ECLI:CZ:US:2021:4.US.946.21.1
sp. zn. IV. ÚS 946/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pousky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 29 ICdo 22/2019-360, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 103 VSPH 764/2017-256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2017 č. j. 103 VSPH 33/2016-149 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. července 2017 č. j. 43 ICm 2158/2015-197, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace LIQUIDATORS, v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti Pouska, s. r. o., sídlem Pekárenská 111/67, České Budějovice, a Tomáše Pousky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2015 č. j. 43 ICm 2158/2015-49 rozhodl o žalobě na určení neúčinnosti řady právních úkonů dlužnice obchodní společnosti Pouska, s. r. o. (dále jen "dlužnice") vůči jejím věřitelům. U čtyřech z nich určil, že jsou neúčinné. Konkrétně tak rozhodl 1) o kupní smlouvě, jíž stěžovatel od dlužnice koupil rodinný dům a pozemek, 2) o kupní smlouvě, jíž stěžovatel a vedlejší účastník Tomáš Pouska od dlužnice koupili dům, garáž a pozemek, 3) o usnesení valné hromady dlužnice ze dne 13. 11. 2012 a 4) usnesení její valné hromady ze dne 31. 3. 2013. Na těchto valných hromadách se rozhodlo o rozdělení zisku dlužnice mezi stěžovatele a vedlejšího účastníka. U dalších úkonů žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Usnesením ze dne 3. 4. 2017 č. j. 103 VSPH 33/2016-149, které je napadeno ústavní stížností, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zmíněný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se zabýval neúčinností právních úkonů bez přiměřeného protiplnění [§240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], vrchní soud však shledal, že neobstojí závěr krajského soudu, že dlužnice činila dané právní úkony v úpadku nebo že k úpadku vedly, protože tento závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Okolnost, zda úkony byly činěny v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo zda vedly k úpadku, je přitom nezbytnou podmínkou pro aplikaci §240 insolvenčního zákona. Zároveň se krajský soud věcí nezabýval z pohledu §242 insolvenčního zákona (tj. z pohledu neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů), pro který ovšem již není relevantní okolnost, zda byl úkon činěn v době úpadku nebo zda vedl k úpadku.
4. Krajský soud posléze ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem, v němž poukázal na §242 insolvenčního zákona a určil neúčinnost šesti právních úkonů dlužnice, konkrétně čtyř úkonů, u nichž tak rozhodl již ve svém předchozím zrušeném rozsudku (srov. bod 2.), a dále dvou dohod o započtení. U dalších právních úkonů žalobu na určení neúčinnosti zamítl, rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit 1 062 075 Kč do majetkové podstaty dlužnice, povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit sem 1 020 425 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužnice v letech 2007 až 2011 vytvářela zisk, který po zdanění převedla na účet nerozděleného zisku, kde byl zadržován ve společnosti. Dne 31. 5. 2011 byla u dlužnice zahájena daňová kontrola, v jejímž průběhu byla dlužnice dne 23. 4. 2012 vyzvána k prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty; výzva se týkala pro dlužnici nelikvidační částky 4 655 564 Kč. Další výzva ze dne 23. 8. 2012 se však týkala částky 32 140 300 Kč. Byla-li by daň doměřena v této výši, nepostačoval by již majetek dlužnice na její úhradu. Od srpna 2012 tak bylo dlužnici známo, že případný neúspěch v daňovém řízení může vést k doměření daně ve výši přesahující 36 milionů Kč a po tomto zjištění počala dlužnice činit kroky, aby v případě nepříznivého výsledku daňové kontroly nesloužil její majetek k uhrazení daňové povinnosti, nýbrž výlučně k obohacení jejích dvou společníků (stěžovatele a vedlejšího účastníka). Na valných hromadách konaných dne 13. 11. 2012 a 31. 3. 2013 bylo totiž rozhodnuto o rozdělení zisku mezi společníky, dále byly uzavřeny kupní smlouvy, jimiž dlužnice své nemovitosti prodala svým společníkům, a dohody o zápočtu pohledávky dlužnice na zaplacení kupní ceny oproti pohledávkám společníků na vyplacení zisku. Zároveň stěžovatel a vedlejší účastník koupili podíl v obchodní korporaci HELVEX, s. r. o. (dále jen "korporace HELVEX"), do níž začali převádět movitý majetek (automobily) dlužnice. Následně byla dodatečnými platebními výměry z března 2013 doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 36 296 180 Kč a sděleno penále v celkové výši 10 571 184 Kč (výkaz nedoplatků ze dne 17. 7. 2014). Odvolání proti platebním výměrům zamítlo Odvolací finanční ředitelství a platební výměry nabyly právní moci 16. 4. 2014. Krajský soud uvedl, že v době jeho rozhodování měl stát vůči dlužnici daňovou pohledávku přesahující 46 milionů Kč, přičemž před nabytím právní moci platebních výměrů dlužnice dovedla svůj majetek (který před jejími kroky vedoucími ke zkrácení věřitelů zahrnoval nerozdělený zisk ve výši 16 676 000 Kč a nemovitosti za 10 400 000 Kč) do stavu, ve kterém je její činnost utlumena, nemá peněžní prostředky ani nemovitosti a na účtu má jen necelých 90 tisíc Kč. Krajský soud nahlížel na dlužnici a její společníky (stěžovatele a vedlejšího účastníka) jako na osoby blízké, u nichž se podle §242 odst. 2 insolvenčního zákona uplatní domněnka znalosti úmyslu zkrátit věřitele. Stěžovatel ani vedlejší účastník se nevymezovali proti domněnce své znalosti tohoto úmyslu. Samotný úmysl byl podle krajského soudu u dlužnice dán v podobě nepřímého úmyslu. Důvodem k zamítnutí žaloby u úkonů v podobě vyplacení části zisku, jehož se netýkaly dohody o započtení, byla skutečnost, že výplata peněžních částek není právní úkon. Právním podkladem pro jejich vyplacení bylo rozhodnutí valných hromad, u nichž soud vyslovil jejich neúčinnost. Krajský soud přímo rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejšího účastníka zaplatit do majetkové podstaty takto vyplacené částky (1 062 075 Kč a 1 020 425 Kč).
5. Vrchní soud napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek krajského soudu, a sice zamítl žalobu na určení neplatnosti obou kupních smluv, jimiž dlužnice prodala stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi nemovitosti, a zamítl žalobu na určení obou dohod o započtení. Ve zbytku jej potvrdil. Ztotožnil se závěrem, že usnesení valných hromad o rozdělení zisku bylo možno úspěšně napadnout žalobou na určení neúčinnosti (§235 a násl. insolvenčního zákona). Zaujal však od krajského soudu jiné stanovisko k hodnocení kupních smluv, jimiž dlužnice na stěžovatele a vedlejšího účastníka chtěla převést nemovitosti, a dohod o započtení. Kupními smlouvami byl sledován úmysl zkrátit věřitele a byly tak neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Pro neplatnost kupních smluv nedošlo k převodu nemovitostí, jichž se smlouvy týkaly, a vedlejší účastnice (insolvenční správkyně) je mohla sepsat do majetkové podstaty. U neplatných kupních smluv nemohlo platně dojít ani k dohodám o zápočtu. Dohoda o zápočtu nepřestavuje žádnou formu zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu §241 insolvenčního zákona. Stranám zápočtu se totiž nedostává žádného plnění, které by mohlo být využitelné k uspokojení přihlášených věřitelů, proto nelze u započtení pojmově uvažovat o jeho neúčinnosti. Z těchto důvodů bylo třeba žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu zamítnout u kupních smluv a dohod o zápočtu.
6. Stěžovatel podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, jehož I. výrokem zastavil řízení o dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 18. 7. 2017 pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu. Dále II. výrokem pro opožděnost odmítl dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 3. 4. 2017. Výrokem III. odmítl dovolání i proti rozsudku vrchního soudu ze dne 14. 11. 2018 a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok). Subjektivně nepřípustné bylo dovolání proti té části výroku rozsudku vrchního soudu, jíž byly potvrzeny výroky o zamítnutí žaloby, proti výroku, jímž vrchní soud měnil odvoláním napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, a výroku o potvrzení povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit 1 020 425 Kč do majetkové podstaty. Proti výroku vrchního soudu o zastavení odvolacího řízení bylo odvolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), neboť proti němu bylo možno podat žalobu pro zmatečnost. Proti nákladovému výroku rozsudku vrchního soudu bylo dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbytku bylo dovolání nepřípustné podle §237 o. s. ř., neboť se vrchní soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možnosti napadnout odpůrčí žalobou rozhodnutí valné hromady. Na řešení stěžovatelem předestřené otázky charakteru platebního výměru napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Námitka, že nižší soudy neprovedly navržené důkazy, je námitkou vady řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem, a navíc touto vadou řízení netrpělo.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že by měl činit úkony s úmyslem zkrátit věřitele. Soudy se nevypořádaly s jeho argumentací. Usnesením valné hromady dlužnice ze dne 29. 6. 2012 bylo rozhodnuto o převedení zisku z roku 2011 na účet nerozděleného zisku. V tuto dobu měla dlužnice jen výzvu správce daně, která se týkala částky 4 655 564 Kč. Protože majetek dlužnice v tuto dobu výrazně převyšoval uvedenou částku, není možno hovořit o úmyslně zkracujících úkonech. Úmyslem dlužnice nebylo se zbavit majetku, nýbrž jen rozdělit zisk mezi společníky. Obchodní strategií dlužnice bylo v průběhu let nahromadit zisk a vyplatit jej až ve výši, která pokryje obvyklou cenu užívané nemovitosti. Podle stěžovatele je absurdní, aby obchodní společnost z domnělé představy o možnosti doměření daně změnila své chování a odmítla společníkům vyplatit zisk.
8. Vrchní soud argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 ICdo 12/2015, podle něhož nelze dohodu o zápočtu podřadit pod žádnou z podstat zvýhodňujících úkonů. Tento závěr ovšem adekvátně nezapojil do výrokové části svého rozsudku ani do jeho odůvodnění.
9. Stěžovatel připouští, že koupil podíl v korporaci HELVEX a že do ní byly převedeny některé movité věci dlužnice. Stalo se tak ovšem kupními smlouvami, v nichž byla cena stanovena v obvyklé výši. Nevidí důvod, aby mu tato okolnost byla kladena k tíži. Soudy mu odňaly možnost účastnickým výslechem objasnit okolnosti své podnikatelské činnosti v korporaci HELVEX. O probíhající daňové kontrole u dlužnice se dozvěděla řada jejích obchodních partnerů, kteří s ní do vyřešení celé situace nechtěli obchodovat. Poté, co by byla dlužnice (společnost nesoucí jméno stěžovatele a jeho syna - vedlejšího účastníka) očištěna, chtěl pokračovat v podnikání nadále. Stěžovatel tvrdí, že doměřená daň vznikla z titulu ručitelství, brání se proto proti tomu, aby on či dlužnice byli v řízení vykreslování v negativních tónech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Protože stěžovatel ústavní stížností napadl v celém rozsahu řadu rozhodnutí obecných soudů, aniž by zohledňoval, jak zněly jejich výroky a o čem soudy rozhodovaly, je třeba posoudit procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti odděleně u každého napadeného rozhodnutí zvlášť, a to chronologicky počínaje rozhodnutím nejdříve vydaným.
III. A. Usnesení vrchního soudu ze dne 3. dubna 2017
11. Proti usnesení vrchního soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Zmíněné usnesení je kasačním rozhodnutím (vrchní soud jím zrušil předešlý rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení). K možnosti napadnout ústavní stížností kasační rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje na podrobný rozbor, který učinil v bodu 18. nálezu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657). Jak vyplývá z uvedeného nálezu, kasační rozhodnutí lze před Ústavním soudem přípustně napadnout za současného splnění dvou podmínek. Zaprvé, musí být společně s kasačním rozhodnutím napadeno i konečné rozhodnutí ve věci. To stěžovatel splnil, neboť napadá i konečné rozhodnutí ve věci, jímž je usnesení Nejvyššího soudu (bod 6.) vydané poté, co v důsledku kasačního rozhodnutí vrchního soudu (bod 3.), věc znovu prošla nalézacím řízením před krajským soudem (bod 4.), novým odvolacím řízením před vrchním soudem (bod 5.) a dovolacím řízením před Nejvyšším soudem (bod 6.). Zadruhé, ke zrušení kasačního rozhodnutí Ústavní soud přistoupí, jen je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele; jinak tuto část ústavní stížnosti odmítne jako nepřípustnou [nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), body 37. až 39.]. O takový případ by šlo např. v případě, kdyby kasační rozhodnutí bylo vydáno na základě opožděně podaného opravného prostředku jiného účastníka sledujícího opačný procesní zájem než stěžovatel [tj. porušení práv by spočívalo ve věcném posouzení opravného prostředku a kasaci napadeného rozhodnutí v situaci, kdy o opravném prostředku nemělo správně být pro opožděnost vůbec rozhodnuto věcně; srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 29.]. Druhá podmínka v posuzované věci splněna není, neboť i v případě, že by ústavní stížnost byla důvodná, pak by ochrany práv stěžovatele před Ústavním soudem bylo možno plně dosáhnout zrušením těch rozhodnutí, která byla vydána po kasačním rozhodnutí vrchního soudu, aniž by pro ochranu základních práv bylo třeba rušit i kasační rozhodnutí vrchního soudu.
12. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost proti kasačnímu usnesení vrchního soudu nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz body 18. a 60. zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15).
III. B. Rozsudek krajského soudu ze dne 18. července 2017
13. Proti rozsudku krajského soudu je stěžovatel oprávněn podat ústavní stížnost jen v rozsahu, v němž napadá jeho I., VI., XI. a XIII. výrok. Jde o výroky, jimiž byla určena neúčinnost dvou usnesení valné hromady dlužnice o rozdělení zisku mezi stěžovatele a vedlejšího účastníka (I. a VI. výrok), výrok, dle něhož je stěžovatel povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 1 062 075 Kč (XI. výrok) a nákladový výrok (XIII. výrok).
14. Stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti výrokům rozsudku krajského soudu, jimiž byla zamítnuta žaloba (žalobu podala vedlejší účastnice, která jí sledovala zájmy rozporné se zájmy stěžovatele). Nejpříznivější možný procesní výsledek sporu pro stěžovatele (posuzováno výhradně procesně z pohledu podoby výroku rozhodnutí) představovalo zamítnutí žaloby. Ostatně zamítnutí žaloby stěžovatel navrhoval, jak plyne z jeho vyjádření k žalobě založené jako C1-4 insolvenčního spisu. V té části, kde ústavní stížnost směřuje proti nejpříznivějšímu možnému procesnímu výsledku pro stěžovatele, prima facie nemůže přivodit ochranu jeho práv (zlepšit jeho právní postavení), a proto je v daném rozsahu ústavní stížnosti stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k jejímu podání [srov. usnesení ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2/09 a usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. IV. 2397/20, bod 22. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
15. Protože rozsudek krajského soudu byl zčásti změněn rozsudkem vrchního soudu, hodnotí Ústavní soud výrokovou část rozsudku krajského soudu v té podobě, do jaké se dostala po změnách provedených vrchním soudem a v níž nabyla právní moci. Tudíž Ústavní soud jako zamítavé hodnotí i ty výroky rozsudku krajského soudu, které sice krajský soud původně koncipoval jako vyhovující žalobě, ale které vrchní soud v odvolacím řízení změnil tak, že se žaloba zamítá. Po změně provedené vrchním soudem je tudíž zamítavý i II. až V. výrok rozsudku krajského soudu. Vedle toho jsou zamítavý i VII. až X. výrok rozsudku krajského soudu, které v jejich původní zamítavé podobě vrchní soud potvrdil.
16. Stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti XII. výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit do majetkové podstaty částku 1 020 425 Kč. Daný výrok se přímo nedotýká práv ani povinností stěžovatele, nýbrž osoby od něj odlišné.
III. C. Rozsudek vrchního soudu ze dne 14. listopadu 2018
17. Stěžovatel je oprávněn podat ústavní stížnost proti rozsudku vrchního soudu v rozsahu, v němž napadá tu část jeho I. výroku, jíž byl potvrzen I., VI. a XI. výrok rozsudku krajského soudu. Dále je stěžovatel oprávněn podat ústavní stížnost proti IV. výroku rozsudku vrchního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
18. Stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti té části I. výroku rozsudku vrchního soudu, jíž byly (k odvolání vedlejší účastnice) potvrzeny zamítavé výroky rozsudku krajského soudu (tj. VII. až X. výrok rozsudku krajského soudu), a XII. výrok rozsudku krajského soudu (tj. výrok o povinnosti vedlejšího účastníka platit do majetkové podstaty). Dále je stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti II. výroku rozsudku vrchního soudu, jímž byly vrchním soudem změněny na zamítavé ty výroky, které krajský soud původně koncipoval jako vyhovující. Důvody, proč je v daném rozsahu stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, byly vyloženy již v bodech 14. a 16.
19. Procesní předpoklady řízení nejsou splněny ani u části ústavní stížnosti, jíž se napadá III. výrok rozsudku, jímž vrchní soud zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka proti VII. až X. výroku rozsudku krajského soudu. V té části, v níž se III. výrok rozsudku vrchního soudu týká částečného zastavení řízení o odvolání podaného vedlejším účastníkem, je stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť zastavení řízení o odvolání podaného jinou osobou se jej přímo netýká. V té částí, v níž se III. výrok rozsudku vrchního soudu týká částečného zastavení řízení o odvolání podaného stěžovatelem, je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva, jímž je v daném případě žaloba pro zmatečnost. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. lze proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení podat žalobu pro zmatečnost. Stěžovatel ani netvrdí, že žalobu pro zmatečnost podal, natož aby doložil, že o ní bylo rozhodnuto. Ústavní soud současně poznamenává, že v ústavní stížnosti stěžovatel ani neuvádí, proč by podle jeho názoru měl vrchní soud pochybit tím, že zastavil odvolací řízení v rozsahu, v němž odvolání stěžovatel vzal zpět. Nejsou tak podmínky ani pro připuštění ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť pro chybějící argumentaci proti zastavení řízení nelze shledat podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Stěžovatel netvrdí, že opravný prostředek (žalobu pro zmatečnost) podal, natož, aby tvrdil průtahy s jeho vyřízením, nejsou tudíž podmínky ani pro postup podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
III. D. Usnesení Nejvyššího sodu ze dne 2. února 2021
a zbylé procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
20. Proti usnesení Nejvyššího soudu (všem jeho výrokům) je ústavní stížnost přípustná a stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání.
21. U těch částí, v nichž je ústavní stížnost přípustná a stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (k nim viz body 13., 17. a 20.), byly splněny i zbylé procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
23. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o jeho úmyslu zkrátit věřitele. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že nesprávná je stěžovatelova zmínka v ústavní stížnosti o tom, že zásadní pro věc bylo zodpovězení otázky, zda posuzované úkony stěžovatel činil s úmyslem zkrátit věřitele. Jak vyplývá z §242 odst. 1 insolvenčního zákona - a jak zdůrazňoval i krajský soud (viz strana 10 jeho rozsudku ze dne 18. 7. 2017) - je určující úmysl dlužnice zkrátit svým právním úkonem uspokojení věřitele. Při posouzení úmyslu stěžovatele pak bylo podstatné, zda mu byl tento úmysl dlužnice znám nebo se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Krajský soud nahlížel na dlužnici jako na osobu stěžovateli blízkou, a proto vycházel z vyvratitelné právní domněnky v §242 odst. 2 insolvenčního zákona, že u úmyslně zkracujících právního úkonů dlužnice učiněných ve prospěch stěžovatele (jako osobě dlužnici blízké), byl stěžovateli zkracující úmysl dlužnice znám. Proti uplatnění této právní domněnky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje žádné námitky.
24. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že byl prokázán úmysl dlužnice zkrátit svým jednáním uspokojení svých věřitelů. Jde o námitky do skutkových zjištění. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. Důvod k jeho zásahu by byl dán jen v případě zjevného excesu [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], tj. v případě, že přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, resp. nemají-li skutková zjištění soudů obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Žádné takové pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
25. O skutkovém excesu nesvědčí stěžovatelův poukaz na rozhodnutí valné hromady dlužnice ze dne 29. 6. 2012, jímž bylo rozhodnuto o převedení zisku z roku 2011 na účet nerozděleného zisku. Dané rozhodnutí valné hromady totiž obecné soudy nedeklarovaly jako neúčinný právní úkon. To, že se zisk vedl u dlužnice na účtu nerozděleného zisku, nebylo určující. Podstatné bylo, jak se posléze naložilo s nerozděleným ziskem, čehož se týkala rozhodnutí následujících valných hromad ze dne 13. 11. 2012 a ze dne 31. 3. 2013 o vyplacení zisku společníkům. Až o těchto usneseních valné hromady soudy rozhodly, že jde o neúčinné úkony. Krajský soud přesvědčivě a logicky popsal, že valné hromady ze dne 13. 11. 2012 a ze dne 31. 3. 2013 se konaly v době, kdy muselo být dlužnici zřejmé, že správce daně prověřuje daňovou povinnost v takovém rozsahu, že byl-li by nakonec pro dlužnici výsledek daňového řízení nepříznivý v celém rozsahu prověřovaných skutečností, značilo by to doměření daně ve výši, na jejíž úhradu by majetek dlužnice nedostačoval. Navíc o rozdělení zisku na valné hromadě konané dne 31. 3. 2013 bylo rozhodnuto až poté, co byla dne 26. 2. 2013 s dlužnicí projednána zpráva o daňové kontrole obsahující pro ni nepříznivá zjištění správce daně. Nerozhodné je, že v době konání valné hromady dne 29. 6. 2012 se výzva správce daně týkala jen částky 4 655 564 Kč, na jejíž úhradu by tehdejší majetek dlužnice postačoval, neboť tehdy se o rozdělení zisku mezi společníky nerozhodlo. Významné je, že v době konání valných hromad, na nichž se rozhodlo o rozdělení zisku (13. 11. 2012 a 31. 3. 2013), se výzvy správce daně týkaly již částky převyšující 36 milionů Kč, tj. pro dlužnici zásadní částky. Při valné hromadě konané dne 31. 3. 2013 si navíc dlužnice musela být vědoma toho, že zpráva o daňové kontrole pro ni vyznívá nepříznivě a že to bude mít dopad na další průběh daňového řízení.
26. Za nepřesvědčivé považuje Ústavní soud stěžovatelovo tvrzení, že úmyslem dlužnice nebylo zbavit se majetku, nýbrž jen rozdělit zisk mezi společníky. Krajský soud totiž zjistil, že dlužnice před vydáním platebních výměrů dostala svůj majetek do stavu, kdy se zbavila do té doby nashromážděného majetku přesahujícího 26 milionů Kč, aby po nabytí právní moci platebních výměrů disponovala jen částkou nedosahující ani 90 tisíc Kč, neměla žádné nemovitosti a její činnost byla utlumena. Žádného excesu při utváření skutkových zjištění se proto krajský soud nedopustil tím, že neakceptoval argumentaci stěžovatele o pouhém rozdělení zisku. Naopak zjištění o tom, do jakého stavu se majetek dlužnice dostal a jaké okolnosti tomu předcházely, dávají podklad pro jeho závěr o úmyslu dlužnice zkrátit uspokojení věřitele. Nejde tedy o žádný exces při utváření skutkových zjištění.
27. Dále Ústavní soud připomíná, že na okolnostech převodu podílu v dlužnici z Jana Paťchy na vedlejšího účastníka obecné soudy své rozhodnutí nezaložily. Krajský soud výslovně zmínil při odůvodnění zamítnutí návrhu na výslech Jana Paťchy, že motivace této osoby k prodeji obchodního podílu není pro věc důležitá. V daném ohledu tak stěžovatel namítá nelogičnost hodnocení, které však soudy vůbec neučinily.
28. Stěžovatel namítá, že pro posouzení otázky úmyslu dlužnice zkrátit věřitele je nezbytné stanovit, zda se dlužnice v době, kdy úkony činila, nacházela v úpadku. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tím neobjasňuje, proč by se měl Nejvyšší soud dopustit neústavnosti závěrem, že délka časového období (5 let před zahájením insolvenčního řízení), ve které lze zkoumat a postihnout úmyslně zkracující právní úkony dlužníka (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), nasvědčuje tomu, že smyslem úpravy obsažené v §242 insolvenčního zákona nebylo postihovat jen ty právní úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo které vedly k dlužníkově úpadku, nýbrž zajistit, aby v průběhu insolvenčního řízení bylo (vůbec) možné postihnout úmyslně zkracující právní úkony dlužníka. Daný závěr byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 29 ICdo 44/2014, na který v napadeném usnesení odkázal. Nejvyšší soud tedy stěžovateli objasnil, že otázka, zda v době, kdy dlužnice činila posuzované úkony, byla či nebyla v úpadku, je pro věc irelevantní. Podle Ústavního soudu jde o výklad zákonného ustanovení, který se pohybuje v mezích daných ústavními předpisy.
29. O porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod nesvědčí námitka, podle níž vrchní soud nezohlednil ve výrokové části svého rozhodnutí závěr, že dohodu o zápočtu nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že zamítá žalobu na určení neúčinnosti dohod o započtení. Zmíněné úvahy vrchního soudu tak našly odraz i ve výroku jeho rozsudku (zamítnutí žaloby se přitom sám stěžovatel domáhal, jak vyplývá z jeho vyjádření k žalobě).
30. Stěžovatelovy výhrady k právní úpravě ručení v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jsou bez významu pro věc, o které rozhodovaly obecné soudy.
31. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že obecné soudy stěžovateli odňaly možnost, aby svým účastnickým výslechem objasnil důvody své podnikatelské činnosti v korporaci HELVEX. Krajský soud v rozsudku zmínil, že stěžovatel a vedlejší účastník koupili podíl v této korporaci, kam byly následně převáděny movité věci (motorová vozidla) dlužnice. Z insolvenčního rejstříku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel sice navrhoval provést důkaz svým výslechem, nenavrhoval jej však k prokázání okolností své činnosti v korporaci HELVEX, nýbrž výhradně k prokázání jiných skutečností. U jednání před krajským soudem konaným dne 1. 10. 2015 (protokol založen jako C1-13 v insolvenčním spise) navrhoval svůj výslech k okolnostem převodu podílu v dlužnici z Jana Paťchy na vedlejšího účastníka, obsahu právních jednání dlužnice a tomu, jakým způsobem se udávaly obchody mezi dlužníkem a jejich obchodními partnery. Skutečnost, že se měl účastnický výslech stěžovatele týkat zmíněných okolností, stěžovatel zdůrazňoval i v doplnění svého odvolání (založeno jako C1-21). Posléze navrhoval svůj účastnický výslech k okolnosti, zda dlužnice činila posuzované právní úkony v době, kdy byla v úpadku (vyjádření ze dne 16. 6. 2017 založené jako C1-34), a k úmyslu dlužnice při činění úkonů (jednání před krajským soudem konané dne 18. 7. 2017 zachycené na protokolu založeném jako C1-37), což zopakoval ve svém odvolání ze dne 14. 9. 2017 (založené jako C1-42). Ústavní soud konstatuje, že na přelomu stran 8 a 9 rozsudku ze dne 18. 7. 2017 krajský soud uvedl, proč pro nadbytečnost neprovedl navržený výslech stěžovatele k výše uvedeným tvrzeným skutečnostem, k jejichž prokázání byl výslech navržen. Hodnocení, zda soud vyhoví určitému důkaznímu návrhu, se činí vůči tvrzeným skutečnostem, k jejichž prokázání důkazní návrh účastník vznesl. Protože důkazní návrh výslechem stěžovatele nebyl činěn k prokázání činnosti stěžovatele v korporaci HELVEX, nemusel krajský soud odůvodňovat ve vztahu k této činnosti stěžovatele neprovedení důkazu jeho výslechem.
32. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel unesení Nejvyššího soudu napadl ústavní stížností v plném rozsahu, avšak tuto skutečnost již nereflektoval při formulaci námitek. V ústavní stížnosti tak neuplatnil žádnou argumentaci k odmítnutí dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 18. 7. 2017 pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, k odmítnutí dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 3. 4. 2017 pro opožděnost, dále k okolnosti, že dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 14. 11. 2018 Nejvyšší soud zčásti odmítal jako subjektivně nepřípustné, zčásti z důvodu, že proti zastavení odvolacího řízení nelze podat dovolání, ale žalobu pro zmatečnost [§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] a zčásti podle §238 odst. 1 písm. h) ohledně rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení. Proti žádnému z právě uvedených důvodů odmítnutí dovolání stěžovatel nic v ústavní stížnosti nenamítal, což z ústavní stížnosti vůči těmto důvodům a výrokům (jejich částem) o ně opřeným činí návrh zjevně neopodstatněný.
V.
Závěr
33. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 11., 12. a 19.), dílem jako návrh podaným někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) daného zákona (body 14. až 16., 18. a 19.) a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (část IV.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu