ECLI:CZ:US:2021:4.US.467.21.1
sp. zn. IV. ÚS 467/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti AIKVLK.CZ v. o. s., sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, insolvenční správkyně obchodní společnosti OPERA Bohemia, s. r. o. "v likvidaci", zastoupené společníkem Mgr. Markem Vlkem, advokátem, sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2020 č. j. KSOS 22 INS 23022/2012, 22 ICm 3973/2013, 29 ICdo 141/2020-503 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2020 č. j. 22 ICm 3973/2013, 11 VSOL 216/2020-468 (KSOS 22 INS 23022/2012), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FINE LINE DEVELOP, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je insolvenční správkyní obchodní společnosti OPERA Bohemia, s. r. o. "v likvidaci" (dále jen "insolvenční dlužnice"), v insolvenčním řízení vedeném proti ní u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSOS 22 INS 23022/2012. Stěžovatelka se žalobou v tzv. incidenčním sporu domáhala určení, že právní jednání společně učiněné insolvenční dlužnicí a vedlejší účastnicí je vůči majetkové podstatě neúčinné. Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2020 č. j. 22 ICm 3973/2013-447 (KSOS 22 INS 23022/2012) žalobu zamítl (výrok I.), uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 72 160 Kč (výrok II.) a státu (výrok III.) a zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků (výrok IV.).
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil výrok II. uvedeného rozsudku k odvolání vedlejší účastnice proti témuž výroku napadeným usnesením tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady řízení jen ve výši 65 560 Kč, z důvodu chybných výpočtů. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelka odvolání proti rozsudku krajského soudu nepodala, ani se k odvolání vedlejší účastnice nevyjádřila. Vrchní soud účastníky řízení v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil, že dovolání proti němu je přípustné za podmínek §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatelka brojila proti v záhlaví uvedenému usnesení vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné napadeným usnesením. Z něj se podává, že dovolání stěžovatelky nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř. a jeho projednání brání rovněž §238 odst. 1 písm. h) téhož zákona, neboť vrchní soud rozhodoval toliko o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vrchní soud neprojednal její řádně podané odvolání proti uvedenému rozsudku krajského soudu. Ten jí byl doručen dne 11. 3. 2020; dne 23. 3. 2020 proti němu stěžovatelka podala tzv. blanketní odvolání, jež odůvodnila dne 29. 5. 2020. Pozdější odůvodnění odvolání způsobil zástupce věřitelů neposkytnutím součinností; stěžovatelka o tom krajský soud informovala přípisy ze dne 9. 4. 2020 a 26. 5. 2020. Stěžovatelka v nich mimo jiné žádala krajský soud, aby vyzval zástupce věřitelů ke spolupráci. Krajský soud přitom odvolání stěžovatelky neodmítl, ani jí nevyzval k odstranění vad podání podle §209 o. s. ř.
6. Stěžovatelce tak byla znemožněna realizace jejího procesního práva na přezkum dotčeného rozhodnutí. Stěžovatelka neměla jinou možnost, než proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí vrchního soudu brojit dovoláním a následně ústavní stížností. Při podání dovolání se řídila nesprávným poučením vrchního soudu. Stěžovatelka odkazuje na bod 59 nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377), podle nějž je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, odmítne-li obecný soud věcně projednat řádně podaný opravný prostředek; chybný postup soudu nemůže jít k tíži účastníka řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl zaprvé k závěru, že ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo uvedené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Stěžovatelka splňuje předpoklady povinného zastoupení podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Podle stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) platí, že je-li účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. V nyní posuzované věci je stěžovatelkou veřejná obchodní společnost, jíž dvěma společníky jsou advokát a jiná obchodní společnost, rovněž zapsaná v seznamu advokátů. Za situace, kdy je činnost stěžovatelky spojena s výkonem advokacie a advokátem již je zastoupena, považuje Ústavní soud požadavek na zastoupení jiným advokátem za nehospodárný a přehnaně formalistický, neboť je zřejmé, že statutární orgán stěžovatelky jí dokáže být rovněž kvalifikovaným právním zástupcem.
9. Zadruhé, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že je nepřípustná.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založeno na zásadě subsidiarity návrhu [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
11. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směrují proti postupu obecných soudů, v jehož důsledku nebylo věcně projednáno její odvolání. Tato tvrzená vada přitom spadá pod tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř.
12. Podle uvedeného ustanovení lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, byla-li účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom tzv. zmatečnostní vada podle §229 odst. 3 o. s. ř. odpovídá námitkám o upřeném právu na přístup k soudu a řádně vedené soudní řízení v důsledku znemožněné realizace procesních práv, které zákon účastníkovi řízení přiznává (srov. kupř. usnesení ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3070/2014 či bod 9 usnesení ze dne 30. 10. 2020 sen. zn. 29 NSCR 99/2020). Pod uvedené námitky Nejvyšší soud řadí i tvrzené odnětí možnosti účastníka řízení účinně bránit svá práva (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3024/2007) a znemožnění účastnit se odvolacího řízení (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2858/2009).
13. Stěžovatelka proto měla možnost proti napadenému usnesení vrchního soudu podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. k ochraně svých práv, jež k tomu podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje účinný procesní prostředek (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3910/19, ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1567/20 či ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1847/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z ústavní stížnosti a k ní připojených dokumentů se však nepodává, že stěžovatelka této možnosti využila. Lze proto uzavřít, že řádně nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Jak se podává ze shora uvedeného, Ústavní soud je oprávněn přezkoumat toliko napadené usnesení Nejvyššího soudu. Proti němu sice ústavní stížnost formálně směřuje, avšak argumentace stěžovatelky směřuje toliko proti postupu obecných soudů v odvolacím řízení. Posouzení této skutečnosti však ani nebylo předmětem napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné. Není významné, že se stěžovatelka při podání dovolání řídila nesprávným poučením vrchního soudu, neboť ani za situace, kdy by dovolání tzv. objektivně nepřípustné nebylo, vytýkané vady odvolacího řízení (tzv. zmatečnostní vady) nejsou samostatně způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř., viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 29 Odo 523/2002 či ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 26 Cdo 901/2011). Stěžovatelka proto od počátku uplatňovala chybný procesní postup k ochraně svých práv, což v nyní posuzované věci nelze klást k tíži orgánům veřejné moci.
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení neprovedl nic jiného, než že posoudil dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu z hlediska rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř. a v návaznosti na to použil příslušná ustanovení občanského soudního řádu, přičemž uvedl, že jeho projednání brání rovněž §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud v jeho postupu žádné ústavně relevantní vady neshledal, ostatně stěžovatelka je ani netvrdí.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu