ECLI:CZ:US:2021:4.US.3448.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3448/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Romana Byrtuse a 2. Anny Byrtusové, zastoupených Mgr. Davidem Troszokem, advokátem, sídlem Husova 401, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 24 Cdo 3119/2019-385 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2019 č. j. 11 Co 360/2018-302, ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2019 č. j. 11 Co 360/2018-333, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Václava Turoně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Součástí ústavní stížnosti je také návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že mají důvodnou obavu, že neprodleným výkonem či exekucí povinnosti spočívající v převodu nemovitých věcí zpět na vedlejšího účastníka by mohlo dojít k nezvratnému zásahu do jejich práv a ke vzniku citelné škody na jejich straně.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2018 č. j. 15 C 146/2015-240 zamítl jak návrh na určení, že vlastníkem nemovitostí (konkrétně uvedených ve výroku rozsudku) zapsaných na listu vlastnictví č. X u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště Třinec, pro katastrální území B., obec B., je vedlejší účastník (výrok I.), tak i návrh, že stěžovatelé jsou povinni převést zpět vedlejšímu účastníku dané nemovitosti oproti vrácení obdržené kupní ceny nebo že jsou povinni doplatit rozdíl mezi kupní cenou a obvyklou hodnotou nemovitostí, která bude zjištěna na základě znaleckého posudku ke dni uzavření kupní smlouvy (výrok II.). Vedlejšímu účastníku byla současně uložena povinnost zaplatit stěžovatelům a České republice náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud shledal, že kupní smlouvu lze považovat za platně uzavřenou, když nebyla neplatná ani z důvodu lichvy, neboť zde nešlo o tíseň tak, jak ji má na mysli §1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přičemž nebyly naplněny ani podmínky pro neúměrné zkrácení ve smyslu §1973 občanského zákoníku.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že kupní smlouva ze dne 3. 12. 2014, s účinky vkladu ke dni 5. 12. 2014, kterou bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem vedlejšího účastníka na stěžovatele, se ruší, a stěžovatelům byla stanovena povinnost převést na vedlejšího účastníka vlastnické právo k nemovitostem a podepsat společně s ním souhlasné prohlášení o tomto převodu vlastnického práva za účelem provedení zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka ke stejným nemovitostem do katastru nemovitostí, oproti povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně částku 279 750 Kč (výrok II.), dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 99 453 Kč (výrok III.), České republice na účet okresního soudu na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 21 089 Kč (výrok IV.) a vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29 367 Kč (výrok V.).
4. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že kupní smlouva byla uzavřena platně a že vlastnické právo k shora specifikovaným nemovitostem bylo touto smlouvou (a následným vkladem do katastru nemovitostí) převedeno na stěžovatele. Uzavřel proto, že vedlejší účastník není aktivně legitimován k žalobě na určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Současně však dospěl oproti okresnímu soudu k odlišnému závěru v tom, že předpoklady pro použití ustanovení §1793 občanského zákoníku, tj. pro zrušení kupní smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení, byly splněny, neboť obvyklá cena nemovitostí byla stanovena částkou 860 000 Kč a stěžovatelé byli povinni zaplatit za nemovitosti 279 750 Kč (tj. zhruba 33 % obvyklé ceny), a tudíž plnění vedlejšího účastníka bylo v hrubém nepoměru k plnění stěžovatelů. Krajský soud proto konstatoval, že v souvislosti se zrušením kupní smlouvy vzniká oběma stranám vzájemná restituční povinnost podle zásad stanovených v §2993 (a §1911) občanského zákoníku.
5. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůvodnil, proč neuvěřil tvrzení stěžovatelů, že o skutečnosti zakládající hrubý nepoměr vzájemných plnění nevěděli a nemuseli vědět. Podle jeho závěrů si prokazatelně museli být vědomi nižší úrovně intelektových schopností vedlejšího účastníka a také toho, že pozemky o celkové výměře asi 2,3 ha včetně stavby rodinného domu na nich (byť ve špatném technickém stavu), mají podstatně vyšší cenu, než jaká byla mezi nimi sjednána. Jako věřitelé vedlejšího účastníka stěžovatelé věděli minimálně o jeho finančních problémech, dluzích vůči třetím osobám ve výši okolo 200 000 Kč, o jeho bezradnosti a neschopnosti finanční potíže řešit jinak než zpeněžením nemovitostí. Vedlejší účastník stěžovatelům plně důvěřoval, přičemž podle závěrů znalkyně jde o osobu nejistou, při vyřizování svých záležitostí vyhledává pomoc okolí, nechává se vést názory jiných, zejména, když "rádcům" důvěřuje, a vnímá jejich názory jako dobře míněné rady. Za takového stavu stěžovatelé s vedlejším účastníkem uzavřeli smlouvu, podle které vedlejší účastník pozbyl pozemky značného rozsahu, včetně domu, v němž společně se synem bydlí, a utržil za ně částku, která jen mírně překračovala výši jeho celkových dluhů (přibližně 250 000 Kč). Podle krajského soudu při respektování principu stanoveného v §3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku (nikdo nesmí utrpět nedůvodnou újmu mimo jiné pro nedostatek rozumu), bylo na stěžovatelích, které lze mít za osoby s rozumem průměrného člověka (podle §4 odst. 1 občanského zákoníku), aby před podpisem smlouvy pečlivě vážili, zda účastníky dohodnutá cena nemovitostí není (k újmě vedlejšího účastníka) nepřiměřeně nízká ve srovnání s jejich obvyklou cenou v době a místě uzavření smlouvy. Vedlejší účastník přenechal téměř veškeré záležitosti spojené s převodem nemovitostí stěžovatelům, kteří museli vědět, že nemovitosti jsou ve smlouvě podhodnoceny. Tomu podle krajského soudu ostatně napovídá i jejich procesní obrana, ze které vyplynulo, že si nepřiměřeně nízké ceny byli vědomi. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že stěžovatelé si mohli a měli před uzavřením smlouvy opatřit alespoň hrubý odhad obvyklé ceny nemovitostí (např. dotazem u okolních realitních kanceláří, u znalců se specializací na oceňování nemovitostí apod.), což neučinili. Krajský soud proto kupní smlouvu zrušil.
6. K námitkám stěžovatelů vůči znaleckému posudku Ing. Pavla Horiny, podle kterého byla celková obvyklá cena nemovitostí k datu ocenění, tj. ke dni 3. 12. 2014, celkem 860 000 Kč, krajský soud podotkl, že stěžovatelé se k tomuto posudku v řízení před okresním soudem nevyjádřili a nevznesli žádné námitky proti jeho závěrům, proto je nutno tyto jejich námitky přednesené v odvolacím řízení považovat za opožděné, uplatněné po koncentraci řízení.
7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"), s tím, že není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné. Současně stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 300 Kč.
8. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelé podali dovolání proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku krajského soudu a že jeho přípustnost dovozovali z toho, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení a aplikaci §1793 a §1794 občanského zákoníku, že jde o právní otázky doposud dovolacím soudem neřešené, a to jaké okolnosti je nutné vzít v úvahu při posuzování hodnot vzájemných plnění podle §1793 občanského zákoníku, jak zásadní je závěr znaleckého posudku pro určení hodnot plnění a jaké jsou nezbytné předpoklady k tomu, aby bylo možno konstatovat, že mezi stranou zkrácenou a zkracující je zvláštní vztah vylučující vznik neúměrného zkrácení. Další námitky vznesli stěžovatelé proti výrokům o nákladech řízení.
9. Za rozhodnou považoval Nejvyšší soud skutečnost, že výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu potvrzující zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva vedlejšího účastníka zůstal beze změny (dovoláním účastníků nedotčen) a že ke zjednání nápravy nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky je možné dospět i nadále pouze podáním určovací žaloby jako způsobilým právním prostředkem ve smyslu §985 občanského zákoníku. Dodal, že tato žaloba není žalobou podle §80 občanského soudního řádu, tudíž není podmíněna existencí naléhavého právního zájmu na požadované určení, a to za splnění podmínek podle §985 občanského zákoníku (žalobcem je osoba, která je nesouladem mezi skutečným a zapsaným právním stavem dotčena ve svém věcném právu, a na straně žalované vystupuje ten, kdo je zapsán jako vlastník ve veřejném seznamu). Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že se nelze účinně domoci zjednání nápravy podáním dovolání pouze proti výroku II. tohoto rozhodnutí a že se tedy námitkami vznesenými v tomto ohledu nemohl zabývat, neboť by byly předčasné i jakékoli (judikaturní) závěry k institutu neúměrného zkrácení (§1793 občanského zákoníku), resp. ke zrušení předmětné kupní smlouvy z tohoto titulu. S tím podle Nejvyššího soudu koresponduje i zjištěný zapsaný stav v katastru nemovitostí, když katastrální úřad zjevně nereflektoval povinnost stanovenou pravomocným rozsudkem krajského soudu stěžovatelům, a to převést na vedlejšího účastníka vlastnické právo k nemovitostem a podepsat společně se stěžovateli souhlasné prohlášení o tomto převodu vlastnického práva za účelem provedení zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka ke stejným nemovitostem do katastru nemovitostí, oproti povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelům částku 279 750 Kč, jinými slovy napadený rozsudek (výrok II.) v tomto ohledu správně nepovažoval (ani považovat nemohl) za vkladovou listinu.
10. K dovolacím námitkám proti hodnocení důkazů, zejména důkazu znaleckým posudkem k ceně nemovitostí, Nejvyšší soud uvedl, že těmito námitkami stěžovatelé uplatňovali jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, a proto dovolání trpí vadami, pro které se těmito námitkami dovolací soud rovněž nemohl zabývat. Za nepřípustné pak označil i dovolání proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení (výroky III., IV., V.).
II.
Argumentace stěžovatelů
11. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisují skutkové okolnosti případu a průběh řízení před obecnými soudy. Dále namítají, že rozhodnutím krajského soudu jsou nuceni k vrácení předmětných nemovitostí, avšak nemají žádné záruky toho, že vedlejší účastník jim částku 279 500 Kč skutečně vrátí, neboť jsou na něj vedeny minimálně dvě exekuce, což podle nich mimořádně snižuje jejich právní jistotu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že krajský soud přistoupil k hodnocení skutkových okolností a důkazů vztahujících se k tomu, zda došlo k neúměrnému zkrácení podle §1793 odst. 1 občanského zákoníku, formalisticky, a chybně vyložil pojmy "plnění", "hrubý nepoměr" a "okolností zakládajících nepoměr vzájemných plnění". Nesouhlasí se závěrem, že měli vědět, že kupní cena není cenou adekvátní. Tvrdí, že prokázali celou řadu skutečností, ze kterých vyplynulo, že ve věci nedošlo k hrubému nepoměru mezi vzájemnými plněními (zejména v hotovosti vyplatili vedlejšímu účastníku kupní cenu ještě před podpisem smlouvy, vedlejší účastník podle nich nebyl schopen nalézt žádného jiného kupce, cena nemovitostí určená vypracovanými znaleckými posudky podle jejich přesvědčení neodpovídá tržní ceně apod.), a že krajský soud k těmto okolnostem nepřihlédl, ač měl. Mají za to, že krajský soud vyšel pouze z hodnoty nemovitostí určené znaleckým posudkem, kterému přiznal jakési privilegované postavení, nezohlednil další okolnosti a nesprávně vyložil ustanovení §1793 občanského zákoníku, přičemž jednostranně převzal všechna tvrzení vedlejšího účastníka, vyhodnotil je jako pravdivá, a naopak jejich veškerá tvrzení bez odůvodnění odmítl. Tím zasáhl do jejich vlastnického práva, resp. práva na jeho ochranu, a do práva na spravedlivý proces.
12. Stěžovatelé se dále domnívají, že také Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zasáhl do jejich vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, když nenapravil pochybení krajského soudu. Tím, že odmítl zabývat se věcí meritorně, jim upřel přístup k soudu. Vzhledem k novosti institutu neúměrného zkrácení podle §1793 občanského zákoníku a absenci relevantní judikatury v této oblasti považují za absurdní, že Nejvyšší soud rozhodl o nenaplnění předpokladů pro meritorní posouzení jejich dovolání. Mají za to, že aplikace neúměrného zkrácení má představovat krajní řešení v případě, kdy byla flagrantně porušena práva zkrácené strany, což podle nich nebyl případ posuzované věci. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé citují jednotlivé pasáže usnesení Nejvyššího soudu, polemizují s nimi a uzavírají, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesrozumitelné, nelogické a zmatené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého (řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde odkazovaná].
16. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
17. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález sp. zn. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelů a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze dát za pravdu.
18. Krajský soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci oproti okresnímu soudu k odlišnému závěru, když shledal, že předpoklady pro použití ustanovení §1793 občanského zákoníku, tj. pro zrušení kupní smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení, byly splněny. Kupní smlouvu proto zrušil a konstatoval, že v souvislosti se zrušením kupní smlouvy vzniká oběma stranám vzájemná restituční povinnost podle zásad stanovených v §2993 (a §1911) občanského zákoníku (viz výrok II. rozsudku krajského soudu).
19. Stěžovatelé se námitkami vznesenými v ústavní stížnosti domáhají přehodnocení závěrů krajského soudu způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejich právního názoru, který je založen na jimi zastávaném skutkovém zjištění. Opakují přitom tytéž argumenty, se kterými se krajský soud již dostatečně a odpovídajícím způsobem zabýval (viz body 5 a 6 shora). Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pouze polemizují s právními závěry obecných soudů, což nezakládá její důvodnost a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
20. Jde-li o námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jisté pochybení spatřuje Ústavní soud v tom jeho názoru, že stěžovatelé nebyli oprávněni podat dovolání pouze proti výroku II. a násl. rozhodnutí krajského soudu. Z logiky věci plyne, že by jen stěží podávali dovolání proti výroku I., který vyznívá v jejich prospěch. Tato skutečnost však nic nemění na závěru o nepřípustnosti jejich dovolání, neboť v dovolání převážně uplatnili námitky proti hodnocení důkazů (zejména důkazu znaleckým posudkem k ceně nemovitostí), kterými se dovolací soud nemohl zabývat. Poukazovali-li ve smyslu §237 občanského soudního řádu na novost institutu neúměrného zkrácení podle §1793 občanského zákoníku a absenci relevantní judikatury v této oblasti, k tomu Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně judikoval, že dříve platný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, sice neobsahoval institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, ale že nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1117/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 29 Cdo 3467/2016 aj.). Stěžovatelé si podle výsledků učiněných skutkových zjištění měli být a prokazatelně i byli vědomi nízké ceny, za kterou nemovitosti od vedlejšího účastníka koupili. Nelze tak nic namítat proti závěru krajského soudu, že si mohli a měli před uzavřením smlouvy opatřit alespoň hrubý odhad obvyklé ceny nemovitostí, což neučinili, a že tedy jejich plnění bylo v hrubém nepoměru k tomu, co poskytl vedlejší účastník.
21. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
22. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatelů nerozhodoval již Ústavní soud o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením, ale rozhodl přímo ve věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu