ECLI:CZ:US:2021:4.US.934.21.1
sp. zn. IV. ÚS 934/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele N. Q. V. a stěžovatelky N. T. Ch., zastoupených Mgr. Richardem Němcem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. února 2021 č. j. 7 VZV 14/2012-2808, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") napadeným usnesením rozhodl v trestní věci stěžovatelů (obviněných), obviněného M. M. K. (dále jen "obviněný K.") a obviněné S. V. Z., trestního stíhání pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a zločin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, původně vedené Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu Službou kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") pod č. j. NCOZ-486/TČ-2016-412500, tak, že podle §23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se per analogiam vylučuje trestní věc obviněného K. ze společného řízení, které je vedeno u vrchního státního zastupitelství pod sp. zn. 7 VZV 14/2012, k samostatnému řízení, neboť toto vyloučení povede k urychlení řízení, přičemž nadále bude vyloučená věc vedena u vrchního státního zastupitelství pod spisovou značkou VZV 8/2019.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé si jsou vědomi obsahu usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1982/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] jejich ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a usnesení policejního orgánu o vyloučení řízení proti konkretizovaným obviněným, včetně obviněného K., avšak namítají, že nynější procesní situace je již odlišná oproti skutkovému a právnímu stavu, z něhož vycházelo toto usnesení Ústavního soudu. Stěžovatelé rekapitulují, že orgány činné v trestním řízení věc vedenou proti obviněnému K. postupem podle §23 odst. 1 trestního řádu ze společného řízení vyloučily (což Ústavní soud neshledal neústavním), aby ji následně opětovně do společného řízení spojily, poté ji znovu - nyní napadeným usnesením - vyloučily ze společného řízení k samostatnému řízení.
4. Při rozhodování v trestním řízení o vyloučení věci ze společného řízení postupem podle §23 odst. 1 trestního řádu nebo naopak spojení věci ke společnému řízení postupem podle §23 odst. 3 trestního řádu opakovaně Ústavní soud judikoval, že aplikace těchto ustanovení musí být odůvodněná a nesmí vykazovat známky svévole. Stěžovatelé dovozují, že napadeným usnesením se vrchní státní zastupitelství tohoto pochybení dosahujícího ústavněprávní roviny dopustilo.
5. Podle stěžovatelů orgány činné v trestním řízení podle vlastní potřeby a toho, jak se jim to hodí, v té či oné fázi vedou společné řízení proti různým obviněným a současně ostatní obviněné (původně spoluobviněné) vyslýchají ve vyloučených řízeních jako svědky. Postavení obviněného a svědka je odlišné z hlediska následků spojených s nepravdivou výpovědí, z čehož vyplývá i odlišný "obecný přístup" obhajoby a "taktika výpovědi". Obviněný může mít legitimní důvod, proč by měl být údajný spolupachatel na jeho trestné činnosti vyslýchán v postavení obviněného, nikoliv svědka. Za situace, kdy by byl obviněný K. vyslýchán jako obviněný, mohl by svou výpovědí stěžovatelům prospívat. Naopak, když by byl vyslýchán jako svědek, lze předpokládat, že vypovídat odmítne, a to též kvůli následkům hrozícím mu za nepravdivou výpověď. Stěžovatelé vyslovují podezření, že tak budou v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení zkráceni na svých právech, a tvrdí, že svým postupem orgány činné v trestním řízení zásadu rychlosti řízení svévolně nadřazují nad právo na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a tím spíše není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti státních zastupitelství. Postupují-li orgány veřejné moci v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci (zde státního zastupitelství) by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
8. Obdobnou argumentací, kterou předkládají stěžovatelé, se Ústavní soud zabýval již v usneseních ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 46/08, ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 792/15 a - v návaznosti na jejich ústavní stížnost - v usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1982/19. Přitom uzavřel, že vyloučením věci k samostatnému řízení přichází stěžovatel o možnost se aktivně projevovat v eventuálním řízení týkajícím se spoluobviněného, avšak tato situace se sama o sobě nedotýká práva na obhajobu tohoto stěžovatele (a tedy ani jeho práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu).
9. Ústavní soud v posledně uvedeném usnesení zdůraznil, že je v zájmu stěžovatelů, aby veškeré okolnosti, které mohou svědčit v jejich prospěch, vyšly najevo i v řízení, jež se týkají jich samotných. Proto bude na nich, aby navrhli provedení takových důkazů, které povedou k úplnému a pravdivému objasnění věci, bez ohledu na to, že se nemohli plně účastnit řízení, která se týkala (či budou týkat) obviněného K. a dalších obviněných.
10. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že v jejich trestní věci došlo k vývoji, který učinil citované závěry již neuplatnitelnými.
11. Poté, co policejní orgán usnesením, které bylo předmětem ústavněprávního přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1982/19, rozhodl o vyloučení trestní věci obviněného K. k samostatnému projednání, byla tato věc u vrchního státního zastupitelství evidovaná pod sp. zn. VZV 8/2019. Jakmile byly v obou trestní věcech (tj. trestních věcech stěžovatelů a dále obviněného K., kterému se již "podařilo" vyrozumění o možnosti prostudovat spis doručit) předloženy policejním orgánem návrhy na podání obžaloby podle §166 odst. 3 trestního řádu, státní zástupce rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 7 VZV 14/2012-2490 podle §23 odst. 3 trestního řádu per analogiam o tom, že se věc stěžovatelů a spoluobviněné S. V. Z., která byla vedena pod sp. zn. 7 VZV 14/2012, spojuje ke společnému řízení a rozhodnutí společně s věcí obviněného K. Státní zástupce měl za to, že byly splněny zákonné podmínky pro skončení vyšetřování také proti tomuto obviněnému. Po spojení těchto věcí podal státní zástupce vrchního státního zastupitelství obžalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který rozhodl usnesením ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. 6 T 31/2020 o vrácení předmětné trestní věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Instanční stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. 5 To 284/2020 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Z těchto usnesení se podává, že zásadními procesními vadami přípravného řízení, které nelze odstranit v řízení před soudem, jsou vady týkající se obviněného K., který nebyl vyslechnut jako obviněný tak, aby měl možnost poradit se o taktice obhajoby (tedy byl vyslechnut bez přítomnosti obhájce a aniž by byl poučen o možnosti bez přítomnosti obhájce výpověď jako obviněný odepřít), a vadný byl rovněž postup při zajištění práva obviněného K. na prostudování spisu (osobně se k prostudování nedostavil a dále byly do spisu, se kterým byla jeho věc později spojena, doplněny další důkazy, ke kterým mělo být umožněno opětovné prostudování spisu). Jakkoli má stěžovateli oponovaný postup vrchního státního zastupitelství původ v jeho předchozím procesním pochybení, je patrné, že nebyl veden snahou omezit jejich právo na obhajobu.
12. Z uvedených skutečností státní zástupce vrchního státního zastupitelství ústavně konformním způsobem dovodil, že v daném případě bude nutné znovu vyslechnout K. v procesním postavení obviněného a poskytnout mu možnost, aby se výslechu účastnil jeho obhájce a radil se s ním zejména o taktice obhajoby.
13. Stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili též výpis e-mailové korespondence z 18. 2. 2021 a 30. 3. 2021, vedené mezi obhájcem Mgr. Richardem Němcem a vyšetřovatelem pplk. Danem Krobotem, na jejímž podkladě argumentují, že jelikož ve věci obviněného K. byli vyslýcháni v postavení svědků, bude obviněný K. zřejmě vyslechnutý v jejich trestní věci jako svědek. Úvahy stěžovatelů o tomto postupu, jakož i o nepříznivých důsledcích, které s ním spojují, jsou nicméně situovány v hypotetické rovině, a nedoceňují, že proces dokazování před obecnými soudy se nenachází - při splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti - mimo meze přezkumu Ústavním soudem.
14. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství též poukázal na aktuální pandemickou situaci a z ní vyplývající omezení cestování. Označil za velmi pravděpodobné, že trestní řízení proti obviněnému K. nebude možné provést v krátké době, přičemž dosavadní trestní stíhání obviněných probíhá "skoro deset let". Ústavní soud nepovažuje za excesivní ani jeho úvahu, že vyloučení trestní věci obviněného K. ze společného řízení k samostatnému řízení povede k urychlení řízení vůči zbývajícím obviněným. Proto lze považovat za ústavně konformní postup, rozhodl-li státní zástupce podle §23 odst. 1 trestního řádu per analogiam a věc obviněného F. vyloučil k samostatnému řízení.
15. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vymezené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu