ECLI:CZ:US:2022:1.US.1239.22.1
sp. zn. I. ÚS 1239/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Veronikou L. Beerovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 292, Litvínov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2022 č. j. 96 Co 1/2022-207, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, nezletilé D. Š. a nezletilé K. Š. a D. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel dále s odkazem na §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 10. 2021 č. j. 0 P 122/2021-142 byly první vedlejší účastnice a druhá vedlejší účastnice, nezletilé dcery (dále jen "nezletilé"), svěřeny do péče třetí vedlejší účastnice, matky (dále jen "matka") [výrok I.]. Stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") byla uložena povinnost s účinností od 16. 3. 2021 hradit na první vedlejší účastnici výživné v částce 4 800 Kč měsíčně, výživné je splatné vždy k 15. dni měsíce předem k rukám matky [výrok II.]. Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném za období od 16. 3. 2021 do 31. 10. 2021 ve výši 18 875 Kč uhradí otec k rukám matky ve splátkách po 1800 Kč měsíčně, splatných spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek [výrok III.]. Dále byla otci uložena povinnost s účinností od 16. 3. 2021 hradit na druhou vedlejší účastnici výživné v částce 4 000 Kč měsíčně, výživné je splatné vždy k 15. dni měsíce předem k rukám matky [výrok IV.]. Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném pro druhou vedlejší účastnici za období od 16. 3. 2021 do 31. 10. 2021 v částce 12 875 Kč uhradí otec k rukám matky ve splátkách po 1 200 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek [výrok V.]. Tím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 6. 2016 č. j. 21 Nc 3592/2016-21 [výrok VI.]. Výrokem VII. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání matky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku VI. potvrdil, ve výrocích II., III., IV. a V. jej změnil tak, že otec je povinen s účinností od 16. 3. 2021 přispívat na výživu první vedlejší účastnice částkou ve výši 8 500 Kč měsíčně a na výživu druhé vedlejší účastnice částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně, které jsou splatné k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci předem. Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném za období od 16. 3. 2021 do 28. 2. 2022 pro první vedlejší účastnici ve výši 61 287 Kč a pro druhou vedlejší účastnici ve výši 44 013 je otec povinen uhradit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s běžným výživným pro první vedlejší účastnici ve výši 2 000 Kč a pro druhou vedlejší účastnici ve výši 1 000 Kč k rukám matky od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výživné, které mu krajský soud uložil na nezletilé platit, je nepřiměřeně vysoké a není proto ve finančních možnostech stěžovatele toto výživné hradit, aniž by se opětovně nedostal do dluhové pasti a následné platební neschopnosti.
6. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí není náležitě odůvodněno, v některých částech je odůvodnění nedostatečné a v některých částech je rozhodnutí odůvodněno chybně. Krajský soud nevysvětlil, z čeho při stanovení výživného vycházel. Odůvodnění rozhodnutí je nesrozumitelné, vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozsudku musí být podle stěžovatele zřejmé, jak soud dospěl k částce, kterou je povinen jeden nebo druhý z účastníků zaplatit na výživném.
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud se nezabýval zásadní změnou okolností na jeho straně, když nereflektoval, že došlo k poklesu jeho příjmu a z tohoto důvodu také stěžovatel již nezletilým nehradí obědy, družinu a přestal přispívat na spoření. Soud odvodil stanovenou výši výživného z příjmu otce, který soudu předložil faktury a výpisy z bankovního účtu vedeného na své jméno, avšak soud tyto částky započítával duplicitně, tedy jako příjem v eurech na eurový účet stěžovatele a následně i podruhé po jejich přeposlání na účet vedený v korunách. Toto zásadní pochybení pak zkreslilo pohled na majetkovou situaci stěžovatele, který tak byl v průběhu celého řízení konfrontován s tímto mylným závěrem o nadstandardnosti jeho příjmů.
8. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí nereflektuje důkazními prostředky zjištěný skutkový stav. K závěru o radikálním zvýšení výživného toliko u otce nebyl dán žádný důvod a toto rozhodnutí nenachází oporu v provedených důkazech. Během řízení dále nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by otec žil nadstandardním způsobem života. Stěžovatel poukazuje na to, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by šlo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů.
9. Stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť výkonem rozhodnutí mu hrozí závažná újma a zároveň to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného třetí osobě, znamená pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout nezletilým dětem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
14. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu o výživném, které je povinen na nezletilé dcery platit. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).
15. Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě [jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15).
16. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud však neshledal, že by stěžovatelem vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud posoudil věc v kontextu všech zjištěných okolností.
17. Krajský soud po doplnění dokazování provedeného okresním soudem shledal, že okresní soud ve svém rozhodnutí nepochybil při zjištění skutkového stavu ve vztahu k poměrům nezletilých dětí a zároveň i ve vztahu k poměrům obou rodičů. Při stanovení výše výživného se přitom pečlivě zabýval naplněním zákonného požadavku na určení výživného zakotveného v §915 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má být životní úroveň zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Při určení výše výživného, které je stěžovatel povinen na nezletilé dcery platit, vzal krajský dále v úvahu odůvodněné potřeby nezletilých i majetkové poměry, schopnosti a možnosti stěžovatele. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o výživném pro nezletilé dcery změnil, neboť se neztotožnil s okresním soudem ohledně částek, stanovených otci jako výživné pro obě nezletilé děti, neboť tyto považoval za nepřiměřeně nízké a neodpovídající poměrům otce. Krajský soud přihlédl zejména k potřebám nezletilých dětí, které jsou kromě běžných výdajů navýšeny jejich zdravotním stavem (brýle, alergie, očekávaná rovnátka), tak i jejich volnočasovými aktivitami (výtvarný kroužek, tábor). Dále přihlédl k příjmům otce z podnikání (krajský soud zde dospěl k závěru, že faktické výdaje otce spojené s podnikáním jsou nižší, než stěžovatel uváděl), i k tomu, že většina výdajů otce, které ze svých příjmů hradí, se týkají úhrad pohledávek nespojených s výdělečnou činností otce. Podle krajského soudu proto nelze klást k tíži nezletilých dětí, že značnou část svého výdělku otec umoří do svých závazků, které ve svém vyjádření vyčíslil, když úhrada odpovídajícího výživného je přednostní pohledávkou před ostatními pohledávkami. Krajský soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel se přestal podílet na hrazení potřeb nezletilých dětí nad rámec výživného. Krajský soud také přihlédl k tomu, že otec měl v měsíci dubnu 2021 mimořádný příjem ve výši 700 000 Kč z prodeje nemovitosti, kdy po umoření hypotéky mu zbylo 380 000 Kč, získané prostředky otec nepoužil pro potřeby dětí, ani na alespoň částečnou úhradu svých dluhů, které jsou podle něj podstatnou překážkou pro to, aby hradil vyšší než navrhované výživné.
18. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného v napadeném rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavnosti.
19. Ústavní soud připomíná, že v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného na základě detailního zkoumání, jakou částku do příjmu stěžovatele zahrnul (viz námitky týkající se započítání některých částek "duplicitně"). Navíc jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu, ten vycházel za sledované období z průměrného příjmu stěžovatele 3 500 Eur měsíčně po odečtení výdajů spojených s provozem jeho výdělečné činnosti (např. doprava, úhrada záloh na sociální a zdravotní pojištění atd.), přičemž dále přihlédl k mimořádnému příjmu ve výši 700 000 Kč z prodeje nemovitosti v dubnu 2021, kdy po umoření hypotéky mu zbylo 380 000 Kč, které využil na renovaci svého bytu (podrobněji viz bod 7. rozsudku krajského soudu). K námitce, že stěžovatel nežije "nadstandardním způsobem života", považuje za potřebné připomenout, že krajský soud nic takového nezjistil, ani v napadeném rozsudku neuvedl, a proto není zřejmé, k čemu tato námitka konkrétně směřuje.
20. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava výživného v návaznosti na konkrétní okolnosti, které v budoucnu nastanou.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu