena.
26. S námitkami, že stěžovatelům B. a B. bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání vrchního soudu, což mohlo vyvolat negativní dopady i vůči stěžovateli D., se podrobně vypořádal Nejvyšší soud. Konstatoval, že omluvu z účasti u veřejného zasedání vrchního soudu, spojenou se žádostí o jeho odročení, by bylo možno považovat za řádnou tehdy, obsahovala-li by dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené zdravotní důvody skutečně znemožňují účast na předmětném nařízeném úkonu. Vrchní soud podle názoru Nejvyššího soudu postupoval správně, neshledal-li v omluvě stěžovatele B. ze dne 15. 4. 2019 takové parametry. Nejvyšší soud blíže rozebral závěry obsažené v "opatrně formulované" lékařské zprávě a dovodil z ní, že zde obsažené doporučení "neimplikuje ani vyšší míru pravděpodobnosti", že účast na veřejném zasedání by mohla stěžovatele B. (který byl o jeho konání toliko vyrozuměn) "nějak vážně ohrozit na zdraví". Nejvyšší soud věcně udržitelným způsobem argumentoval, že na veřejném zasedání byl přítomen jeho obhájce a vrchní soud neprováděl žádné dokazování (natožpak směřující ke zhoršení stěžovatelova "konečného postavení"), což jsou okolnosti snižující riziko, že oponovaný postup mohl vést ke zkrácení práva obhajoby a ve svých důsledcích k porušení práva na soudní ochranu. Obdobná hlediska lze uplatnit též vůči stěžovatelce B. Stěžovatel D. nekonkretizuje, jak mohla nepřítomnost obou dalších stěžovatelů u veřejného zasedání ovlivnit jeho možnosti procesní obrany.
27. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že výše uvedené námitky (s vymezenými výjimkami) stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení, přičemž s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizují převážně shodným způsobem, jakým to činili při své obhajobě. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, byla-li by napadená rozhodnutí založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Taková situace však v posuzované věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině, která byla prokázána na základě provedených důkazů, dostatečně podrobně popsaných a zhodnocených. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
28. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily, což platí též o rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jeho usnesení se zřetelně podává, proč se nemohl zabývat částí dovolacích námitek (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatelé prostřednictvím své argumentace vymezili otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů (vrchního soudu) podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatelů na řádně vedené soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V podrobnostech lze proto na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkázat.
29. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn žádný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu