ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.901.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 901/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce I. U. , bytem P., zastoupeného Mgr. Tomášem Radoňem, advokátem se sídlem Praha 7, Kostelní 26, proti žalované městské části Praha 11, se sídlem Praha 11, Ocelíkova 672/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 196//2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. 35 Co 418/2010-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 35 Co 418/2010-109, potvrdil rozsudek ze dne 1. 6. 2010, č. j. 24 C 196/2008-76 (ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2010, č. j. 24 C 196/2008-79), kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 3+1 v 8. patře budovy na pozemku v k. ú. Ch. na adrese P. – Ch. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) daná žalobci dopisem ze dne 22. 10. 2008, je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b) a c) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) byly naplněny. Pokud jde o první uvedený výpovědní důvod, konstatoval, že bylo nepochybné, že žalobce přenechal byt do podnájmu bez souhlasu žalované nejméně M. N. Z jeho svědecké výpovědi je třeba vycházet, neboť v bytě žil, věděl o uspořádání poměrů, uvedl, že žalobci dával za užívání bytu částku 6.000,- Kč, že nebyl jeho homosexuálním přítelem, že v bytě pobýval určitou dobu i další muž, že do bytu chodila asi jednou za čtrnáct dní žalobcova manželka pro poštu a zalít květiny a že žalobce občas v bytě pobýval. Tato zjištění pak korespondují i s výpověďmi ostatních svědků, kteří uvedli, že žalobce a manželku v bytě neviděli několik let (manželé S.), resp. že tito v bytě nebydlí (E. Z.), a nemohou být vyvráceny výpovědí J. M., který se v předmětném domě zdržoval jen čtvrt roku a žalobce v té době občas potkával, což nijak nevylučuje závěr o tom, že tento přenechával byt do užívání třetím osobám bez souhlasu žalovaného. Námitku podjatosti svědků shledal odvolací soud bezpředmětnou, neboť žalovaná při pohovoru s nimi (před zahájením řízení) zjišťovala skutečnosti podstatné pro výpověď z nájmu bytu, a svědci byli soudem řádně poučeni o následcích křivé výpovědi. Dovodil rovněž, že je naplněn i výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť žalobce má se svou manželkou ve společném jmění velký dům v Ř., kde může uspokojovat svou bytovou potřebu. Jeho tvrzení, že tam nemůže bydlet vzhledem k rozvratu manželství způsobeného tím, že jako homosexuál žije se svým přítelem, nebylo prokázáno, ostatně – jak vyplynulo z jím předloženého potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti – v době nemoci pobývá právě v uvedeném domě v Ř. Námitku žalobce ohledně nedostupnosti P. či jiných míst z Ř. považoval za bezdůvodnou, neboť je obecně známo, že Ř. jsou atraktivní lokalitou nedaleko od P. s masovou výstavbou rodinných domů s výhodným vlakovým a autobusovým spojením do P., s přímou silnicí ve směru do P. i s napojením na dálnici D1, ostatně – jak sám žalobce uvedl – další cesty v rámci své podnikatelské činnosti absolvuje po P. či jezdí i do jiných lokalit, kde dopravní situace není lepší, než na cestě z Ř. Odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž obsáhle zdůvodnil, proč nevyhověl žádosti žalobce o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 23. 11. 2010 v 9.30 hod. a jednal v jeho nepřítomnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel, mu neumožňoval učinit právní závěr, že Výpověď je platná. V této souvislosti mu vytýká, že se nevypořádal (i přes jeho odvolací námitky) s rozpory ve svědeckých výpovědích, s jeho námitkou podjatosti svědků a že jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Dále namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř, neboť vycházel pouze ze svědeckých výpovědí, které byly v rozporu s jeho tvrzeními, a opomenul výpověď svědka J. M., jež je naopak podporovala. Vzhledem k uvedenému „skutková zjištění, která vyšla v průběhu předmětného řízení najevo, jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich spolehlivém základě nebylo možno přijmout právní závěry jmenovanými soudy učiněná“. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Nesouhlasí se závěrem, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, a obsáhle odůvodňuje, proč pro něj z důvodu výkonu podnikatelské činnosti není možné, aby dojížděl z Ř. do P. Namítá, že postupem odvolacího soudu, který jednal v jeho nepřítomnosti, ač se předem omluvil z důvodu nemoci (což doložil dokladem o dočasné pracovní neschopnosti) a požádal o odročení jednání, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod a předestírá důvody své žádosti. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že Výpověď je platným právním úkonem, zejména proti jeho závěru, že uplatněné výpovědní důvody byly naplněny. Jeho výtky však směřují především proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Jak je však výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř, se při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží. Pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba poukázat na to, že se týkala případů, kdy v napadených rozhodnutích odvolacích soudů zcela chyběl závěr o skutkovém stavu, či tento vycházel z protichůdných skutkových zjištění; v daném případě však odvolací soud (soud prvního stupně) logicky zdůvodnil, k jakému skutkovému závěru dospěl a na základě jakých skutkových zjištění. Námitky dovolatele pak vyplývají toliko z jeho odlišného hodnocení provedených důkazů.
Dovolatel dále namítal, že na něm (z důvodu uvedených v dovolání) nelze spravedlivě požadovat, aby užíval toliko jeden byt. Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je možno vycházet z judikatury dovolacího soudu, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008). O situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jde především tehdy jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom volně disponuje s bytem v nemovitosti, jejímž je vlastníkem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.2008, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 902/2009).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud – s přihlédnutím k velikosti rodinného domu v Říčanech (jež má žalobce ve společném jmění se svou manželkou) a k jeho vzdálenosti od P. – dovodil, že na něm bylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z objektivního hlediska. Pokud proti tomu dovolatel předkládá jiné, subjektivní okolnosti, jež považuje za významné, nelze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat jeho námitky za opodstatněné. V uvedených souvislostech má význam i okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících.
Pokud dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně – s ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí – je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu namítanou vadou netrpí.
Námitkou, že mu postupem odvolacího soudu bylo znemožněno účastnit se jednání odvolacího soudu, dovolatel neuplatňuje dovolací důvod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3351/2008). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o. s. ř.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu