ECLI:CZ:US:2022:1.US.1235.22.1
sp. zn. I. ÚS 1235/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů H. V. a M. M., zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1600/2020-362 ze dne 9. 2. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 148/2018-331 ze dne 17. 12. 2019 a výrokům II, IV, V, VI, VII rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 66/2013-268 ze dne 30. 5. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 132/24, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se žalobou na ochranu osobnosti domáhali proti vedlejší účastnici uveřejnění omluvy a náhrady nemajetkové újmy (každý ve výši 500 000 Kč) za to, že vedlejší účastnice v prosinci 2012 a listopadu 2013 odvysílala v jednotlivých televizních relacích (Zprávy FTV Prima, Krimi zprávy a Krimi plus a upoutávkách na ně) na programu Prima Family reportáže informující o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn stěžovatele - A. M.
2. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit každému stěžovateli 100 000 Kč (výroky I a III), ohledně zaplacení částky 400 000 Kč ve vztahu k oběma stěžovatelům žalobu zamítl (výroky II a IV); v části, v níž se stěžovatelé domáhali omluvy ve specifikovaném znění, žalobu zamítl (výroky V, VI a VII) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII).
3. K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II, IV, V, VI a VII; ve výrocích I a III jej změnil tak, že se žaloba zamítá, dále uložil stěžovatelům nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné napadeným usnesením, neboť nezjistil odchylku od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva v čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Argumentaci stěžovatelů lze shrnout následovně: Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jejich dovolání, neboť se zabýval pouze některými nastolenými otázkami, které v ústavní stížnosti rekapitulují. Ve vztahu k otázce č. 1 (porušení ochrany osobnostních práv u obviněného syna stěžovatele a vliv tohoto porušení na osobnostní práva stěžovatelů) Nejvyšší soud pouze uvedl, že se míjí s podstatou sporu; obdobně jako v otázce č. 2 (informování o trestních kauzách) je však namítáno porušení práva na spravedlivý proces. Na otázku č. 3 (porušení principu presumpce neviny u třetích osob a zásah do osobnostních práv stěžovatelů) Nejvyšší soud neodpověděl, pouze se obecně vyjadřuje k otázce presumpce neviny u syna stěžovatele. Dále nesprávně vyhodnotil podstatu otázky č. 4 (rozlišování skutkových tvrzení a hodnotových soudů) - stěžovatelé namítali libovůli/svévoli při dokazování a součástí této otázky byla rovněž přípustnost kritiky, kterou se Nejvyšší soud nezabýval. Zcela pak pominul otázku č. 5 (zda odvolací soud měl a mohl změnit rozhodnutí nalézacího soudu ve vztahu k pravdivosti tvrzení o trestním řízení), v níž je namítáno hrubé procesní pochybení a opakovaně je namítána libovůle v dokazování ze strany odvolacího soudu. O otázce č. 6 (přiznání satisfakce za zásah do osobnostních práv, její rozsah a forma) se Nejvyšší soud vůbec nezmiňuje.
6. Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud provedl dokazování pouze obsahem reportáží, ačkoli dospěl k rozdílným závěrům o pravdivosti jejich obsahu než nalézací soud, který se jimi nezabýval, a stěžovatelé přitom od počátku řízení namítají nepravdivost tvrzení vedlejší účastníce. Odvolací soud se nezabýval ani časovou sousledností jednotlivých reportáží a jejich propojeností. Konečně odvolací soud neprovedl řádně test proporcionality, k čemuž rozebírají jednotlivé otázky a kritéria (dovozená judikaturou Ústavního soudu) ve vztahu k nyní projednávané věci. Stěžovatelé závěrem uvádějí, že předmětné reportáže jsou jejich úmyslnou dehonestací, která je postavena na nepravdivých, neověřených a neúplných podkladech, osobním napadání; právo na informace a právo na svobodu projevu bylo bezdůvodně upřednostněno před právem na ochranu osobnosti.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatelů představuje především polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení se stěžovatelé domáhají. Ústavní soud však zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady ovšem v nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
8. Ve vztahu k namítaným pochybením Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jejich dovolání Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Mimořádný charakter opravného prostředku vede Ústavní soud ještě k zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu u jiných opravných prostředků [viz např. bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019 (N 187/97 SbNU 41)].
9. Dovolací otázku č. 1 vypořádal Nejvyšší soud tak, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení, nepřekračuje-li určité meze, kterými se v napadeném usnesení zabýval. Dospěl-li Nejvyšší soud následně k závěru, že zásada presumpce neviny porušena nebyla, nemohl se dále zabývat tím, zda porušení mohlo zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelů [otázka č. 3]. Obdobně ve vztahu k otázce č. 2 uzavřel, že z opakovaného uvádění informací o příbuzenském vztahu stěžovatelů k A. M. (pravděpodobně za účelem zvýšení sledovanosti), nelze při celkovém vyznění reportáží dovodit, že by cílem vedlejší účastnice bylo dosažení veřejného zneuctění stěžovatelů nebo vyvolání spekulací o jejich spoluodpovědnosti za trestnou činnost. K otázce č. 4 uvedl, že jde o námitku nesprávného hodnocení důkazů, která stejně jako otázka č. 5 (ačkoli se k ní Nejvyšší soud explicitně nevyjádřil), směřuje k zjišťování skutkového stavu a přípustnost dovolání nezakládá. K otázce č. 6 pak Nejvyšší soud výslovně uvedl, že otázka přiměřené satisfakce přípustnost dovolání nezakládá, protože se jí odvolací soud, vzhledem ke svému právnímu závěru, že nebylo neoprávněně zasaženo do osobnosti stěžovatelů, nezabýval. Ústavní soud tak nezjistil ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání stěžovatelů, žádné porušení ústavních kautel, neboť - jak bylo právě uvedeno - se dovolacími otázkami zabýval dostatečně.
10. Namítají-li stěžovatelé, že odvolací soud založil své posouzení na skutkovém závěru, aniž by pro něj měly oporu v provedeném dokazování, míjí se tak s podstatou rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již v minulosti ve věci stejných stěžovatelů vycházející z obdobného skutkového základu (referování o trestné činnosti syna stěžovatele) dospěl k závěru, že nezopakování všech důkazů týkajících se jednotlivých částí textu odvolacím soudem nemůže představovat porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Odvolací soud shledal jako zásadní pro rozhodnutí celkové vyznění textu, jež vycházelo z premis prokázaných zopakovaným dokazováním, o kterých nebylo sporu (srov. bod 12 usnesení sp. zn. I. ÚS 1002/21 ze dne 25. 5. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); navrhované doplnění dokazování na zjištěném skutkovém stavu věci (jeho podstatě) nemohlo nic změnit, jak ostatně již Ústavní soud uzavřel v jiné obdobné věci stěžovatelů v usnesení sp. zn. III. ÚS 3477/20 ze dne 23. 2. 2021.
11. Odvolací soud po zopakovaném dokazování spornými reportážemi přesvědčivě vyložil (viz bod 10 rozsudku odvolacího soudu), že jejich podstatou je referování o skutečnosti, že bylo zahájeno trestní stíhání několika osob, mezi nimiž figuruje A. M., jenž je synem stěžovatele (manžela stěžovatelky). Uvedené základní premisy, na nichž jsou reportáže vystaveny, jsou pravdivé. Z těchto premis následně vycházejí i v reportážích publikované hodnotové úsudky. Odvolací soud také zvažoval, zda jde o právem přípustnou kritiku [s odkazem na nález sp. zn. nález sp. zn. II. ÚS 171/12 ze dne 15. 5. 2012 (N 105/65 SbNU 439)]; poukázal i na skutečnost, že stěžovatelé jako veřejně činné osoby jsou povinni strpět vyšší míru zájmu ze strany médií a akceptovat z toho plynoucí důsledky. Závěry odvolacího soudu aproboval a případně doplnil o související judikaturu Ústavního soudu v napadeném usnesení Nejvyšší soud (viz např. jím citované nálezy sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015 (N 118/77 SbNU 721) nebo sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 71/37 SbNU 9)].
12. Jde-li o námitku nedostatečného provedení testu proporcionality odvolacím soudem, uvádí k tomu Ústavní soud, že stěžovateli uváděná kritéria (jimiž se měl odvolací soud výslovně zabývat) představují demonstrativní výčet vyložený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325); jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Výčet relevantních faktorů není navíc taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit [srov. bod 23 již citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 577/13 nebo bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/18 ze dne 10. 3. 2020]. V daném případě se odvolací soud střetem příslušných základních práv materiálně a ústavně konformně zabýval (ačkoli nikoli formou výslovného zohlednění všech uváděných kritérii).
13. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily, nevykročily ze zákonného či judikatorního rámce (vztahujícího ho se k řešení kolize mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti) a nedopustily se přitom svévole či jiných ústavněprávních vad, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu