ECLI:CZ:US:2021:4.US.988.21.1
sp. zn. IV. ÚS 988/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Hany Burketové a Pavla Burketa, zastoupených Mgr. Petrem Látalem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021 č. j. 26 Cdo 3398/2020-227, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2020 č. j. 84 Co 348/2019-202 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. června 2019 č. j. 28 C 186/2014-161, ve znění usnesení ze dne 20. září 2019 č. j. 28 C 186/2014-168, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TES, spol. s r. o., sídlem Vrchovská 1354, Čáslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíce, že jimi bylo neoprávněně zasaženo do jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé současně podali návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že výše nájemného za konkretizovaný byt, který je v nájmu stěžovatelů, činí s účinností od 23. 4. 2014 částku 65,50 Kč/m2 (v průběhu řízení vedlejší účastnice navrhla změnu žaloby v určení výše nájemného ve výši 96 Kč/m2). Okresní soud její žalobě vyhověl a napadeným rozsudkem zvýšil stěžovatelům nájemné z nájmu jimi užívaného bytu na 96 Kč/m2 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel mimo jiné z toho, že vedlejší účastnice, vlastnící předmětný byt, zaslala stěžovatelům návrh na zvýšení nájemného o 20 %, to je na částku 30,214 Kč/m2 (měsíční nájemné za byt by tak činilo celkem 4 472,30 Kč), a vyzvala je, aby jí sdělili své případné souhlasné stanovisko a aby počínaje třetím kalendářním měsícem po doručení návrhu začali hradit nájemné v nové výši, jinak vedlejší účastnice vyjádřila připravenost domáhat se určení nájemného soudní cestou. Zásilku obsahující návrh na zvýšení nájemného adresovala vedlejší účastnice stěžovatelům, jakožto manželům, prostřednictvím České pošty, s. p., jejíž doručovatelka při doručování adresáty nezastihla; zásilka byla uložena na poště, a protože si stěžovatelé zásilku nevyzvedli v odběrné lhůtě, byla zaslána zpět vedlejší účastnici. Tentýž návrh odeslala vedlejší účastnice oběma stěžovatelům doporučeně ještě jednou, ani tato zásilka však nebyla vyzvednuta v odběrné lhůtě a byla vrácena zpět vedlejší účastnici. Stěžovatelé v řízení u okresního soudu tvrdili, že jim návrhy na zvýšení nájemného nebyly doručeny, respektive že jim z důvodu nepřístupnosti domu, k níž došlo v důsledku zalomení klíče v zámku vchodových dveří, nebyla doručena oznámení o uložení zásilek na poště. Stěžovatelé však podle okresního soudu neprokázali, že jejich domovní schránka v době doručování návrhu na zvýšení nájemného nebyla (natož opakovaně) pro poštovní doručovatelku přístupná (její výslech navrhovaný stěžovateli okresní soud neprováděl, neboť by si podle něj na okolnosti doručování zásilky před více než pěti lety pravděpodobně nepamatovala). Výši obvyklého nájemného okresní soud určil podle znaleckého posudku zpracovaného k návrhu vedlejší účastnice, přičemž vyhodnotil, že znalec se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů. K námitce stěžovatelů o pochybení vedlejší účastnice, adresovala-li návrh na zvýšení nájemného společně oběma stěžovatelům, nikoliv každému z nich zvlášť, okresní soud uvedl, že na stěžovatele je třeba hledět jako na společné nájemce, jímž právo nájmu svědčí nedílně, a proto postup zvolený vedlejší účastnicí nelze považovat za chybný. Lze tak podle okresního soudu vyjít z toho, že stěžovatelé se k návrhu vedlejší účastnice na zvýšení nájmu nevyjádřili, proto vedlejší účastnice v zákonné lhůtě podala příslušnou žalobu na určení nájemného, které okresní soud vyhověl.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že nájemné z bytu zvýšil s účinností od 23. 4. 2014 na 65,50 Kč/m2 a s účinností od 7. 12. 2018 na 96 Kč/m2 a žalobu zamítl v části, v níž vedlejší účastnice požadovala zvýšení nájemného s účinností od 23. 4. 2014 do 6. 12. 2018 nad 65,50 Kč/m2; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Krajský soud vyšel z toho, že podle zákona platí, že nesdělí-li nájemce pronajímateli písemně do dvou měsíců od doručení návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout, aby výši nájemného určil soud. Co se týká samotného doručování návrhu na zvýšení nájemného, pak podle krajského soudu platí, že právní jednání adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. V daném případě krajský soud ve shodě s okresním soudem konstatoval, že vedlejší účastnice mohla své právo u soudu uplatnit žalobou, neboť stěžovatelům se dostal do sféry dispozice její návrh na zvýšení nájemného a stěžovatelé měli objektivní možnost se seznámit s jeho obsahem, přičemž s návrhem vedlejší účastnice na zvýšení nájemného nevyslovili ve stanovené lhůtě souhlas. Protože stěžovatelé nebyli ani v jednom případě poštovní doručovatelkou zastiženi, návrh na zvýšení nájemného se do jejich dispozice dostal prvním dnem, kdy jim zásilka byla uložena na poště. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé jsou společnými nájemci předmětného bytu, má vedlejší účastnice jako pronajímatel možnost vůči nim činit právní jednání společně jedním projevem vůle, přitom vedlejší účastnice podle krajského soudu správně směřovala uvedený návrh vůči oběma stěžovatelům. Změnu výroku rozsudku okresního soudu ve věci samé odůvodnil krajský soud zjištěním, že ke dni podání žaloby činilo obvyklé nájemné k předmětnému bytu 96 Kč/m2, tedy bylo sice možno určit výši nájemného až do uvedené částky, ovšem s omezením plynoucím ze zásady vázanosti soudů žalobou. Proto bylo možno určit nájemné ode dne podání žaloby maximálně ve výši požadované žalobou, tedy jen co do částky 65,50 Kč/m2, když částku 96 Kč/m2 bylo možno vedlejší účastnici přiznat až ode dne změny žaloby.
4. K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil, dovolání proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustné odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé neformulovali takovou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Ustálená soudní praxe podle Nejvyššího soudu dovodila, že právo společného nájmu k bytu manželů mimo jiné znamená, že například výpověď z nájmu bytu daná a adresovaná oběma manželům se pokládá za řádně doručenou i v případě, převzal-li listinu obsahující výpověď pouze jeden z nich a druhého s jejím obsahem seznámil. Je-li návrh na zvýšení nájemného rovněž jednostranným adresovaným hmotněprávním jednáním, není podle Nejvyššího soudu jediný rozumný důvod, aby se tyto závěry o doručení výpovědi z nájmu neuplatnily i na něj. Pronajímatel musí navrhnout zvýšení nájemného oběma nájemcům (manželům) a oběma musí být návrh také doručen. Doručení návrhu oběma manželům není na překážku, že zásilku může fyzicky převzít pouze jeden z nich, neboť ten druhého adresáta (manžela) s jejím obsahem může seznámit. Neučiní-li tak (a podaří-li se tuto skutečnost také prokázat), je namístě považovat zásilku vůči neinformovanému manželu za nedoručenou. S ohledem na uvedené bylo podle Nejvyššího soudu na vedlejší účastnici, aby prokázala, že návrh na zvýšení nájemného oběma stěžovatelům doručila. To také vedlejší účastnice dokázala, neboť předložila vrácené nevyzvednuté zásilky spolu se záznamem poštovní doručovatelky o jejich uložení na poště a o úložní době. Aby obrana stěžovatelů mohla být podle Nejvyššího soudu úspěšná, museli by tvrdit a dokázat, že jim návrh na zvýšení nájemného (oznámení o uložení zásilky na poště) přes výše uvedené skutečnosti doručen nebyl (doručen být nemohl), což se jim nepodařilo.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé především namítají, že návrh na zvýšení nájemného jim byl doručován pouze v jediné zásilce. V řízení před obecnými soudy se snažili prokázat, že výzvy k vyzvednutí zásilky jim nebyly doručeny a neměli tak objektivní možnost se s ní seznámit, avšak okresní soud jejich důkazním návrhům v tomto směru nevyhověl. Stěžovatelé také napadali správnost určení výše nájemného znaleckým posudkem (tuto část argumentace v ústavní stížnosti podrobněji nerozvádějí). Obecné soudy v jejich věci rozhodly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5939/2016 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015 a rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení proběhlo v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
8. Obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, s odkazy na ustálenou judikaturu shledaly, že stěžovatelům svědčí jako manželům společný nájem bytu, a proto vedlejší účastnice postupovala správně, když návrh na zvýšení nájemného adresovala výslovně oběma stěžovatelům, byť jej vložila do jediné obálky (zásilky), kterou se stěžovatelům pokoušela opakovaně prostřednictvím České pošty, s. p., doručit. Stěžovatelům se nepodařilo zpochybnit, že jim výzvy k vyzvednutí uložených zásilek byly doručeny, byť ani obecné soudy nezpochybňovaly, že mohlo dojít k zalomení klíče v domovních dveřích domu obývaných stěžovateli. Ani stěžovatelé ovšem - s odstupem let - netvrdili, že k tomu došlo (dokonce opakovaně) právě ve dnech, kdy jim byly návrhy vedlejší účastnice doručovány. Proto okresní soud podle Ústavního soudu nepochybil, když nevyslechl poštovní doručovatelku k tomu, zda si náhodou nepamatuje, že před více než pěti lety (vztaženo k okamžiku rozhodování soudu) mohlo dojít k zalomení klíče ve dveřích domu obývaného stěžovateli. V této souvislosti je vhodné uvést, že odkazy stěžovatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohou jakkoliv zpochybnit správnost postupu vedlejší účastnice, která adresovala návrh na zvýšení nájemného oběma stěžovatelům (právě v souladu s judikaturou). Odkazují-li stěžovatelé na nález sp. zn. II. ÚS 92/01, přehlíží, že tento vzešel z řízení, kdy byl soudem v jedné obálce doručován dvěma dlužníkům směnečný platební rozkaz, nešlo tedy o nájem bytu, jehož jsou manželé společnými nájemci.
9. Namítají-li stěžovatelé, že v řízení zpochybňovali rovněž správnost určení obvyklého nájemného znaleckým posudkem, mají tím patrně na mysli jejich tvrzení o výskytu plísně v bytě. K tomu znalec před obecnými soudy uvedl, že tato skutečnost by se odrazila v eventuální slevě na nájemném, nikoliv v určení nájemného jako takového. Na toto stanovisko znalce stěžovatelé v ústavní stížnosti věcnou argumentací nereagují, neuvádí ani, že by vedlejší účastnici k odstranění plísně jakkoliv vyzývali.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o jejich ústavní stížnosti rozhodl v přiměřené době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu