ECLI:CZ:US:2021:4.US.475.21.1
sp. zn. IV. ÚS 475/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem, sídlem Husinecká 808/5, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 12 To 217/2020-241, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byl porušen zákaz dvojího trestání za týž trestný čin podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 10. 2020 č. j. 5 Pp 15/2014-224 rozhodl, že podle §91 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), se stěžovateli jako odsouzenému ponechává v platnosti podmíněné propuštění vyslovené krajským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 12 To 160/2014 a že se stěžovateli zároveň prodlužuje zkušební doba o jeden rok za současného trvání dohledu. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil zejména tím, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil sedmi přestupků v dopravě, takže nelze rozhodnout o jeho osvědčení, ale rozhodnutí o výkonu zbytku trestu by bylo nepřiměřeně přísné.
3. O následné stížnosti stěžovatele podané podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že jí jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zejména zdůraznil, že se stěžovatel ve zkušební době nedopustil žádného trestného činu a podroboval se uloženému dohledu, ovšem na druhou stranu se v době od 22. 12. 2018 do 30. 9. 2019 dopustil sedmi přestupků v dopravě. Proto lze rozhodnutí okresního soudu považovat za adekvátní. I podle krajského soudu zatím nebylo možné odpovědně rozhodnout, zda se stěžovatel v původní zkušební době osvědčil či nikoliv. Byť spácháním několika přestupků zavdal příčinu k rozhodnutí o výkonu trestu, lze podle krajského soudu vzhledem k okolnostem případu a osobě stěžovatele ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku podmíněné propuštění s dohledem ponechat v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o jeden rok. S ohledem na charakter a četnost spáchaných přestupků je ale nelze bagatelizovat, tedy rozhodnout o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s prodloužením zkušební doby a připomíná, že za spáchání přestupku byl již jednou potrestán pokutami. Je-li argumentováno ve prospěch prodloužení zkušební doby podmíněného propuštění předmětnými přestupky na úseku dopravy, jde podle něj o porušení zásady zákazu dvojího trestání za totéž, tedy o porušení principu ne bis in idem. Rovněž není podle stěžovatele přiměřené (a ve svém důsledku to znamená porušení čl. 36 odst. 1 Listiny), aby poměrně běžné přestupky v dopravě byly hodnoceny tak, že zavdávají příčinu pro prodloužení zkušební doby. Z uvedeného navíc podle něj vyplývá, že krajský soud přestupky na úseku dopravy vyhodnotil tak, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život. Stěžovatel k definici řádného života poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1745/10, které má podle stěžovatele výslovně hovořit o nepáchání opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl ten který stěžovatel odsouzen. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) týkající se zákazu dvojího přičítání při rozhodování soudů o podmíněném propuštění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Ustanovení §91 odst. 1 trestního zákoníku výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění v případě, že se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu, za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Tato výjimka byla aplikována ve prospěch stěžovatele, byť ji stěžovatel vnímá jako nespravedlnost, ač v původně stanovené zkušební době nevedl zcela řádný život. Přitom závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, když dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží tedy na celkovém chování odsouzeného.
8. Je notorietou, že pro závěr, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodující recidiva trestné činnosti, ale nařízení výkonu zbytku trestu nebo prodloužení zkušební doby mohou odůvodnit i jiné aspekty života odsouzeného ve zkušební době, a to i když se případné prohřešky přímo netýkají jím původně páchané trestné činnosti. Stěžovateli nelze přisvědčit, domnívá-li se, že soudy při takovémto řízení nesmějí přihlížet k protiprávní činnosti odsouzeného přestupkového charakteru (srov. k tomu např. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 nebo i stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10, v němž se uvádí: "... jedním ze znaků řádného života je dodržování právních norem, a to nikoliv toliko norem práva trestního; připomenout lze i normy přestupkové, jež se nacházejí na pomyslném pomezí mezi právem správním a trestním"; skutečnost, že stěžovatel poněkud dezinterpretuje část následující věty z odůvodnění citovaného usnesení, na uvedeném závěru nemůže nic změnit). V návaznosti na to je nedůvodná námitka stěžovatele o porušení zákazu dvojího přičítání v jeho trestní věci, neboť ta nezakazuje, aby určitá skutečnost byla zohledněna ve více řízeních. Z logiky věci například okolnost, že se pachatel trestného činu ve zkušební době dopustí další trestné činnosti, může mít za následek přeměnu podmíněného trestu v trest nepodmíněný, což ale zároveň nemůže vyloučit i samostatný trestní postih za nově spáchaný trestný čin. Podobně, zohlední-li soud při ukládání trestu trestní minulost pachatele, pak to neznamená, že už k jeho trestní minulosti nemůže být v žádném jiném řízení nikdy přihlédnuto (srov. k tomu usnesení ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 37/20).
9. Takovýto výklad není v rozporu ani se stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 482/18, byť se tento nález týká rozhodování obecných soudů o splnění podmínek pro podmíněné propuštění, které s právě posuzovanou věcí přímo nesouvisí. Nicméně obecné soudy nemohou při hodnocení prognózy vedení řádného života, jako jedné z podmínek pro přivolení k podmíněnému propuštění, vycházet výlučně ze společensky závadného chování odsouzeného, za něž byl v minulosti soudně trestán. Dopustily by se tím zapovězeného zákazu dvojího přičítání a odsouzený by se tak ocitl v dílem pro něj neřešitelné situaci, neboť byť by u něj během výkonu trestu došlo k hodnotovému posunu - k polepšení - soudy by vycházely jen z toho, že v minulosti selhal. Paralela k popsanému chybnému postupu obecných soudů však ve věci stěžovatele zjistitelná není; naopak byť soudy mohly stěžovateli uložit povinnost vykonat zbytek jemu původně uloženého trestu, neučinily tak, neboť se podle nich již částečně napravil, ač ještě nikoliv zcela. Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy - krajský soud z toho nevyjímaje - stěžejní myšlenku nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ve věci stěžovatele přiléhavě aplikovaly.
10. Ústavní soud neshledal, že napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci [pozn. plnou moc "k podání případné ústavní stížnosti" udělil stěžovatel právnímu zástupci již 22. 9. 2020, k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U39/24 SbNU 557)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu