ECLI:CZ:US:2021:4.US.8.21.1
sp. zn. IV. ÚS 8/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EFES, spol. s r. o., sídlem Třebonice č. ev. 110, Praha 5 - Řeporyje, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 22 Cdo 516/2020-698 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2019 č. j. 68 Co 456/2017-615, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SALIA, s. r. o., sídlem Olšanská 2898/4d, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 18 C 413/2013-461 zřídil věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/79 v k. ú. Třebonice, obci Praha, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. ev. 110, nacházející se na pozemcích (sc. mít stavbu - budovu č. ev. 110 na pozemcích) parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/89, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, nebo jakékoliv části budovy č. ev. 110 nebo jakékoliv její části na pozemku parc. č. 609/79 v k. ú. Třebonice, obci Praha, za měsíční úplatu ve výši 5 841 Kč, do 31. 12. 2020 (výrok I.), zřídil věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/69 v k. ú. Třebonice, obci Praha, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. ev. 110, umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, vstupu chůze, vjezdu a jízdy silničních motorových i nemotorových vozidel na pozemek parc. č. 609/69, pro účely zásobování, údržby a provozu budovy č. ev. 110, umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, nebo jakékoliv části této budovy za měsíční úplatu ve výši 18 891 Kč do 31. 12. 2010 (výrok II.), zamítl vzájemný návrh vedlejší účastnice jako žalované, aby byla odstraněna část stavby č. ev. 110 - skladový areál EFES - skladová hala B, umístěná na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha (dále též "předmětná stavba"), a aby bylo stěžovatelce jako žalobkyni uloženo tento pozemek uvést do původního stavu v přiměřené lhůtě, která bude určena soudem (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2018 č. j. 68 Co 456/2017-436 rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil, ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení jej změnil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 2439/2018-575 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dovodil, že zřízení věcného břemene jako způsobu vypořádání neoprávněné stavby podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jak k němu přistoupil městský soud, není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že ačkoliv byla původně stavba zřízena bez občanskoprávního titulu k pozemku, k užívání stavby byla v roce 2006 uzavřena nájemní smlouva k pozemku, na kterém se stavba nachází, jejímž účelem bylo vyřešit právní vztahy vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Vznik práva nájmu vylučuje aplikaci §135c občanského zákoníku. Právo mít stavbu na cizím pozemku zaniklo v roce 2011, přičemž jak původní stavebník, tak jeho právní nástupci věděli, že právo je časově limitováno ukončením nájmu pozemku. Došlo-li pak v roce 2011 k zániku nájmu, mohla se vedlejší účastnice domáhat vyklizení předmětného pozemku - v poměrech této věci odstranění předmětné stavby.
5. Následně městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujících výrocích I. a II. o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby bylo zřízeno uvedené věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/79 v k. ú. Třebonice, obci Praha (výrok I.). Městský soud dále rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku III. o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu, jakož i k projednání eventuálního petitu žaloby vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
6. Městský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, podle kterého hala č. ev. 110 stojící na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/89, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, vznikla jako neoprávněná stavba, když byla postavena bez předchozího souhlasu vlastníka pozemků, na nichž byla vystavěna. Nájemní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 č. 793/2006 uzavřenou mezi Českou republikou jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a stěžovatelkou byl sjednán nájem pozemku PK 138/20 o výměře 2 722 m2 v k. ú. Třebonice, obci Praha, tedy nynějšího pozemku parc. č. 609/79 a parc. č. 609/89, na dobu určitou (pěti let). Stavba haly č. ev. 110, která byla do té doby stavbou neoprávněnou, se v důsledku vzniku práva nájmu k pozemku, na němž (zčásti) stojí, stala stavbou oprávněnou, na niž pro rozhodnutí o vypořádání vzájemných vztahů mezi vlastníkem pozemku (vedlejší účastnicí) a stavebníkem (stěžovatelkou) je nutno aplikovat zákonná ustanovení upravující poměry staveb od počátku zřízených na cizím pozemku oprávněně. Primární žalobní požadavek na zřízení věcného břemene proto městský soud posoudil jako nedůvodný, neboť věc nelze posuzovat podle §135c občanského zákoníku. Městský soud na podkladě skutkových zjištění obvodního soudu vyšel z toho, že od zániku nájmu, ke kterému došlo dne 13. 2. 2006, stěžovatelka věděla, že její právo bylo časově omezeno ukončením nájmu pozemku. Zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle §126 odst. 1 občanského zákoníku domáhat odstranění stavby.
7. Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatelka se kromě primárního petitu, domáhajícího se zřízení věcných břemen v řízení před obvodním soudem uplatnila také eventuální petit, jímž požadovala, aby bylo rozhodnuto, že pozemky parc. č. 609/69 a parc. č. 609/79 v k. ú. Třebonice, obci Praha, se přikazují do vlastnictví vlastníka budovy č. ev. 110, umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, a zpevněných ploch na pozemku parc. č. 609/69 za náhradu 3 985 000 Kč. Obvodní soud v situaci, kdy vyhověl primárnímu petitu žaloby, o sekundárním petitu nerozhodoval, nevedl k němu ani řízení, neprováděl dokazování a nehodnotil důvodnost tohoto návrhu. Vedlejší účastnice dále uplatnila v řízení protinávrh, jímž požadovala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost odstranit část stavby č. ev. 110, umístěnou na pozemku parc. č. 609/79 v k. ú. Třebonice, obci Praha, a aby stěžovatelce byla uložena povinnost tento pozemek uvést do původního stavu. Obvodní soud v souvislosti s vyhovujícím rozhodnutím o primárním žalobním petitu protinávrh vedlejší účastnice zamítl, a proto nebylo třeba provádět dokazování a hodnotit zjištění o důvodnosti tohoto protinávrhu. Za daného stavu městský soud rozsudek obvodního soudu v zamítavém III. výroku o věci samé s ohledem na nedostatek důvodů rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu a dále k projednání eventuálního petitu žaloby vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Proti výroku I. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které mají být Nejvyšším soudem posouzeny jinak. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jej neshledal přípustným, když dospěl k závěru, že otázky stěžovatelkou nastíněné v judikatuře Nejvyššího soudu není třeba posoudit jinak. Nejvyšší soud především odkázal na své předchozí kasační rozhodnutí v této věci, kde podrobně vysvětlil právní závěry promítající se do poměrů účastníků a kde zavázal městský soud závazným právním názorem pro další postup, který tyto závěry v plném rozsahu respektoval.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud a městský soud odmítly provést test proporcionality při kolizi vlastnických práv vlastníka stavby a vlastníka pozemku. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), ve kterém Ústavní soud dovodil, že obecné soudy mají při svém rozhodování povinnost správně identifikovat střet dvou základních práv a přihlédnout ke všem rozhodným individuálním okolnostem případu. Soudy musí při rozhodování vždy dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Napadená rozhodnutí však podle stěžovatelky těmto požadavkům neodpovídají, neboť Nejvyšší soud a městský soud při jejich vydání nepřihlédly k okolnostem zvláštního zřetele hodným, které byly u stěžovatelky dány.
10. Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy tím, že odmítly vzít okolnosti zvláštního zřetele hodné u stěžovatelky v úvahu, neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu proti šikanóznímu a dobrým mravům odporujícímu výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice k předmětným pozemkům, která jednala nepoctivě a dopouští se zneužití výkonu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny. Intenzita zásahu do ústavně garantované ochrany vlastnického práva stěžovatelky nemůže obstát při uplatnění korektivu dobrých mravů ani v testu proporcionality kolize vlastnického práva stěžovatelky a vedlejší účastnice. Stěžovatelka poukazuje na to, že se nachází v situaci, kdy rozhodnutím soudu není možné upravit poměry ke stavbě na cizím pozemku, přičemž za daných okolností by bylo nespravedlivé stavbu odstranit, ale zároveň takovou stavbu není možné ani dodatečně zlegalizovat (zřízením věcného břemene). Tím je vytvářena nepřípustná nerovnost v jistotě vlastnických vztahů a ve výsledku je zasahováno nejen do vlastnického práva stěžovatelky jako vlastníka stavby, ale též do vlastnického práva vedlejší účastnice jako vlastníka pozemku, na kterém stavba stojí.
11. Odmítnutí aplikace §135c občanského zákoníku soudy podle stěžovatelky postrádá ospravedlnění, neboť neobstojí v testu proporcionality v kolizi dvou vlastnických práv. Rozhodnutím o nemožnosti zřízení věcného břemene za situace, kdy došlo k uzavření, byť časové omezeného, titulu k původně neoprávněné stavbě, soudy vytvořily právní vakuum pro řešení vlastnických vztahů z neoprávněných staveb subjekty v obdobné právní a skutkové situaci, v jaké se nachází stěžovatelka.
12. Stěžovatelka namítá, že ani Nejvyšší soud nezohlednil individuální okolnosti případu. Z odůvodnění jeho usnesení je patrné, že tento soud skutkové okolnosti pro správné právní posouzení předmětné věci nezkoumal, přestože v řízení bylo na základě důkazů předložených stěžovatelkou zjištěno, že daná situace splňuje okolnosti zvláštního zřetele hodné, a sice existenční závislost, ekonomickou hodnotu budovy a veřejně prospěšné účely. Nejvyšší soud však zohlednit tyto skutečnosti odmítl. Nejvyšší soud nerespektoval ani vlastní rozhodnutí ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. 22 Cdo 432/2002, podle kterého v případě, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a brání se až po dokončení stavby, je třeba zvážit, zda jeho jednání není šikanou a zda by rozhodnutí o odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy.
13. Stěžovatelka poukazuje na to, že její situace je skutkově a právně obdobná případu řešenému Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 22/01 (N 55/22 SbNU 5), kde Ústavní soud přiznal ochranu vlastníku pozemku a za závažnou, a to až do ústavněprávní roviny věc posunující, považoval skutečnost, že soudy se nevypořádaly s tvrzením stěžovatelů, že postup vedlejších účastníků je projevem šikany.
14. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi excesivně překročil meze soudcovského dotváření práva. Bylo-li by rozhodnuto o odstranění stavby podle §126 občanského zákoníku, bylo by nepřípustně a neproporcionálně zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky k předmětné budově. Nepřípustné soudcovské dotváření práva má za následek neposkytnutí v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny stejné ochrany kolidujícím vlastnickým právům vedlejší účastnice a stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na striktně formalistický postup Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ohledně níže uvedené části ústavní stížnosti tomu tak není.
16. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
17. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
18. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
19. V předmětné věci městský soud II. výrokem napadeného rozsudku zrušil výrok III. rozsudku obvodního soudu a věc v tomto rozsahu a k projednání eventuálního petitu žaloby vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V předmětné věci tedy bude u obvodního soudu probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti, a podaná ústavní stížnost směřující proti II. výroku rozsudku městského soudu a III. výroku rozsudku obvodního soudu je proto za dané procesní situace předčasná a tedy nepřípustná.
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku městského soudu a výrokům I. a II., IV. a V. rozsudku obvodního soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
23. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
24. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že odmítly v předmětné věci aplikovat §135c občanského zákoníku.
25. V posuzované věci vyšel městský soud při posuzování nároku stěžovatelky ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v předmětné věci, ze kterého vyplývá, že není pochyb o tom, že ačkoliv byla původně stavba zřízena bez občanskoprávního titulu k pozemku, k užívání stavby byla v roce 2006 uzavřena nájemní smlouva k pozemku, na kterém se stavba nachází, jejímž účelem bylo vyřešit právní vztahy vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Vznik tohoto oprávnění vylučuje aplikaci §135c občanského zákoníku. Stavba haly č. ev. 110, která byla do té doby stavbou neoprávněnou, se v důsledku vzniku práva nájmu k pozemku, na němž (zčásti) stojí, stala z pohledu možnosti zřízení věcného břemene stavbou oprávněnou, na niž pro rozhodnutí o vypořádání vzájemných vztahů mezi vlastníkem pozemku (vedlejší účastnicí) a stavebníkem (stěžovatelkou) je nutno aplikovat zákonná ustanovení upravující poměry staveb od počátku zřízených na cizím pozemku oprávněně (viz body 5 a 6 shora). Přitom podle judikatury Nejvyššího soudu, zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle §126 odst. 1 občanského zákoníku domáhat odstranění stavby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 240/97). V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Stavba ovšem ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou již není stavbou neoprávněnou podle §135c občanského zákoníku.
26. Uvedený závěr aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/01. V tomto nálezu, na který poukazuje i sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že umístí-li stavebník stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny. Při porovnávání obou kolidujících práv, totiž práva vlastníka pozemku a vlastníka ke stavbě, nelze odhlédnout od uvedené úzké souvislosti práva vlastníka ke stavbě s obligačním právem.
27. Nejvyšší soud při svém rozhodování dále vyšel z rozsudku tohoto soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, ve kterém se uvádí, že z principu autonomie vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno právo účastníka právem jiným s odlišným obsahem a povahou, na které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako na méně výhodné. Došlo-li k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, pak po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného právního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem původním právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou již není stavbou neoprávněnou podle §135c občanského zákoníku. Judikatura nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle §135c občanského zákoníku. Tato úvaha vychází z toho, že věděl-li stavebník nebo musel-li z okolností vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle §126 odst. 1 občanského zákoníku.
28. Ústavní soud konstatuje, že při shrnutí výše uvedeného v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti, a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč v předmětné věci nelze postupovat podle §135c občanského zákoníku. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu a s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, vypořádal se s námitkou stěžovatelky, že judikatura Nejvyššího soudu nerespektuje smluvní vůli účastníků, že napadené rozhodnutí v důsledku formalistického přístupu nezohledňuje důvody zvláštního zřetele hodné u stěžovatelky, včetně námitky nepřípustného právního formalismu rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
29. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ukládající soudům povinnost nalézt spravedlivé řešení při kolizi základních práv s přihlédnutím k individuálním rozměrům každého jednotlivého případu, vydaný ve věci zástavní smlouvy, neshledal Ústavní soud - právě s ohledem na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci - případným.
30. Vzhledem k tomu, že městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku III. a věc v tomto rozsahu, jakož i k projednání eventuálního petitu žaloby vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, se bude předmětnou věcí znovu zabývat obvodní soud, který posoudí důvodnost eventuálního petitu žaloby domáhajícího se přikázání pozemků parc. č. 609/69 a parc. č. 609/79 v k. ú. Třebonice, obci Praha do vlastnictví stěžovatelky a v návaznosti na to posoudí i důvodnost protinávrhu vedlejší účastnice na odstranění stavby. Za dané procesní situace jsou námitky stěžovatelky vztahující se k možnému odstranění předmětné stavby (včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. 22 Cdo 432/2002 , vydaný ve věci odstranění neoprávněné stavby) či k možnému přikázání předmětné stavby za náhradu do vlastnictví stěžovatelky předčasné, neboť v tomto směru bude probíhat před obecnými soudy další řízení.
31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku městského soudu a výrokům I., II., IV. a V. rozsudku obvodního soudu je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu a proti výroku III. rozsudku obvodního soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu