ECLI:CZ:US:2022:1.US.1271.22.1
sp. zn. I. ÚS 1271/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 111/2022-293 ze dne 6. 4. 2022 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 T 20/2016-285 ze dne 2. 3. 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen "nalézací soud") napadeným usnesením (v pořadí druhým) rozhodl, že stěžovatel vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku z trestního příkazu nalézacího soudu č. j. 2 T 20/2016-110 ze dne 24. 2. 2016 za trestný čin zanedbání povinné výživy, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") stížnost stěžovatele zamítl napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci v jeho přítomnosti v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly dostatečné dokazování, na jehož základě by bylo možné učinit skutková zjištění potřebná pro jejich rozhodnutí v dané věci, tj. zejména nijak neověřily, že odsouzený s ohledem na stav svého rejstříku trestů neměl možnost získat pracovní místa vykazovaná ve zprávě Úřadu práce, a dále nedostatečně ověřily platby realizované odsouzeným ve prospěch jeho dcery. Obecné soudy dále neodůvodnily zamítnutí jeho návrhu na výslech dcery, přestože k otázce hotovostních plateb měly k dispozici pouze sdělení matky, která předání hotovosti nebyla přítomna, jejíž sdělení bylo navíc v rozporu s listinnými důkazy, a tímto rozporem se obecné soudy nezabývaly; rovněž nesprávně důkazy vyhodnotily a nevysvětlily, proč nevzaly v potaz emailovou korespondenci předloženou stěžovatelem dokládající jeho snahy o získání zaměstnání.
4. Stěžovatel dále shledává procesní pochybení ve skutečnosti, že se dostavil k veřejnému zasedání, ale nebyl justiční stráží vpuštěn do budovy soudu, protože v důsledku svého přesvědčení o škodlivosti nošení roušek a respirátorů si odmítl respirátor nasadit [navíc bylo opatření obecné povahy ze dne 4. 5. 2021 (ve znění opatření ze dne 17. 5. 2021 a 31. 5. 2021) zakazující pohyb a pobyt osob bez ochranných prostředků dýchacích cest (respirátorů) ve vnitřních prostorech staveb rozsudkem Nejvyšší správního soudu č. j. 3 Ao 4/2021-119 ze dne 5. 5. 2022 zrušeno], ačkoli byl nalézací soud s tímto jeho postojem již dříve seznámen. Odkazuje také na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20 ze dne 29. 6. 2021 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle nichž má odsouzený právo přednést své argumenty při rozhodování obecných soudů o přeměně podmíněného trestu na trest nepodmíněný.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, není podle čl. 83 Ústavy České republiky další instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani soudem nadřízeným obecným soudům [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To v trestním řízení především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o výši a druhu trestu uloženého trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů připadá v úvahu pouze v případě, že jejich rozhodnutími byly porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jednotlivce.
7. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují především vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu; jsou přitom totožné s těmi, které již uplatnil v rámci nalézacího i odvolacího řízení, se kterými se již obecné soudy zabývaly a jejichž přehodnocení se domáhá - taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Nalézací soud po řádně provedeném dokazování uzavřel a přihlédl k tomu, že stěžovatelem dlužné výživné je vysoké, byla mu opakovaně prodloužena zkušební doba z podmíněného odsouzení a uhradil pouze zanedbatelnou dlužnou částku, řádně neplatí ani výživné běžné; dále se zabýval majetkovými poměry a výdělkovými možnostmi stěžovatele a dospěl k závěru, že pro osoby s jeho kvalifikací není obtížné nalézt zaměstnání s přiměřeným příjmem, nedoložil-li případné zdravotní či jiné indispozice (viz bod 8 usnesení nalézacího soudu). Odvolací soud následně závěry nalézacího soudu přezkoumal, aproboval a též doplnil (viz zejm. body 13 až 16 usnesení odvolacího soudu).
9. Z pohledu ústavněprávního nezjistil Ústavní soud nic, co by mohl obecným soudům vytknout. Obecné soudy se při hodnocení důkazů nedopustily svévole či libovůle a jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem zjištěným právě na základě tohoto dokazování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2864/09 ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)]. Z napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život.
10. Ústavní soud nezjistil ani existenci opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020]. Obecné soudy totiž odůvodnily, proč neshledaly návrh stěžovatele na doplnění dokazování důvodným (viz bod 15 usnesení odvolacího soudu).
11. Jde-li o namítanou neúčast stěžovatele u veřejného zasedání před nalézacím soudem, ztotožňuje se Ústavní soud se závěry obecných soudů, že se stěžovatel nemůže dovolávat porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl-li se podrobit tehdy platným proti-epidemiologickým opatřením a sám o své vlastní vůli se rozhodl do budovy soudu a jednací síně nevstoupit a veřejného zasedání se osobně nezúčastnit. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2959/20 (ve kterém je akcentována především materiální stránka naplnění kautel čl. 38 odst. 2 Listiny) není případný, neboť v tam projednávaném případě nedostal stěžovatel žádný prostor, aby se svou argumentací pokusil ovlivnit rozhodování stížnostního soudu (jenž rozhodl rozdílně od soudu prvního stupně). V nyní projednávané věci byl po celou dobu veřejného zasedání přítomen stěžovatelův obhájce, který se mohl (a měl) účinně vyjádřit ke všem skutečnostem a prováděným důkazům, čímž bylo realizováno také právo stěžovatele na obhajobu. Zejména pak stěžovatel měl procesní prostor řádně uplatnit svoji argumentaci v rámci podané stížnosti proti usnesení nalézacího soudu (právě na rozdíl od jím citovaného nálezu).
12. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší správní soud prohlásil opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-50/MIN/KAN ze dne 4. 5. 2021 za nezákonné (stěžovatel nesprávně uvádí, že je zrušil), nemá uvedená skutečnost žádnou relevanci ve vztahu k veřejnému zasedání konanému dne 2. 3. 2022, kdy platilo opatření č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN ze dne 27. 10. 2021 (jež prohlášeno za nezákonné nebylo).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na bezodkladné vyřízení věci samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu