ECLI:CZ:US:2021:4.US.659.21.1
sp. zn. IV. ÚS 659/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti Alexandry Střelcové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 91 Co 258/2020-538 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. března 2020 č. j. 22 C 99/2016-463, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 6. 4. 2021, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení shora označených rozsudků civilních soudů v rozsahu, jak jimi bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 192 EX 1/15 proti povinnému Miroslavu Papíkovi bylo z podnětu oprávněného Ing. Igora Střelce nařízeno dne 22. 4. 2015 vyklizení nemovitosti na adrese X. V době vyklízení se povinný v domě nezdržoval, vykonavatel soudní exekutorky zde zastihl jen manželku, syna a dceru (stěžovatelku) oprávněného. Vykonavateli byl znám jejich vztah k oprávněnému, otázku, zda mají být z nemovitosti vyklizeni, však nesprávně vyhodnotil, spoléhaje na telefonické sdělení oprávněného, že další osoby nemají v domě co pohledávat. V předmětný den byla stěžovatelka z domu o rozloze několika stovek metrů čtverečních, ve kterém měla svůj pokoj a žila v něm od r. 2003, vystěhována jen s osobními věcmi do bytu o velikosti 1+1.
3. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím. Požadovala zadostiučinění za psychické vypětí v důsledku šoku a stresu při vykázání z domu ve výši 480 000 Kč a zadostiučinění za újmu způsobenou oddělením (odloučením) stěžovatelky od držby movitých věcí, a to piana Petrof s klavírní židlí, televize LCD Sony a multifunkční tiskárny HP 6112 (dále jen "movité věci") ve výši 20 000 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve věci samé rozhodoval opakovaně; jeho rozsudek ze dne 5. 6. 2017 č. j. 22 C 99/2016-257, jímž žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Po doplnění dokazování obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku na přiměřené zadostiučinění ve výši 490 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že se soudní exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská, Exekutorský úřad Kutná Hora, dopustila nesprávného úředního postupu, když vyklidila stěžovatelku z nemovitosti, ačkoli ta své právo k nemovitosti od osoby povinného neodvozovala, exekuční titul, na jehož základě byla nemovitost vyklizena, se na ni nevztahoval, a proto nebyla ani povinna prokazovat jakékoli právo k užívání nemovitosti. Nesprávný úřední postup přivodil stěžovatelce stres z náhlé změny a opuštění domova, z narušení soukromí a citelného psychického zasažení. Při úvaze o formě a výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházel ze srovnání s újmou, kterou může přivodit domovní prohlídka, zohlednil délku narušení soukromí stěžovatelky, vzal v potaz potíže, které byly v řízení prokázány, nicméně zmínil i velmi špatné rodinné vztahy, kdy vyklizení stěžovatelky bylo současně vyvrcholením rodinných hádek, což však nelze přičítat k tíži vedlejší účastnice. Obvodní soud naopak neshledal, že stěžovatelce vznikla újma v souvislosti s odloučením od jí označených movitých věcí. Konstatoval, že tyto byly v rámci exekučního řízení nejprve zahrnuty do soupisu movitých věcí, ze kterého byly následně vyloučeny, neboť bylo nesporné, že nepatří povinnému, a od 15. 5. 2015 jsou v držení otce stěžovatelky, navíc se stěžovatelka jejich vydání po otci žalobou na vydání věci nedomáhala, ani neprokázala, že je jejich vlastníkem.
5. Odvolání obou účastnic městský soud posoudil jako nedůvodná. V záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud považoval skutková zjištění a právní závěry obvodního soudu vztahující se k nesprávnému úřednímu postupu soudní exekutorky při vyklizení nemovitosti, ke vzniku nemajetkové újmy stěžovatelky a k odškodnění újmy v penězích v určené výši, za správné, stejně jako závěr o tom, že stěžovatelce nebyla způsobena žádná újma v souvislosti s odloučením od movitých věcí. Existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudní exekutorky a újmou stěžovatelky podle městského soudu vylučovalo zahrnutí věcí do soupisu movitých věcí jako věcí povinného, což nelze označit za nesprávný úřední postup.
6. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním směřujícím toliko do výroku I. rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku v bodu II. v části zamítající žalobu ve výši 470 000 Kč s příslušenstvím. O dovolání dosud nebylo rozhodnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Po rekapitulaci průběhu a výsledků řízení, vztahujících se k rozhodnutí o nároku za nemajetkovou újmu způsobenou odloučením od movitých věcí, stěžovatelka vytkla městskému soudu, že se nezabýval její argumentací, jíž zpochybnila důvody pro nepřiznání nároku. Z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, z jakého důvodu považoval za správný závěr obvodního soudu, podle kterého stěžovatelce nevznikla újma proto, že se vydání věcí po svém otci nedomáhala, resp. že neprokázala jejich vlastnictví. Důvodem odloučení nebyl pouze soupis movitých věcí, ale především její vyklizení z domu. Stěžovatelka vytkla městskému soudu i překvapivost jeho rozhodnutí, neboť městský soud neshledal příčinnou souvislost mezi nemajetkovou újmou a odloučením od věcí v tom, že věci byly pojaty do soupisu movitých věcí, který nemůže být nesprávným úředním postupem. S touto argumentací stěžovatelka nesouhlasí, neboť dle jejího názoru z judikatury [s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2906/12 ze dne 16. 7. 2013 (N 121/70 SbNU 91)] nevyplývá, resp. není paušálně vyloučeno, že by soupis movitých věcí nemohl být nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka připomněla, že součástí žalobních tvrzení bylo i to, že vykonavatel dobře věděl, že žádné věci v domě nepatří povinnému, čemuž ostatně nasvědčuje skutečnost, že movité věci z domu neodstranil, naopak je tam ponechal a fakticky převedl do držby oprávněného. Tímto tvrzením a s ním spojenými skutkovými zjištěními se městský soud nezabýval. Stěžovatelka podrobila kritice i závěry obvodního soudu, že příčinou odloučení od movitých věcí je to, že se jejich vydání nedomáhala, které označila za nelogické a nesmyslné, zaměňující příčinu a následek. Uvedla, že zaslala otci výzvu k vydání věcí, ale jejich vydání se soudní cestou nedomáhala, aby neeskalovala vyhrocené rodinné vztahy, naopak chtěla vytvořit lepší podmínky pro dohodu a celkové uklidnění situace. Tento legitimní důvod nebyl vyvrácen, přesto obvodní soud v podstatě konstituoval povinnost domáhat se neprávem odňatých věcí u soudu jako předpoklad přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, resp. konstituoval zánik práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené státem pro případ, že se poškozený těchto věcí po třetí osobně soudně nedomáhá. Taková konstrukce však nemá oporu v zákoně. Pokud obvodní soud považoval za důvod nepřiznání náhrady nemajetkové újmy za oddělení od movitých věcí to, že stěžovatelka neprokázala vlastnické právo k nim, pak stěžovatelka namítla, že měla být soudem poučena dle §118a odst. 3 o. s. ř. Vlastnické právo k movitým věcem však tvrdila ve své účastnické výpovědi, což svědecky potvrdili i matka, bratr a otec.
8. K rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů řízení stěžovatelka uplatnila řadu námitek, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, na které městský soud v podstatě nereagoval, resp. nedostatečně reagoval pouze na námitku samostatného posuzování věcí, a to nikoli vlastní úvahou ale pouhým obecným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které však neobsahuje nic, co by stěžovatelkou uváděné nálezy Ústavního soudu zpochybnilo.
9. Stěžovatelka podrobila kritice i rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby o částku 2,5 milionů Kč na celkovou částku 3 miliony Kč z důvodu dlouhotrvající škody na jejím zdraví. Připomněla, že obvodní soud usnesením ze dne 5. 6. 2017 nepřipustil rozšíření žaloby, s čímž nesouhlasila a při ústním jednání o odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku obvodního soudu argumentovala za použití odkazu na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (č. 394/2016 Sb.). Městský soud sice rozsudek obvodního soudu zrušil, její námitku proti nepřipuštění změny žaloby však ignoroval a usnesení obvodního soudu ze dne 5. 6. 2017 přezkoumal a řádně odůvodnil až "na druhý pokus", kdy je označil za správné. Takový závěr je podle stěžovatelky v rozporu s rozhodnutími téhož soudu v totožné situaci ve věci náhrady nemajetkové újmy matky a bratra stěžovatelky. Městský soud o těchto souběžně vedených řízeních věděl, přesto pouze v jejím případě potvrdil správnost nepřipuštění změny žaloby, navíc na základě argumentace, která se míjí se zákonným předpokladem nepřipuštění změny žaloby. Nepřipuštění změny žaloby je podle stěžovatelky svévolným rozhodnutím, v jehož důsledku byl nesprávně určen předmět řízení.
10. V doplňujícím podání stěžovatelka uvedla, že i přesto, že jde o přezkum rozhodnutí o bagatelní částce, napadená rozhodnutí se dotýkají samotné podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody. Od okolností, za kterých k jí tvrzené újmě došlo, nelze odhlížet, přesto se jí nedostalo za protiprávní jednání soudní exekutorky žádné satisfakce, a to ani ve formě konstatování porušení práva.
11. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu a městskému soudu povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná pouze proti výrokům obecných soudů, jak jimi bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní stížnost proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
14. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se odvolací soud opětovně zabýval i náklady za řízení před soudem prvního stupně a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovateli v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání, nerespektoval by subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18 ze dne 18. 2. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 1033/19 ze dne 10. 4. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1112/20 ze dne 11. 8. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 2102/20 ze dne 8. 12. 2020).
15. Ústavní soud upozorňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledek dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) by byla věcně projednatelná Ústavním soudem i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.
16. Ústavní soud se nemohl zabývat ani námitkami stěžovatelky proti postupu civilních soudů a jejich rozhodnutím, jimiž nebyla připuštěna změna (rozšíření) žaloby o náhradu újmy na zdraví, neboť - vázán petitem ústavní stížnosti - se mohl zabývat pouze přezkumem rozhodnutí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za odloučení od movitých věcí. S posouzením rozhodnutí o tomto nároku v jeho samostatném skutkovém a právním rámci otázka existence podmínek pro rozšíření žaloby o další nový nárok nesouvisela.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, či případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Posouzení soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a do rámce, ve kterém civilní soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).] Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) a další dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci taková pochybení neshledal.
18. Městský soud potvrdil jako správné závěry obvodního soudu o tom, že stěžovatelce nebyla způsobena žádná újma spočívající v odloučení od movitých věcí, a sdílel i závěr, že příčinou odloučení nebylo vyklizení stěžovatelky z domu (srov. body 29 až 30 odůvodnění), ale zahrnutí movitých věcí do soupisu jako věcí povinného. V hodnocení úředního postupu soudní exekutorky při soupisu movitých věcí se opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které jak lze zjistit z veřejně dostupných databází rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Ústavní soud přezkoumal a shledal ústavně konformním (srov. usnesením sp. zn. I. ÚS 2048/11 ze dne 20. 9. 2011, shodně též usnesení sp. zn. II. ÚS 2902/14 ze dne 18. 10. 2016). Vztah mezi soupisem movitých věcí a vznikem újmy, tj. otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, kterou Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, nejsou-li závěry civilního soudu projevem tzv. extrémního rozporu. O takový případ v posuzované věci nejde. Jestliže jednání soudní exekutorky při soupisu movitých věcí, do něhož byly zahrnuty i předmětné movité věci, nebylo shledáno jako nesprávný úřední postup, odpadla základní podmínka odpovědnosti státu za odškodnění nemajetkové újmy. Tvrzení stěžovatelky, že se vše odvíjelo od nesprávného vyklizení z domu, lze přiznat jisté racionální jádro, nicméně nelze odhlédnout od toho, že újmu spočívající v odloučení od movitých věcí sama definovala jako samostatný nárok. Závěry městského soudu tak v tomto hodnocení skutkové otázky nelze považovat za projev svévole či jiného excesu v soudním rozhodování.
19. K tvrzení stěžovatelky, že nález sp. zn. I. ÚS 2906/12 nevylučuje, že by pořízení soupisu movitých věcí nemohlo být nesprávným úředním postupem, lze v obecné rovině a pouze do jisté míry přisvědčit. V citovaném nálezu Ústavní soud vytkl obecným soudům, že nevyloučily ze soupisu movitých věcí podléhajících výkonu rozhodnutí movité věci (vozidla), které nepatřily povinné osobě, přičemž technický průkaz osvědčoval, že vozidlo je ve vlastnictví jiné osoby, a neexistovaly žádné další konkrétní okolnosti zpochybňující vlastnictví vozidla; svým postupem zpochybnily důvěru v registr silničních motorových vozidel a prosazovaly presumpci nedůvěry v obsah technického průkazu jako veřejné listiny, ačkoliv z právní úpravy vyplývá, že veřejná listina dokládá pravdivost toho, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak. Je zřejmé, že pro odlišnost skutkových okolností nelze nosné rozhodovací důvody citovaného nálezu aplikovat i ve stěžovatelčině věci, neboť v její věci k žádnému použití veřejné listiny při průkazu vlastnictví movitých věcí nedošlo. Nezpochybněná skutečnost, že movité věci byly dne 22. 4. 2015 pojaty do soupisu movitých věcí jako věci povinného, odůvodňuje i správné právní hodnocení městského soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi soupisem a tvrzenou újmou. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že tyto byly dne 15. 5. 2015 ze soupisu movitých věcí vyloučeny, neboť soudní exekutorka měla za nepochybné, že povinnému nepatří.
20. Nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž civilní soudy nedovodily podmínky pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za újmu stěžovatelky spočívající v odloučení od movitých věcí, nelze označit jako extrémně nesouladné jak v jejich skutkových zjištěních, tak i právních závěrech. Důvod k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu nezakládá ani stěžovatelčino tvrzení o nedostatcích v odůvodnění městského soudu, neboť z jeho rozhodnutí jsou jeho rozhodovací důvody dostatečně zřejmé a z ústavně právního hlediska obstojí.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
22. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si zásadně hradí každý z účastníků i vedlejších účastníků sám; pouze v odůvodněných, výjimečných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka nevysvětlila, v čemž spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, a Ústavní soud k takovému postupu žádný důvod neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu