ECLI:CZ:US:2021:4.US.3589.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3589/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky AMERFO, o. p. s., sídlem Odlehlá 10/19, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 20 C 34/2020-84, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku tvrdíc, že jím byl porušen princip demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, právo na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 34/2020 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 9 913 Kč s úrokem z prodlení. V žalobě uváděla, že jí nebyl z důvodu pochybení externí účetní společnosti přiznán příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a že podala žádost o odstranění tvrdosti zákona a prominutí podmínky bezdlužnosti. Vedlejší účastnice podmínku stěžovatelce neprominula a stěžovatelka proti jejímu rozhodnutí podala rozklad, jehož součástí měla být argumentace srovnávající situaci stěžovatelky s řadou jiných rozhodnutí vedlejší účastnice, v nichž byla podmínka prominuta. Advokát stěžovatelky požádal svým jménem vedlejší účastnici o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), v průběhu řízení byl vyzván k úhradě nákladů za poskytnutí informace v částce 9 913 Kč, proti níž podal žadatel stížnost s tvrzením, že předchozí výzva k objasnění období, za které je informace žádána, byla vydána opožděně, nicméně stěžovatelka požadovanou částku uhradila. Na základě těchto skutečností stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice se na její úkor o zaplacenou částku obohatila, neboť úhrada nákladů byla předepsána v rozporu se zákonem. Po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka zaplatila žalovanou částku k výzvě vedlejší účastnice namísto žadatele, který žádal o poskytnutí informace z důvodu přípravy právní argumentace ve prospěch stěžovatelky. Z tohoto důvodu podle obvodního soudu nesvědčí stěžovatelce vůči vedlejší účastnici právo na vydání uhrazené částky, neboť to není vedlejší účastnice, která se na úkor stěžovatelky obohatila. Předmět bezdůvodného obohacení musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán, proto závazek z bezdůvodného obohacení vzniká mezi tím, kdo se obohatil bez právního důvodu a mezi tím, na jehož úkor k obohacení došlo. Jen takové osoby mají podle obvodního soudu povinnost vydat obohacení a požadovat jeho vydání a mají ve sporu tzv. aktivní a pasivní věcnou legitimaci. Stěžovatelka sice ve sporu má aktivní legitimaci, neboť došlo ke snížení jejího majetkového stavu a přísluší jí tak uplatněný nárok, vedlejší účastnice však nemá pasivní legitimaci, když na její straně nedošlo v důsledku chování stěžovatelky k obohacení, takové obohacení lze shledat pouze na straně žadatele, které mu byly na základě úhrady poskytnuty požadované informace podle informačního zákona. Sama stěžovatelka ostatně v řízení uvedla, že plnila za žadatele na základě smlouvy o právním zastoupení, z čehož lze rovněž usuzovat na závěr o vzniku závazku mezi žadatelem a stěžovatelkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že obvodní soud interpretoval podústavní právo v rozporu s principy spravedlnosti, což v dané věci vedlo k porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu (stěžovatelka odkázala zejména na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 2 As 34/2008) platí, že mohou v případě nesprávného předepsání úhrady za žádost o informace nastat dvě situace. V první povinný subjekt oznámí žadateli výši úhrady a nezaplatí-li žadatel tuto úhradu do 60 dnů, povinný subjekt žádost o informaci odloží. Žadatel může následně proti odložení žádosti brojit ve správním soudnictví; správní soud pak podrobí svému přezkumu zákonnost, respektive správnost požadované úhrady. Nastane-li druhá situace a žadatel úhradu zaplatí a informaci obdrží, je pak na něm, zda poté či současně podá stížnost podle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím k nadřízenému orgánu, který rozhodnutí o náhradě nákladů za poskytnutí informace může změnit. Není-li žadatel s takovým rozhodnutím nadřízeného orgánu spokojen, má možnost v občanském soudním řízení žalovat na vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí podle stěžovatelky uvedl, že jednou zaplacená úhrada za poskytnutí informace může být bezdůvodným obohacením povinného subjektu, byla-li úhrada předepsána v rozporu se zákonem. Z toho vyplývá, že tím, kdo reálně uhradil částku za poskytnutí informace, která navíc sloužila k jeho prospěchu, byla v daném případě stěžovatelka a je tedy nutno na ni pohlížet jako na ochuzenou ve smyslu relevantních ustanovení občanského zákoníku. Sama vedlejší účastnice přiznala, že výzvu vydala opožděně, a tudíž ztratila právo na náhradu nákladů za poskytnutí informace. Existuje zde jasná judikatura, která podle stěžovatelky vychází z toho, že nesprávně uhrazená částka za poskytnutou informaci je bezdůvodným obohacením, které musí být vráceno tomu, kdo částku zaplatil (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 5 As 181/2016-23 a ze dne 13. 4. 2016 č. j. 6 As 211/2015-14).
4. Těžiště argumentace ústavní stížností napadeného rozsudku spočívá naproti tomu na subsumpci celé věci pod tzv. výluky z bezdůvodného obohacení podle §2992 a 2997 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle stěžovatelky však žádný dluh nemohl vzniknout mimo jiné z toho důvodu, že samotným jednáním vedlejší účastnice zaniklo právo na uhrazení nákladů spojených s poskytnutím informace. Nelze tedy vycházet z existence alespoň naturální obligace, natožpak z existence dluhu. Kdyby požadovaná částka za poskytnutí informace nebyla zaplacena, vedlo by to nikoliv ke vzniku dluhu, ale k tomu, že by požadovaná informace nebyla poskytnuta. Ustanovení §17 informačního zákona nehovoří nic o tom, že by úhradu za poskytnutí informace mohl uhradit jen ten, kdo je veden jako žadatel o informaci. Danou argumentaci přitom stěžovatelka uplatnila již v řízení před obvodním soudem, ale ten se s ní nevypořádal, jeho rozhodnutí je tedy v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Nadto podle stěžovatelky výklad zvolený obvodním soudem nutí každého, aby v případě nezákonného (tedy například pozdního) vyměření nákladů za poskytnutí informace buď požadovanou částku uhradil a o peníze tak přišel, nebo aby místo toho požadovanou informaci nedostal a soudil se o ni s tím, že se k němu informace dostane až za dlouhou dobu, kdy už ji třeba nebude potřebovat. Takový výklad ovšem podle stěžovatelky narušuje samotnou podstatu práva na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení vymezil. Částku 9 913 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]. Ústavní soud sice dovodil, že při splnění určitých podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu [např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)], stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
8. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující. Obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl s tím, že plnila za jiného to, co měl plnit sám, a chce-li se domáhat vydání bezdůvodného obohacení, musí tak učinit vůči svému právnímu zástupci, který o informaci požádal. Tímto závěrem obvodní soud nenarušil ani procesní postup, jak jej naznačilo usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 34/2008 a usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. Konf 115/2009. I po vydání napadeného rozsudku je možno domáhat se v souladu s uvedenými usneseními vydání bezdůvodného obohacení proti povinnému subjektu ve smyslu informačního zákona, nicméně ve stěžovatelčině případě je situace jiná, neboť plnění musí požadovat od toho, za nějž plnila, nikoliv od toho, komu plnila. Ve stěžovatelčině věci proto není podstatná uplatnitelnost výluk z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, ale skutečnost, že u vedlejší účastnice chybí pasivní věcná legitimace k jeho vydání.
9. S ohledem na výše uvedená zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu