ECLI:CZ:US:2022:1.US.1431.22.1
sp. zn. I. ÚS 1431/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L K, t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Václavem Kopáčkem, advokátem, sídlem Malátova 395/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2022 č. j. 11 To 6/2022-3217 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2021 č. j. 41 T 9/2018-3187, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 41 T 9/2018-2631 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem I.), a zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (pod bodem II.). V případě jednání uvedeného pod bodem I. bylo podle §44 trestního zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 7 T 55/2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 7 To 226/2015. Za jednání uvedené pod bodem II. byl stěžovatel podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního zákoníku mu byla uložena povinnost uhradit prvnímu poškozenému škodu ve výši 19 300 000 Kč a druhému poškozenému škodu ve výši 13 000 000 Kč. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 12. 2019 č. j. 12 To 49/2019-2757 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto. Dovolání stěžovatele, které opíral o důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2020 č. j. 6 Tdo 948/2020-2963 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Ústavní stížnost proti danému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 122/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Ve výše uvedené trestní věci byl v záhlaví specifikovaným usnesením městského soudu podle §283 písm. d) trestního řádu za použití §286 odst. 2 trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud konstatoval, že šlo v pořadí o již druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, který byl obsahově téměř totožný s návrhem předchozím, který byl pravomocně zamítnut usnesením městského soudu ze dne 18. 3. 2021 sp. zn. 41 T 9/2018 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 4. 2021 č. j. 12 To 16/2021-1334.
4. Stěžovatel ve svém v pořadí druhém návrhu na povolení obnovy řízení opětovně namítal, že soudy se v nalézacím řízení nezabývaly otázkou jeho duševního stavu ve vztahu k posouzení jeho trestní odpovědnosti za předmětné jednání, resp. že opomněly provést důkaz o jeho duševním stavu (včetně lékařské zprávy a znaleckých posudků - vše pocházející z doby do roku 2002) vyplývající z věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 595/93, ve které bylo rozhodnuto o upuštění od výkonu jeho trestu odnětí svobody z důvodu jeho neschopnosti vykonat trest odnětí svobody v důsledku nevyléčitelné duševní nemoci. K tomu městský soud mimo jiné zdůraznil, že neměl žádný důvod o příčetnosti stěžovatele pochybovat, resp. nebyl dán žádný důvod, aby soud vysvětloval, že k otázce příčetnosti stěžovatele nebude provádět dokazování, neboť stěžovatel v průběhu trestního řízení neprojevil žádné známky duševního onemocnění, tato skutečnost nevyplynula ani z žádného jiného důkazu, obhajoba stěžovatele rovněž nevyjádřila v průběhu celého trestního řízení jakékoliv pochybnosti o trestní odpovědnosti stěžovatele z hlediska jeho příčetnosti a posuzovaná trestná činnost se vyznačovala značným stupněm sofistikovanosti a plánovanosti. O žádný tzv. opomenutý důkaz tak podle městského soudu v dané věci nešlo.
5. Dále městský soud uvedl, že s ohledem na to, že znalecké závěry z věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 595/93 nebyly obsaženy ve spisovém materiálu ani provedeny k důkazu v nyní posuzované věci, mohly by být považovány za nové důkazy a novou skutečnost. Podle zjištění městského soudu však nešlo o takovou novou skutečnost, která by byla způsobilá vyvolat pochybnosti o příčetnosti stěžovatele v nyní posuzované věci. Podstatné podle něj bylo, že v kontextu dalších okolností nebyla tato skutečnost způsobilá přivodit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele a nemohla tak být důvodem pro obnovu řízení. Poukázal na to, že ani ve zmíněné dřívější věci neměly dané znalecké závěry jakýkoliv vliv na pravomocné odsouzení stěžovatele (tedy nevznikly na jejich základě pochyby o příčetnosti stěžovatele), neboť jejich jediným důsledkem bylo upuštění od výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Z rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody je tak podle názoru městského soudu možno usuzovat toliko na tehdejší neschopnost stěžovatele k nástupu výkonu trestu, nikoli na absenci jeho trestní odpovědnosti. Nadto dodal, že i v nyní posuzované věci byl v průběhu vykonávacího řízení zpracován ke dni 29. 8. 2020 znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jeho závěry jasně dokládají, že stěžovatel v současné době netrpí žádnou nevyléčitelnou psychickou nemocí. Znalec upozornil také na okolnost, že z lékařské dokumentace vyplynulo, že stěžovatel od roku 2002, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od výkonu dříve uloženého trestu, nikdy nebyl v souvislosti s psychickými problémy hospitalizován, dokonce ani nevyhledal odbornou pomoc. Stěžovatel byl poté, kdy bylo v roce 2002 vydáno shora uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, opakovaně uznán vinným další úmyslnou trestnou činností, a to aniž by byla jakkoli zpochybněna jeho příčetnost či způsobilosti účastnit se trestního řízení.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, že se ztotožnil se závěry městského soudu a shodně s ním uzavřel, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení opět nepřináší žádné takové nové skutečnosti či důkazy, jaké jsou podle §278 odst. 1 trestního řádu zákonným předpokladem pro úspěšné uplatnění obnovy řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a citaci jednotlivých pasáží z napadených rozhodnutí opětovně opakuje svoji předešlou argumentaci s poukazem na údajně opomenutý důkaz v podobě jeho nevyléčitelné duševní nemoci, která byla důvodem pro upuštění od výkonu trestu odnětí svobody ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 595/93. Tvrdí, že ač obecným soudům bylo z opisu z rejstříku trestů známo, že trpí nevyléčitelnou duševní nemocí, přesto v tomto ohledu neprovedly adekvátní dokazování, čímž došlo k opomenutí zásadního důkazu pro posouzení subjektivní stránky skutku, pro který byl odsouzen. Nebyl tak podle něj dostatečně zjištěn skutkový stav věci, proto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a uzavírá, že daná vada měla být zhojena v rámci obnovy řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513) a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
11. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázky viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
12. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
13. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tytéž námitky, které uplatnil i ve stížnosti proti usnesení městského soudu a se kterými se vrchní soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu v plném rozsahu odkazuje.
14. Městský soud i vrchní soud shodně uzavřely, že v době rozhodování předmětné trestní věci neměly důvod pochybovat o příčetnosti stěžovatele, neboť žádná skutečnost ani žádný z provedených důkazů nenasvědčovaly tomu, že by stěžovatel trpěl nějakým duševním onemocněním. Rozhodující soudy mimo jiné správně zdůraznily, že příčetnost pachatele jako jedna z podmínek jeho trestní odpovědnosti se v trestním řízení v principu presumuje a ke zkoumání duševního stavu obviněné osoby se přistupuje pouze tehdy, vzniknou-li o dané otázce důvodné pochybnosti. Takové pochybnosti v dané věci nevznikly. Městskému soudu byla v nalézacím řízení z opisu rejstříku trestů známa toliko skutečnost, že v jiné věci stěžovatele vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 595/93 bylo upuštěno od výkonu uloženého trestu odnětí svobody podle §327 odst. 2 trestního řádu (nyní §327 odst. 3 trestního řádu). Pouze z této informace však nebylo možno bez dalšího učinit závěr, že stěžovatel trpí nevyléčitelnou psychickou nemocí (mohlo jít rovněž o nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemoc). Nevyvstala-li v nalézacím řízení žádná pochybnost o příčetnosti stěžovatele ve vztahu ke stíhanému trestněprávnímu jednání, nebyla-li příslušnému soudu v době rozhodování informace o duševní nemoci stěžovatele známa, a ani stěžovatel či jeho obhájce v tomto směru žádnou námitku nevznesli, nebyl žádný důvod, aby soudy k této otázce zaměřily z vlastní iniciativy dokazování. Nelze tak nic namítat proti závěru rozhodujících soudů, že o tzv. opomenutý důkaz v daném případě jít nemohlo.
15. Městský soud i vrchní soud také jasně a přesvědčivě vysvětlily, proč znalecké závěry z vykonávacího řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 595/93 nebylo možno považovat za nové důkazy soudu dříve neznámé či novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, resp. proč nemohly být důvodem povolení obnovy řízení (sub bod 5). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Na základě shora uvedených skutečností je možno uzavřít, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
17. Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
18. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dojít nemohlo. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu