ECLI:CZ:US:2022:1.US.1284.22.1
sp. zn. I. ÚS 1284/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. B., právně zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 204/30, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 4 2022 č. j. 99 P 422/2021-219 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2022 č. j. 11 Co 85/2022-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o nařízení předběžného opatření v řízení o změnu péče a výživy.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Plzeň-město vyhověl návrhu otce a vydal předběžné opatření, kterým nezletilého zatímně svěřil do jeho péče, stěžovatelce (matce) neurčil výživné a nezletilému jmenoval pro řízení opatrovníka (Statutární město P.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů se shodly na tom, že otec prokázal skutečnosti odůvodňující potřebu zatímně upravit poměry účastníků v důsledku nestabilního výchovného prostředí u stěžovatelky, daného především jejím častým stěhováním k různým krátkodobým partnerům a vysokou pravděpodobností, že stěžovatelka užívá návykové látky, která vychází z prováděného testování stěžovatelky.
Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Uvádí, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že soudy rezignovaly na dodržení principu rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní ve vztahu k její možnosti uplatnit tvrzení a námitky k návrhu otce na vydání předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nevypořádal s touto námitkou a nesnažil se zjistit její stanovisko, je podle stěžovatelky jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud dovozuje, že byla opakovaně pozitivně testována na metamfetamin, přestože ve svém odvolání upozornila, že užívání běžných léků na běžné nemoci v souvislosti s nachlazením může způsobit falešnou pozitivitu předmětných testů. Tvrdí, že provedené testy jsou orientační a nemají vypovídající hodnotu a odvolacímu soudu vytýká, že se s tímto jejím tvrzením nevypořádal.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí, jak tvrdí stěžovatelka. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze její polemika s tím, že soudy zatímně nezletilého svěřily do péče otce a především se způsobem hodnocení jejích testů na užívání návykových látek. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření.
Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné a přesvědčivé. S námitkou stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces se nelze ztotožnit. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla v rámci dohledu stanoveného nad nezletilým o možných důsledcích svého jednání, a to jak ve vztahu k užívání návykových látek, tak ke stabilitě svého zázemí, informována. Ve svém odvolání se pak stěžovatelka vyjádřila ke zjištěním a závěrům soudu prvního stupně. Z tohoto hlediska není také případný její odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, v němž Ústavní soud zrušil ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. pro rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na to, že důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví. Nález tak nedopadá na situace, kdy bylo v prvním stupni návrhu na vydání předběžného opatření alespoň částečně vyhověno, povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze - jak tvrdí stěžovatelka - považovat za nepřezkoumatelné. Naopak, odvolací soud podrobně objasnil svůj závěr o vhodnosti zatímního předání nezletilého do péče otce. Přijatým a dostatečně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu