ECLI:CZ:US:2022:1.US.1100.22.1
sp. zn. I. ÚS 1100/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Suka a Mgr. Bc. Kristiny Kolbach, zastoupených Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín, pobočka Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2022 č. j. 13 Co 65/2022-54 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2022 č. j. 33 Nc 2101/2022-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil předběžným opatřením stěžovatelům zdržet setkávání a navazování jakýchkoliv kontaktů s navrhovatelkou a zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatelky. Předběžné opatření bylo vydáno na dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti. Stěžovatelé se proti tomuto předběžnému opatření odvolali. Odvolacímu soudu byla věc předložena až v době, kdy již předběžné opatření ze zákona zaniklo a věcné projednání rozhodnutí se podle soudu stalo bezpředmětným. Proto odvolací soud řízení zastavil. Nezákonnost předběžného opatření soud neurčil, protože neshledal, že by zde byl jinak dán důvod pro zrušení předběžného opatření.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nesoulad mezi navrženými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich soudem prvního stupně učiněnými. Odvolací soud nepřihlédl k tvrzením stěžovatelů uplatněným v odvolacím řízení, přestože šlo převážně o skutečnosti týkající se právního a skutkového stavu v době vydání předběžného opatření. Rozhodnutí soudu prvního stupně navíc podle stěžovatelů nebylo řádně vydáno, protože originál usnesení nebyl předsedkyní senátu podepsán, opatřen otiskem kulatého razítka ani doložkou vykonatelnosti. Městský soud se podle stěžovatelů jejich námitkou týkající se těchto formálních nedostatků rozhodnutí soudu prvního stupně nezabýval. Závěr odvolacího soudu týkající se nevydání rozhodnutí o nezákonnosti předběžného opatření nebyl podle stěžovatelů dostatečně odůvodněn.
Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení jeho ústavnosti, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech daného případu, přísluší výhradně civilnímu soudu (srov. zejm. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07). Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný charakter. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně své rozhodnutí přiměřeně odůvodnil, přičemž z odůvodnění není nijak zřejmý stěžovateli tvrzený nesoulad mezi důkazy a skutkovými a právními závěry z nich soudem prvního stupně učiněnými. Soud řádně vysvětlil, proč došel k závěru, že navrhovatelka osvědčila nežádoucí sledování nebo obtěžování. Pokud stěžovatelé namítají, že odvolací soud nepřihlédl k jejich tvrzením, přestože v odvolání uplatňovali převážně skutečnosti týkající se právního a skutkového stavu v době vydání předběžného opatření, byl postup soudu zcela v souladu s ustanovením §220a odst. 2 o. s. ř.. Podle něj platí, že soud při určení toho, zda napadené usnesení o předběžném opatření bylo nezákonné, vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného usnesení. Tento postup je také v souladu s §75c odst. 4 o. s. ř., podle něhož je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Stejný závěr přitom vyplývá i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2016. Odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření posuzuje, zda na základě skutečností a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, je odvoláním napadené rozhodnutí věcně správné. To platí i pro odvolací řízení ve věci předběžného opatření upraveného zákonem o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatelé přitom měli jiné prostředky k uplatnění nových skutečností a důkazů, a to postupem podle §77 odst. 2 věty první o. s. ř., prostřednictvím něhož lze řešit i situace, kdy se později zjistí, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření dány nebyly. Městský soud v Praze se vypořádal i s námitkou stěžovatelů týkající se nicotnosti předběžného opatření vydaného soudem prvního stupně, když uvedl, že originál usnesení na č. l. 20 je předsedkyní senátu řádně podepsán a je na něm vyznačena doložka vykonatelnosti. Stěžovatelům se nepodařilo prokázat opak. Odvolací soud správně došel k závěru, že s ohledem na to, že napadené předběžné opatření již ze zákona zaniklo, je jeho věcné projednání již bezpředmětné. Protože neshledal, že by byl jinak dán důvod pro zrušení předběžného opatření, rozhodnutí o jeho nezákonnosti nevydal. To také v odůvodnění rozhodnutí uvedl.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatelů dodává, že se soudy při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, vzhledem k limitním lhůtám pro rozhodnutí, nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Přijatým závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu