ECLI:CZ:US:2022:1.US.1367.22.1
sp. zn. I. ÚS 1367/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Juříčka, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2022 č. j. 40 Co 17/2022-110, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, Mgr. Libora Cinka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Břeclav, sídlem Nám. T. G. Masaryka 2392/17, Břeclav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že soudní exekutor Mgr. Libor Cink, Exekutorský úřad Břeclav (dále jen "soudní exekutor"), usnesením ze dne 6. 1. 2022 č. j. 123 EX 4082/09-106, zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2005 č. j. 50 Nc 7741/2005-6 (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a konečně rozhodl, že soudnímu exekutorovi se další náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). V usnesení soudní exekutor mimo jiné uvedl, že oprávněné (společnost SMART Financial s. r. o.) nelze klást k tíži, že nepředvídala změnu judikatury představovanou zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), a v roce 2005 podala návrh na nařízení exekuce.
3. K odvolání stěžovatele jako povinného krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudního exekutora v odvoláním napadené části, tj. ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud především odkázal na judikaturu Ústavního soudu [příkladmo na usnesení ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 82/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], v níž Ústavní soud dovodil, že vycházel-li oprávněný z existence vykonatelného exekučního titulu, nelze u něj dovozovat zavinění za zastavení exekuce. Rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení mezi účastníky v případě řízení zahájeného přede dnem 11. 5. 2011 (kdy bylo vydáno shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) tedy nevybočuje z ústavních principů. Na základě tohoto východiska krajský soud v dané věci dodal, že byť byla exekuce zastavena pro vady exekučního titulu, stěžovatel dobrovolně své povinnosti neplnil. Odkazoval-li přitom v rámci svého odvolání na některé nálezy Ústavního soudu, pak podle krajského soudu přehlíží, že v těchto nálezech zmiňovaní oprávnění začasté podali návrh na nařízení exekuce již po vydání shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, když nadto mnohdy obecné soudy podle Ústavního soudu svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, jakož i právo vlastnit majetek. Soudní exekutor zahájil exekuční výkon rozhodnutí na podkladě rozhodčího nálezu, jehož rozhodčí doložka je absolutně neplatná, proto povinnost k zaplacení dluhu mu nebyla nikdy platně a legitimně uložena. Stěžovatel důvodně podal návrh na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, soudní exekutor sice řízení zastavil, ale při rozhodování o nákladech řízení nevzal v úvahu, že i po vydání sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 oprávněná pokračovala v zahájené exekuci a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci, že si zahájení exekuce zavinil sám tím, že dobrovolně neplnil a nevzal v úvahu, že oprávněná zavinila vady rozhodčí doložky, jakož i následnou absolutní neplatnost rozhodčího nálezu. Oprávněná jako profesionál, která poskytovala půjčky, vědomě udržovala protiprávní stav, jednala v rozporu s dobrými mravy a stěžovatel jako spotřebitel, slabší strana, musel vynaložit prostředky i na náhradu nákladů řízení. Na vymáhanou povinnost přiznanou absolutně neplatným exekučním titulem, bylo ze strany stěžovatele po dobu 10 let plněno, a to i na příslušenství, což je rozporné s dobrými mravy.
5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je však Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, nicméně pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu ale nyní napadené rozhodnutí nemá.
10. Ke stěžovatelově konkrétní argumentaci obdobné jako ve věci sp. zn. III. ÚS 1407/22 (odmítnuto usnesením ze dne 14. 6. 2022), Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že v nyní hodnocené věci není sporná otázka výkladu, od jakého okamžiku je nutno považovat exekuční titul - zejména tedy rozhodčí nález - za výkon nezpůsobilý z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na základě níž byl vydán. Sám Ústavní soud totiž ve stěžovatelem odkazovaném nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19 výslovně uvádí, že podstatná pro vypořádání nákladů exekučního řízení je okolnost, zda oprávnění v exekučním řízení výkon rozhodnutí zahájili nebo v něm pokračovali i po vydání shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (tedy po datu 11. 5. 2011). Přitom je ovšem nutno podle Ústavního soudu vždy hodnotit též okolnosti konkrétního případu (tedy mimo jiné pasivitu povinného) a těmito okolnostmi toto pokračování v exekučním řízení i po 11. 5. 2011 hodnotit (srov. například usnesení ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4031/18). Z pohledu oprávněného lze totiž akceptovat poněkud rozdílný přístup, pokud je k jeho návrhu zahájeno exekuční řízení časově o několik let dříve, než obecné soudy dospějí k závěru, že určité typy exekučních titulů nejsou výkonu způsobilé, když ale právě takové skutkové okolnosti je nutno podle přesvědčení Ústavního soudu odlišit od situace, kdy oprávněný v exekučním řízení postupuje buď přímo v rozporu s judikaturou (tedy v daném případě například v rozporu s usnesením sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a rozhodnutími na něj navazujícími) nebo je si vědom minimálně toho, že v právní praxi existují významně rozdílné právní závěry o správnosti jím zvoleného postupu.
11. Přitom právě v pořadí druhá zmíněná situace, tedy kdy účastník řízení (konkrétně oprávněný) musí mít například s ohledem na krystalizující se výsledky rozhodovací praxe obecných soudů pochybnosti o správnosti svého postupu, byla pro Ústavní soud významná, rozhodl-li se usnesením odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014 [srov. k tomu stěžovatelem odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14]. Ústavní soud totiž v naposledy citovaném usnesení zohlednil, že sama tehdejší stěžovatelka v postavení oprávněné, jejíž nároky se zakládaly na - z pohledu judikatury - nezpůsobilém exekučním titulu, si spornosti svého postupu byla vědoma, a to s ohledem na relevantní judikaturu Vrchního soudu v Praze pocházející již z roku 2009. Takové konkrétní skutečnosti však stěžovatel ve vztahu k nynější oprávněné ve svém důsledku netvrdí.
12. Naopak z ostatních stěžovatelem v ústavní stížnosti příkladmo zmiňovaných nálezů Ústavního soudu, týkajících se otázky náhrady nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí pro neplatnost rozhodčí doložky, vyplývá, že účastníci exekučního řízení v postavení oprávněných návrh na výkon rozhodnutí podali většinově až po dni 11. 5. 2011. Taková situace ale v případě stěžovatele nenastala, jelikož oprávněná podala svůj návrh na nařízení exekuce již v roce 2005, tedy výrazně předtím, než se začala objevovat i shora Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 zmiňovaná judikatura Vrchního soudu v Praze.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu