ECLI:CZ:US:2022:1.US.1152.22.1
sp. zn. I. ÚS 1152/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. Petry P. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Michaelou Ericssonovou, advokátkou, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 7 Tdo 44/2022-260, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Karla P. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 31, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že druhý vedlejší účastník byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 7. 2021 sp. zn. 21 T 78/2021 uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 13. 6. 2020 si v areálu sportovního hřiště v době konání fotbalového turnaje v podnapilém stavu posadil na klín svoji nezletilou neteř (stěžovatelku) a oběma rukama ji opakovaně přes oblečení hladil po přirození a prstem jí na přirození tlačil, ačkoliv věděl, že poškozená je mladší patnácti let. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholické v ambulantní formě.
3. Odvolání druhého vedlejšího účastníka proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 9. 2021 č. j. 67 To 291/2021-229 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
4. K dovolání druhého vedlejšího účastníka Nejvyšší soud v záhlaví specifikovaným usnesením podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu usnesení městského soudu i rozsudek obvodního soudu zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265l odst. 3 trestního řádu rovněž nařídil, aby obvodní soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
5. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně rozebral problematiku vyloučení soudce, který činil úkony v přípravném řízení podle §158a trestního řádu. Mimo jiné zdůraznil, že v případech ingerence soudce do přípravného řízení (zjevně odlišných od situací taxativně uvedených v §30 odst. 2 trestního řádu), jako jsou například nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, odst. 2 trestního řádu či účast soudce při úkonech podle §158a trestního řádu, se praxe i odborná literatura přiklání k odmítnutí analogické aplikace §30 odst. 2 trestního řádu, ale že zároveň není sporu o tom, že teorie i praxe připouští v případech výslovně neuvedených v §30 odst. 2 trestního řádu vyloučení soudce, který činil úkony v přípravném řízení, podle §30 odst. 1 trestního řádu pro poměr k projednávané věci. Poukázal na to, že mezi úkony neuvedenými ve výčtu §30 odst. 2 trestního řádu jsou takové, u nichž problém vyloučení v zásadě nevzniká (např. ustanovení obhájce, zproštění obhájce povinnosti obhajování, některé úkony týkající se poškozených apod.), na druhé straně jsou však úkony, při nichž se soudce v přípravném řízení angažuje v důkazním řízení tak zásadním způsobem, že je třeba otázku jeho vyloučení pro poměr k projednávané věci pečlivě zkoumat. Takovým úkonem je podle Nejvyššího soudu i účast soudce při neodkladném nebo neopakovatelném výslechu svědka či rekognici podle §158a trestního řádu, při nichž zákon soudci ukládá odpovědnost za zákonnost provedení úkonu a povinnost k tomuto cíli do úkonu aktivně zasáhnout. Nejvyšší soud uzavřel, že účast soudce u úkonu podle §158a trestního řádu, z něhož vzešel důkaz, u kterého lze předpokládat rozhodující či podstatný význam pro řízení před soudem, zejména pro utváření stěžejních skutkových zjištění, jak tomu bylo v posuzované věci, pravidelně znamená vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby pro poměr k projednávané věci. Soudce JUDr. Václav Kvapil, který se zúčastnil výslechu stěžovatelky podle §158a trestního řádu, měl být proto podle §30 odst. 1 trestního řádu vyloučen z rozhodování pro poměr k projednávané věci, a jelikož byl jmenovaný soudce předsedou senátu, který ve věci rozhodl, šlo o vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Navíc podle Nejvyššího soudu tím, že příslušný policejní orgán v přípravném řízení daný výslech stěžovatelky provedl jako neodkladný a neopakovatelný úkon a obvodní soud v hlavním líčení místo osobního výslechu stěžovatelky jako svědkyně přehrál obrazový a zvukový záznam pořízený o jejím výslechu policejním orgánem, došlo k závažnému vybočení z mezí spravedlivého procesu, mezi jehož základní znaky patří kontradiktornost řízení, neboť druhý vedlejší účastník ani jeho obhájce neměli v řízení žádnou možnost klást stěžovatelce otázky. Nejvyšší soud zdůraznil, že je-li výpověď svědka jediným nebo rozhodujícím usvědčujícím důkazem, jako v nyní posuzované věci, je nutné i u nezletilých osob při postupu podle §102 trestního řádu zachovat kontradiktornost jako definiční znak spravedlivého procesu, což znamená, že obviněnému a jeho obhájci je třeba umožnit přítomnost při výslechu a kladení otázek vyslýchané osobě, byť prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení (§102 odst. 3 trestního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že má právo na zákonného soudce a že toto její právo bylo v řízení porušeno. Má za to, že pravidla pro zjištění podjatosti, která vymezil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, nejsou transparentní a předvídatelná. Je přesvědčena, že stanoví-li trestní řád v §30 odst. 2 jednoznačně taxativní výčet, není možné jej překlenout výkladem. Nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že její výslech byl vadně proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Podle ní výslech mladistvé osoby ohledně sexuálně motivovaného trestného činu je zpravidla třeba za takový úkon považovat. Tvrdí, že Nejvyšší soud nezohlednil její zájem jako "mladistvé" osoby a že opakovaným výslechem bude zasažen její psychický vývoj. Podle ní jsou proto rovněž dány závažné důvody, aby byla předmětná ústavní stížnost projednána jako naléhavá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že stěžovatelka byla účastnicí daného trestního řízení proti druhému vedlejšímu účastníku v postavení poškozené a s ohledem na §43 odst. 1 trestního řádu je třeba ji považovat i za účastnici řízení o vině a trestu, neboť jí příslušným trestným činem byla způsobena újma, a podle uvedeného ustanovení se její postavení v trestním řízení nevyčerpává jen možností navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozené trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na její úkor trestným činem získal, ale má právo činit i návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu (srov. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21).
9. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, avšak pouze ohledně výroku napadeného rozhodnutí, kterým bylo podle §265l odst. 3 trestního řádu nařízeno, aby obvodní soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud není příslušný k rozhodování o ústavnosti výroků, kterými Nejvyšší soud zrušil usnesení městského soudu i rozsudek obvodního soudu a obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V posuzované věci vyvstala jako klíčová otázka, zda tím, že Nejvyšší soud nařídil, aby obvodní soud danou trestní věc druhého vedlejšího účastníka projednal a rozhodl v jiném složení senátu, došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny či nikoliv.
13. Právo na zákonného soudce se uplatní přiměřeně pro všechna řízení, v nichž je rozhodováno o právech a právem chráněných zájmech fyzických a právnických osob. Řízení před takovým orgánem veřejné moci podléhá čl. 38 odst. 1 Listiny a musí v něm být přiměřeně respektován zákaz přidělení soudce na základě libovůle či s přihlédnutím k tomu, čí věc je projednávána (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 791). Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219)].
14. Právo na zákonného soudce připouští za určitých podmínek výjimky z obecných pravidel pro jeho určení, tyto výjimky musí nicméně jednak být předpokládány zákonem, a jednak musí být při své aplikaci pečlivě zdůvodněny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08 (N 128/57 SbNU 577), nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2488/09 (N 37/56 SbNU 445), či nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411)].
15. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud uvedeným kritériím v napadeném rozhodnutí dostál, když řádně a dostatečně vysvětlil, proč byl předseda senátu obvodního soudu JUDr. Václav Kvapil, který se zúčastnil výslechu stěžovatelky podle §158a trestního řádu jako neodkladného a neopakovatelného úkonu vyloučen podle §30 odst. 1 trestního řádu z rozhodování pro poměr k projednávané věci. Vycházel přitom z platné právní úpravy a zdůraznil, že účast soudce u úkonu podle §158a trestního řádu, z něhož vzešel důkaz, u kterého lze předpokládat rozhodující či podstatný význam pro řízení před soudem, zejména pro utváření stěžejních skutkových zjištění (jak tomu bylo v posuzovaném případě), pravidelně znamená vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby pro poměr k projednávané věci (sub bod 5). Ač se v případech ingerence soudce do přípravného řízení, které jsou zjevně odlišné od situací taxativně uvedených v §30 odst. 2 trestního řádu, praxe i odborná literatura přiklání k odmítnutí analogické aplikace §30 odst. 2 trestního řádu, není současně sporu o tom, že připouští v případech výslovně neuvedených v §30 odst. 2 trestního řádu vyloučení soudce, který činil úkony v přípravném řízení, podle §30 odst. 1 trestního řádu pro poměr k projednávané věci.
16. Pro úplnost lze dodat, že judikatura opakovaně připomíná, že je třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 trestního řádu, nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, činil-li by si soudce v přípravném řízení byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 598/2012).
17. S ohledem na skutečnost, že výslech stěžovatelky byl fakticky jediným usvědčujícím důkazem, je zřejmé, že zúčastnil-li se předseda senátu JUDr. Václav Kvapil výslechu stěžovatelky podle §158a trestního řádu, byly dány důvody pro jeho vyloučení z rozhodování dané věci, a to pro poměr k projednávané věci. Způsob, jakým se Nejvyšší soud s danou otázkou vypořádal, považuje Ústavní soud za opodstatněný a jeho závěrům přisvědčil, když je nelze označit za neústavní.
18. Na základě učiněných skutkových zjištění nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom jejím mínění, že její výslech nebyl vadně proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelka byla vyslechnuta jako svědkyně formou neodkladného a neopakovatelného úkonu dne 12. 8. 2020, tj. ještě před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu, ke kterému došlo usnesením policejního orgánu ze dne 13. 11. 2020. Obecné soudy považovaly tuto její výpověď za rozhodující usvědčující důkaz. Po zahájení trestního stíhání druhého vedlejšího účastníka již nebyla znovu vyslechnuta ani v přípravném řízení, ani v hlavním líčení. Místo toho byl u hlavního líčení podle §102 odst. 2 trestního řádu přehrán obrazový a zvukový záznam o jejím výslechu ze dne 12. 8. 2020. Příslušný policejní orgán však prokazatelně již dne 29. 6. 2020 disponoval dostatečným podkladem pro závěr, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin včetně toho, kdo ho spáchal. Z uvedených důvodů nelze nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že nic nebránilo tomu, aby bylo ihned zahájeno trestní stíhání druhého vedlejšího účastníka podle §160 odst. 1 trestního řádu. Se zahájením trestního stíhání nebylo třeba vyčkávat do 13. 11. 2020, zejména ne z toho důvodu, aby byl nejprve proveden výslech stěžovatelky postupem podle §158a trestního řádu a §102 odst. 1 trestního řádu. Naopak správně měl být tento úkon proveden až po zahájení trestního stíhání. Nešlo tak o úkon neodkladný, ale ani neopakovatelný, protože z ničeho nevyplývalo, že ho nebude možno provést před soudem.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. O návrhu na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu