ECLI:CZ:US:2022:1.US.1441.22.1
sp. zn. I. ÚS 1441/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jiřího Barcala, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 2943/2021-268 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021 č. j. 35 Co 352/2019-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na řádný (spravedlivý) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody. Ta měla spočívat v nedobytnosti pohledávky stěžovatele v celkové výši 510 000,- Kč vůči dlužníku Bohuslavu Trechovi (dále rovněž "dlužník") v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 482/2010. V předmětném řízení okresní soud určil, že darovací smlouva ohledně bytu blíže identifikovaného v žalobě je vůči stěžovateli neúčinná. Tento soud porušil svoji zákonnou povinnost podle ust. §76c odst. 3 o. s. ř., když neodeslal příslušnému katastrálnímu úřadu stejnopis pravomocného usnesení o nařízení předběžného opatření zakazujícího Monice Trechové nakládat s blíže identifikovanou bytovou jednotkou v kat. území Děčín (dále jen "předmětný byt").
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatel jako žalobce se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal náhrady škody, přičemž Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem zastavil řízení co do částky 3 295,- Kč a žalobu ve zbývající části (tj. ohledně částky 668 345,- Kč s příslušenstvím) zamítl.
Obvodní soud své zamítavé rozhodnutí založil na zjištění, že uplatněný nárok není důvodný pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem okresního soudu. Příčinu tvrzené škody shledal obvodní soud výhradně v jednání Moniky Trechové, která v době, v níž bylo její dispoziční právo k předmětnému bytu omezeno vykonatelným rozhodnutím o předběžném opatření, předmětný byt zatížila zástavním právem ve prospěch ČMSS, a.s., a poté ho prodala. Ke zmíněnému předběžnému opatření dále obvodní soud uvedl, že sice bylo následně v odvolacím řízení změněno tak, že návrh na jeho vydání byl zamítnut, to však nemá vliv na výše uvedené právní závěry. Potvrzující rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé zrušil Nejvyšší soud, protože se při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve zjištění, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti (ne)jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Následně městský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tvrzeným nesprávným úředním postupem okresního soudu i ohledně druhé části nároku, tj. zda škoda vznikla v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu, kdy by pohledávka stěžovatele s největší pravděpodobností nebyla uspokojena ani v případě nařízení exekuce prodejem předmětného bytu, neboť by bylo nezbytné uspokojit pohledávku banky zajištěnou zástavním právem. Městský soud doplnil závěry obvodního soudu ohledně jednání Moniky Trechové, které shledal jako jedinou a podstatnou příčinou toho, proč nedošel stěžovatel uspokojení své pohledávky. V případě, že byla příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než nesprávný úřední postup orgánů státu, případně nezákonné rozhodnutí, pak odpovědnost státu za škodu nenastává. Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. s tím, že stěžovatelem vymezená otázka příčinné souvislosti mezi vznikem škody a škodnou událostí je otázkou skutkovou nikoli právní. Zopakoval ve svém dřívějším zrušujícím rozhodnutí vyslovený názor, že právní posouzení může spočívat jen v tom, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti (ne)jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Jestliže nedošlo k platnému zatížení předmětného bytu zástavním právem či k jeho zcizení, pak nedobytnost pohledávky nemohla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem okresního soudu. Příčinná souvislost nebyla dána i proto, že jedinou příčinou vzniku škody bylo jednání Moniky Trechové spočívající v uzavření obou výše označených smluv v rozporu s omezením jejího dispozičního práva k předmětnému bytu podle vykonatelného předběžného opatření.
III
Stěžovatel po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení namítá, že právní závěr o přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody založené na neplatnosti obou smluv uzavřených ohledně předmětného bytu Monikou Trechovou byl zmíněn až v odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 35 Co 352/2019-245. Obvodní soud tuto skutečnost ve svém rozsudku neuvedl a neoznačil ji proto ani jako okolnost přerušující příčinnou souvislost. V tom stěžovatel spatřuje ze strany městského soudu porušení §118a odst. 2 o. s. ř. Tento právní závěr považuje stěžovatel za překvapivý, na nějž mu však nebylo umožněno městským soudem adekvátním způsobem reagovat. I když uvádí, že v podstatě ke shodnému závěru o neplatnosti předmětných smluv dospěl již ve své žalobě, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ve spojení se závěrem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016 v ústavní stížnosti namítá, že v případě nabytí nemovitosti od nevlastníka je nezbytné důsledně zvažovat existenci dobré víry, neboť judikatura Ústavního soudu stanovila dobrou víru nabyvatele vlastnického práva ve stav zápisů v katastru nemovitostí jako samostatný nabývací titul. Totožné závěry lze podle stěžovatele per analogiam vztáhnout i na nabytí zástavního práva k předmětnému bytu. Stěžovatel dovozuje, že měl být ve smyslu ust. §118a odst. 2 o. s. ř. seznámen s odlišným právním názorem soudů ohledně vlastnictví Moniky Trechové k bytu, jakož i se skutečností, že tím došlo k přerušení příčinné souvislosti. Měl proto být soudy vyzván k doplnění rozhodných skutečností k otázce dobré víry kupujících k nabytí vlastnického práva a ČMSS, a.s., k zástavnímu právu k předmětnému bytu. Pokud se tak nestalo, je takové rozhodnutí soudu překvapivé a nepředvídatelné, porušující jeho právo na řádný (spravedlivý) proces. Dovolací soud podle názoru stěžovatele porušil rovněž jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud "nepřihlédl" k pochybení okresního soudu, které umožnilo následné zatížení předmětného bytu zástavním právem a poté i převedení jeho vlastnictví na třetí osoby. Stěžovateli tak bylo znemožněno domoci se provedení úspěšné exekuce předmětného bytu jeho zpeněžením, neboť nemohl doložit vlastnictví k předmětnému bytu povinným. Právě nesplnění povinnosti okresního soudu, podle přesvědčení stěžovatele, umožnilo Monice Trechové, aby absolutně neplatná kupní smlouva byla zapsána do operátu katastru nemovitostí a nabyla tak účinnosti jejím vkladem.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými i právními závěry civilních soudů, včetně soudu dovolacího, ale především argumentuje "nesprávným a předčasným závěrem" městského soudu o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k předmětnému bytu a jeho zatížení zástavním právem, aniž bere v úvahu jím v žalobě vymezený předmět a obsah řízení o náhradu škody. V tomto řízení byla otázka neplatnosti výše uvedených smluv a s tím spojené posouzení vlastnictví předmětného bytu soudem řešena jako otázka předběžná (prejudiciální), jejíž vyřešení bylo nezbytné pro rozhodnutí ve věci samé, ale netýkala se stěžovatelem v žalobě vymezeného předmětu řízení. Za této procesní situace nebyla otázka spojená s (ne)existencí dobré víry při posouzení vlastnictví k předmětnému bytu od nevlastníka otázkou spojenou s nezbytným dokazováním, jako je tomu v případě řízení o určení vlastnictví k nemovitosti (k tomu srovnej závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, např. nálezy sp. zn. I. ÚS 143/07, II. ÚS 165/11, I. ÚS 3061/11, I. ÚS 2219/12, IV. ÚS 402/15, III. ÚS 247/14 a další). Vyřešení takové předběžné otázky nezavazuje totiž příslušný soud v případném následném řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, neboť rozhodnutí o předběžné otázce není součástí výroku rozhodnutí soudu, ale je uvedeno jen v jeho odůvodnění (§159a odst. 3 o. s. ř.). Tak tomu bylo i v předmětné věci.
Námitka nezohlednění dobré víry oběma soudy při rozhodování o podané žalobě o náhradě škody na základě nesprávného úředního postupu okresního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 482/2010 ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neobstojí i s ohledem na specifické okolnosti předmětné věci, kdy stěžovatel souběžně s náhradovým řízením vedl před okresním soudem pod sp. zn. 17 C 491/2013 i další řízení, v němž se domáhal určení, že vlastníkem předmětného bytu je Monika Trechová, a že kupní smlouva ze dne 26. 8. 2010 je absolutně neplatná.
Stěžovatelem namítané závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 a IV. ÚS 402/15 jsou s ohledem na stěžovatelem v žalobě vymezený předmět řízení nepřípadné, neboť se shodně zabývají otázkou zjišťování dobré víry při posuzování nabytí vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka v řízeních o určení vlastnictví k nemovitosti, nikoli v řízeních o žalobách na náhradu škody.
Se stěžovatelem rovněž nelze souhlasit, že by pro něj napadené usnesení Nejvyššího soudu a (v pořadí druhé) rozhodnutí městského soudu bylo nečekané a překvapivé, pokud v něm dovolací soud a před ním i městský soud dospěly k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem okresního soudu a vznikem tvrzené škody na straně stěžovatele není příčinná souvislost, neboť jak kupní, tak i zástavní smlouva jsou absolutně neplatné (což ostatně byl i názor stěžovatele v podané žalobě), přičemž tyto okolnosti přerušují příčinnou souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. S tímto názorem se stěžovatel měl možnost seznámit již v (prvním, zrušeném) rozhodnutí městského soudu a ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo městskému soudu uloženo doplnit neúplné (a tedy nesprávné) posouzení i druhé části stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu škody.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele o "překvapivosti" napadených rozhodnutí je třeba poukázat i na judikaturu citovanou v rozhodnutí obvodního soudu, na jejíž závěry ve svém rozhodnutí odkázal. Na ty ostatně odkazoval i stěžovatel v průběhu řízení. V těchto rozhodnutích je řešena problematika vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, identifikace právně relevantních příčin vzniku škody a otázky, kdy dochází k přerušení příčinné souvislosti mezi nimi. Městský soud, vázán právními závěry dovolacího soudu, doplnil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí své předchozí závěry jen o zjištění, že i druhá (tedy zástavní smlouva k předmětnému bytu) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Tak i tato skutečnost, tedy nezatížení předmětného bytu zástavním právem a jeho následné nezcizení, přerušily příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
V souvislosti s odmítavým usnesením dovolacího soudu stěžovatel používá v podstatě shodnou argumentaci, jako je tomu v případě napadeného rozhodnutí městského soudu, aniž bere v úvahu, že, s ohledem na specifika dovolacího řízení při posouzení otázky přípustnosti dovolání, nelze při nesplnění formálních náležitostí podaného dovolání ze strany stěžovatele tyto námitky ze strany Ústavního soudu posuzovat. Ústavní soud proto ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu uvádí, že z hlediska ústavněprávního není důvod zpochybnit jeho závěr o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, I. ÚS 2288/20). Okolnost, že stěžovatel tento závěr nijak nezpochybnil, ale brojí toliko proti "nesprávnému" věcnému závěru dovolacího soudu, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu