ECLI:CZ:US:2021:4.US.815.21.1
sp. zn. IV. ÚS 815/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Beáty Pavlátové, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 76/7, Praha 5 ? Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 1 As 314/2020-15, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. srpna 2020 č. j. 57 A 22/2020-25, sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. května 2020 č. j. KUJCK 60768/2020, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. dubna 2020 č. j. KUJCK 54894/2020 a rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 30. prosince 2019 č. j. MS/26839/2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Městského úřadu Soběslav, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2021 a doplněna podáním ze dne 16. 4. 2021, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a sdělení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí dosavadního řízení před správními orgány a správními soudy
2. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 8. 2020 č. j. 57 A 22/2020-25 byla pro opožděnost podání odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 27. 4. 2020 č. j. KUJCK 54894/2020, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení Městského úřadu Soběslav (dále jen "městský úřad") ze dne 19. 2. 2020 č. j. MS/03726/2020 a toto usnesení bylo potvrzeno. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky podle §41 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), tak, že jí nebylo vyhověno a nepromíjí se zmeškání úkonu - odvolání proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 30. 12. 2019 č. j. MS/26839/2019. Krajský soud zjistil, že uvedené rozhodnutí krajského úřadu bylo připraveno k vyzvednutí v provozovně poštovních služeb ode dne 29. 4. 2020, stěžovatelka si však tuto písemnost nevyzvedla, pročež jí byla vhozena do schránky. Posledním dnem lhůty 10 dnů podle §24 odst. 1 správního řádu byla sobota 9. 5. 2020, což znamená, že fikce doručení nastala v pondělí 11. 5. 2020 a dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby skončila v pondělí 13. 7. 2020. Žaloba podaná dne 3. 8. 2020 tak byla podána opožděně.
3. Kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 1 As 314/2020-15. Tato kasační stížnost byla doslovným přepisem žaloby a v ní uplatněná argumentace se měla týkat výlučně řízení před správními orgány a jejich rozhodnutí, nikoli posouzení věci krajským soudem. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nepředložila žádnou relevantní argumentaci rozporující závěr o opožděnosti žaloby.
4. Pro úplnost se dodává, že odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 30. 12. 2019 č. j. MS/26839/2019 bylo rozhodnutím krajského úřadu ze dne 27. 4. 2020 č. j. KUJCK 54899/2020 zamítnuto jako opožděné. Přípisem krajského úřadu ze dne 18. 5. 2020 č. j. KUJCK 60768/2020, označeným jako "sdělení o nezahájení přezkumného řízení", bylo stěžovatelce sděleno, že nadřízený správní orgán neshledal vady rozhodnutí a předcházejícího postupu městského úřadu.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v řízení před správními soudy namítala, že rozhodnutí městského úřadu ze dne 30. 12. 2019 č. j. MS/26839/2019 jí v rozporu s §72 odst. 1 správního řádu nebylo doručeno do vlastních rukou a žádný ze správních orgánů se s touto námitkou nevypořádal. Podrobnější argumentace se podává až ze "sdělení" krajského úřadu o nezahájení přezkumného řízení, které stěžovatelka považuje za doplnění odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí krajského úřadu, případně za nové rozhodnutí. Za této situace stěžovatelce nezbylo, než podat proti rozhodnutím krajského úřadu žalobu s tím, že lhůta byla zachována, neboť "sdělení" jí bylo doručeno dne 1. 6. 2020 a žaloba byla podána v pondělí 3. 8. 2020. K obsahu kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že asistentka jejího právního zástupce omylem zaslala Nejvyššímu správnímu soudu žalobu, což bylo zjištěno až při doručení napadeného rozsudku. Správní soudy v její věci postupovaly formalisticky.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení krajského soudu, přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka výslovně neuvádí, že ústavní stížnost podává i proti usnesení krajského soudu, kterým byla jako opožděná odmítnuta její žaloba, namítá ovšem formalistický postup obou soudů a usnesení krajského soudu bylo také součástí příloh k doplnění ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti lze proto dovodit, že napadá rovněž toto usnesení.
7. Proti napadeným rozhodnutím správních orgánů stěžovatelka nevyčerpala zákonný procesní prostředek k ochraně jejích práv. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti má opožděné podání žaloby stejné právní následky, jako kdyby k jejímu podání vůbec nedošlo. Nadto nelze přehlédnout, že žaloba nesměřovala vůči sdělení krajského úřadu, jehož zrušení se stěžovatelka také domáhá. Ústavní soud se na tomto místě nezabýval povahou tohoto sdělení, tedy zda vůbec šlo o rozhodnutí či jiný zásah do práv stěžovatelky. Měla-li však stěžovatelka za to, že tímto sdělením mohlo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod, bylo na ní, aby proti němu brojila nejprve žalobou ve správním soudnictví (srov. usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 2189/20, kterým Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti stejnému sdělení; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tím je opodstatněn závěr, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutím správních orgánů, jakož i sdělení krajského úřadu. Jiné posouzení by, pokud jde o žalobou napadené rozhodnutí krajského úřadu, přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že by Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozhodnutím správních soudů a správní soudy by se v dalším řízení žalobou stěžovatelky věcně zabývaly.
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž je přípustná, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Protože kasační stížnost stěžovatelky, jejíž obsah byl shodný s dříve podanou žalobou, neobsahovala námitky směřující k závěru krajského soudu o opožděnosti žaloby, Nejvyšší správní soud, který je podle §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), při rozhodování vázán důvody kasační stížnosti, neměl procesní prostor tento závěr jakkoli přehodnocovat. Vzhledem k odmítnutí žaloby se zároveň nemohl, stejně jako krajský soud, věcně zabývat zákonností žaloby napadeného správního rozhodnutí, a napadené usnesení krajského soudu mohl posuzovat jen z hlediska tvrzeného důvodu podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního, tedy tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pakliže Nejvyšší správní soud rozhodl za této situace o zamítnutí kasační stížnosti, z ústavněprávního hlediska nelze jeho rozhodnutí nic vytknout. Neuplatnění námitky nesprávného posouzení včasnosti žaloby v kasační stížnosti - s ohledem na subsidiaritu ústavní stížností plynoucí z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) nebo nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); z nedávné doby např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)] - brání tomu, aby se jí jako první zabýval až Ústavní soud. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími správních soudů nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu