ECLI:CZ:US:2022:1.US.1316.22.1
sp. zn. I. ÚS 1316/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Hajna, zastoupeného JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ao 31/2021-80 ze dne 17. 3. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ministerstva zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, a 2) Ing. Hany Druckmüllerové, Ph.D., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem u Nejvyššího správního soudu (dále též jako "NSS") domáhal zrušení části mimořádného opatření vedlejšího účastníka 1) [dále jen "ministerstvo"] č. j. MZDR 1575/2020-61/MIN/KAN ze dne 27. 10. 2021 (dále jen "mimořádné opatření") vydaného podle §69 odst. 1 písm. i) a §80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl zakázán v jím stanovených případech pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest, kterými jsou respirátor nebo obdobný prostředek; konkrétně stěžovatel brojil proti článku I bodu 2 písm. e) mimořádného opatření, podle kterého se uvedený zákaz nevztahuje na "pedagogické pracovníky, kteří byli očkováni proti onemocnění covid-19 a od dokončeného očkovacího schématu podle souhrnu údajů o přípravku uplynulo nejméně 14 dní".
2. Nejvyšší správní soud odmítl návrh stěžovatele podle §13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocněním COVID-19 (dále jen "pandemický zákon"), pro zjevnou neopodstatněnost napadeným usnesením. Uzavřel, že se přezkumu mimořádných opatření týkajících se povinnosti nosit ochranu dýchacích cest již věnoval v řadě případů a v žádném z nich tamější mimořádné opatření nezrušil ani nevyslovil jeho nezákonnost. Přezkumem napadené části mimořádného opatření se nadto NSS již zabýval v rozsudku č. j. 10 Ao 28/2021-36 ze dne 9. 3. 2022, na jehož odůvodnění v napadeném usnesení odkazuje. Dále NSS dospěl k závěru, že mimořádné opatření není diskriminační vůči neočkovaným pedagogickým pracovníkům a je přezkoumatelné.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručené práva v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že mu NSS odepřel právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, rozhodl-li, že jeho návrh odmítne jako zjevně neopodstatněný, ačkoli nešlo o věc skutkově ani právně jednoznačnou, v níž by právní závěr vyplýval z textu zákona bez potřeby další interpretace. V napadeném usnesení NSS rovněž stranil ministerstvu coby orgánu veřejné moci, čímž porušil právo stěžovatele na rovné zacházení. NSS se nezabýval některými tvrzeními stěžovatele ani jím předkládanými důkazy a při analogii s jiným jeho rozhodnutím vyvodil zcela jiné závěry, než jaké vyvodit měl. NSS dále nelegitimně vyhodnotil ochranu jednotlivců jako důvod pro odlišné zacházení a neprovedl test proporcionality, ačkoli stěžovatel výslovně namítal, proč by neměl přejímat závěry z předchozích řízení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního (správního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (správních) soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci ovšem Ústavní soud nezjistil.
7. Odmítl-li NSS návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný s odkazem na svoji předchozí judikaturu (srov. rozhodnutí citovaná v bodech 11, 12, 14 a 15 napadeného usnesení), zejména na rozsudek č. j. 10 Ao 28/2021-36, neshledává v takovém postupu Ústavní soud žádné ústavněprávní vady či porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, obzvláště, umožňuje-li výslovně takový postup §13 odst. 3 pandemického zákona (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1430/2021 ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1498/2021 ze dne 27. 7. 2021 nebo sp. zn. IV. ÚS 217/22 ze dne 8. 2. 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. K uvedenému lze dále dodat, že NSS se námitkami stěžovatele (které z velké části reprodukuje i v ústavní stížnosti) věcně zabýval a řádně je vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel se závěry NSS nesouhlasí, nemůže založit důvodnost jeho ústavní stížnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)]. Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného usnesení a dospěl k závěru, že je logicky a srozumitelně odůvodněno, nevykazuje známky svévole či libovůle a nevybočuje ze zákonného rámce.
9. Ačkoli NSS v napadeném usnesení výslovně neodpovídá na každý argument stěžovatele, Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není porušením práva na soudní ochranu, nebuduje-li obecný soud vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale je jeho úkolem uchopit obsah a smysl argumentace (její podstatu) a vypořádat se s ní [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)] - těmto ústavněprávním požadavkům v nyní projednávané věci NSS dostál.
10. V napadeném usnesení NSS explicitně posuzoval stěžejní otázku, zda není mimořádné opatření diskriminační ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a zda odpovídá požadavkům čl. 1 Listiny (viz body 17 a 18 napadeného usnesení); rovněž vyložil, že otázky spojené s mimořádnými opatřeními jsou často ryze odborné a při jejich přezkumu je podstatné, zda jejich odůvodnění vychází z odborných podkladů svědčících zvolenému řešení (viz bod 20 napadeného usnesení). Úvahy NSS, jež vycházejí především z jeho ustálené rozhodovací praxe týkající se přezkumu mimořádných opatření v obdobných věcech [nadto se již v minulosti zabýval nyní přezkoumávanou částí mimořádného opatření (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 10 Ao 28/2021-36) i jím jako celkem (srov. rozsudek NSS č. j. 10 Ao 23/2021 ze dne 17. 12. 2021, vůči němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 3478/21 ze dne 29. 3. 2022)], přitom Ústavní soud neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
11. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu