ECLI:CZ:US:2022:1.US.1492.22.1
sp. zn. I. ÚS 1492/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy (adresa pro doručování Příkrá 441, Zlín), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2022 č. j. 4 To 56/2021-758 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 52 T 4/2019-678, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že dne 5. 6. 2018 byla ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") podána obžaloba na Z. Z. pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Součástí podané obžaloby byl i návrh na zabrání věci - peněžních prostředků zajištěných usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitury Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. OKFK-2463/TČ/2014-252300 s tím, že má konkrétně jít o peněžní prostředky na účtu stěžovatelky č. XXX vedeném u Poštové banky, a. s., pobočky pro Českou republiku, a to až do výše 43 652 034 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 2 To 94/2015 byla stížnost stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí policejního orgánu zamítnuta. Vzhledem k tomu, že Poštová banka, a. s., ke dni 30. 6. 2021 ukončila činnost své pobočky pro Českou republiku, byly uvedené finanční prostředky (jde o částku 12 257 624,91 Kč) převedeny na účet krajského soudu vedený u České národní banky.
3. V záhlaví specifikovaným usnesením krajský soud podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání věci, a to finanční částky 12 257 624,91 Kč z majetku stěžovatelky uložené na účtu krajského soudu u České národní banky. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že krajský soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2021 č. j. 52 T 4/2019-592 schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi státní zástupkyní a nyní již pravomocně odsouzeným Z. Z., na základě které byl jmenovaný odsouzený uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Odsouzený Z. Z. svým souhlasným projevem vůle mimo jiné deklaroval, že svým úmyslným protiprávním jednáním způsobil za období od 1. 1. 2011 do srpna 2015, kdy stěžovatelce byly vypláceny výkupní ceny pro výrobny elektřiny uvedené do provozu v roce 2010, škodu ve výši 107 842 079,4 Kč, z tohoto za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve výši 41 926 134,91 Kč na majetku České republiky zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen "poškozená") a za období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2015 ve výši 65 915 944,45 Kč na majetku obchodní společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. (nyní ČEZ Prodej, a. s.). Daným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti odsouzeného Z. Z. nahradit podle §228 odst. 1 trestního řádu poškozené škodu ve výši 18 614 679,76 Kč a podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Daný rozsudek nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 10. 11. 2021. Proti výroku o náhradě škody podali odsouzený Z. Z. i poškozená odvolání, která vrchní soud usnesením ze dne 18. 1. 2022 č. j. 4 To 57/2021-728 podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Dále krajský soud v odůvodnění usnesení o zabrání věci konstatoval, že vzhledem k tomu, že v samostatném řízení o návrhu na uložení ochranného opatření soud již neposuzuje otázku viny odsouzeného, je takovým pravomocným rozhodnutím vázán. Zdůraznil, že na tomto závěru ničeho nemění ani irelevantní polemika stěžovatelky s důvody, které vedly k uzavření dané dohody o vině a trestu, neboť tato dohoda byla soudem za splnění zákonných podmínek schválena a byla podkladem pro vydání rozsudku, který nabyl právní moci, a je proto závazný a vykonatelný bez ohledu na to, že v hlavním líčení, které vyhlášení tohoto rozsudku předcházelo, nebylo prováděno dokazování. Dodal, že oprávnění stěžovatelky navrhovat důkazy se vztahuje toliko k závěru, zda zajištěné finanční prostředky jsou, popř. v jakém rozsahu, výnosem z trestné činnosti, nikoliv ke skutkovým zjištěním sloužícím pro závěr soudu o tom, zda a jaký trestný čin byl určitou osobou spáchán. Poukázal také na to, že při aplikaci §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku není podstatný vztah osoby, které zabíraná věc náleží, k trestné činnosti, jejímž výnosem tato věc má být. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem.
5. Krajský soud také zdůvodnil, že ačkoli bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 10. 2021 č. j. 52 T 4/2019-592 rozhodnuto i o povinnosti odsouzeného Z. Z. k náhradě škody, šlo toliko o škodu za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012, tedy jen o část způsobené škody. Obohacení z trestné činnosti, které stěžovatelka inkasovala, však téměř 5x převyšovalo hodnotu zajištěných finančních prostředků, proto krajský soud shledal, že bylo naplněno i hledisko proporcionality. Rovněž dovodil, že vzhledem k tomu, že předmětem činnosti poškozené coby zúčastněné osoby v rozhodné době byla výhradně výroba a prodej elektrické energie ze slunce, a s ohledem na to, že ve výroku konkretizované peněžní prostředky byly zajištěny krátce po dokončení trestné činnosti, bylo zřejmé, že jde o bezprostřední výnos z trestné činnosti a z těchto důvodů přistoupil k aplikaci §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku.
6. Stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. S názorem krajského soudu se plně ztotožnil a dodal, že jde-li o dohodu o vině a trestu, součástí popisu skutkového stavu je také objektivizace následku v podobě výše způsobené škody, kterou odsouzený Z. Z. svým souhlasným projevem vůle deklaroval. Rozhodnutím vycházejícím z dohody o vině a trestu proto byly příslušné soudy vázány a z obsahu spisového materiálu vycházely i při stanovení výše škody, resp. výše obohacení stěžovatelky. Z toho důvodu považoval vrchní soud námitky stěžovatelky vztahující se k odbornému vyjádření Ing. Josefa Michálka i její polemiku s právním rámcem poskytování podpory při výrobě energie z obnovitelných zdrojů za nedůvodnou. Stěžovatelce pak nepřisvědčil ani v tom jejím tvrzení, že jí nebyla umožněna účast u hlavního líčení v trestní věci odsouzeného Z. Z.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že rozsudek schvalující dohodu o vině a trestu odsouzeného Z. Z. nemůže být fikcí o zjištění, že zabrané finanční prostředky představují bezprostřední nebo zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, neproběhlo-li dokazování, a že při postupu podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu je vždy nutno provádět dokazování. Je přesvědčena, že jde o snahu o její likvidaci, která nemá žádný zákonný podklad. Opakovaně vyjadřuje nesouhlas s odborným vyjádřením Ing. Michálka, které považuje za nepoužitelný doklad. Tvrdí, že byla dotčena na svých právech také tím, že v důsledku pochybení krajského soudu se nemohla účastnit hlavního líčení konaného dne 8. 10. 2021. Stěžovatelka má za to, že její zástupci mohli dělat pouze "křoví" nespravedlivému procesu, detailně rozebírá a porovnává formy znárodnění z poloviny 20. století a ze současnosti. Podle stěžovatelky neexistuje žádný důvod, aby jí byly za vyrobenou a odebranou elektřinu odebrány získané prostředky, neboť ji nevyráběla a neodváděla trestnou činností, tudíž nebyly splněny podmínky aplikace §101 odst. 2 písm. e) trestního řádu. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí, dokazování a práva na spravedlivý proces. Podle ní odsouzený Z. Z. vůbec nedokonal žádný trestný čin, proto České republice žádná škoda vzniknout nemohla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud považuje za nutné především uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se rozhodující obecné soudy již dostatečně a řádně vypořádaly. Od Ústavního soudu pak očekává, že závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, avšak takové postavení, jak již bylo shora zmíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu a zabrání věci podle §101 a násl. trestního zákoníku [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) či nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527)]. Konstatoval, že rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Zabrání majetku vyžaduje oproti jeho časově omezenému zajištění důkladnější odůvodnění a opodstatnění.
12. Na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné připomenout také Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), která umožňuje postihnout výnosy trestného činu, a to nejen přímé, ale rovněž různými způsoby zprostředkované osobami od pachatele trestného činu odlišnými.
13. Pro uložení opatření podle §101 odst. 2 trestního zákoníku je rozhodný vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Toto ochranné opatření se ukládá ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věci nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Takový postup podle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu (jež nachází odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení, mezi které patří zásady presumpce neviny či kontradiktornosti řízení) a ochrany vlastnictví (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3124/16).
14. Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je-li takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a nedošlo-li ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).
15. V nyní posuzované věci k žádným ústavněprávně relevantním pochybením obecných soudů nedošlo. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které lze v podrobnostech beze zbytku odkázat, podrobně zdůvodnil, proč se neztotožnil s argumentací stěžovatelky a proč považoval její tvrzení za účelová. Vysvětlil, že vzhledem k tomu, že v samostatném řízení o návrhu na uložení ochranného opatření soud již neposuzuje otázku viny, byl při svém rozhodování vázán rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 10. 2021 č. j. 52 T 4/2019-592, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státní zástupkyní a dnes již odsouzeným Z. Z. Zdůraznil také, že oprávnění stěžovatelky navrhovat důkazy se vztahuje toliko k závěru, zda zajištěné finanční prostředky jsou, popř. v jakém rozsahu, výnosem z trestné činnosti, nikoliv ke skutkovým zjištěním sloužícím pro závěr soudu o tom, zda a jaký trestný čin byl určitou osobou spáchán. Součástí popisu skutkového stavu v rozhodnutí, kterým byla schválena shora uvedená dohoda o vině a trestu, je totiž také výše způsobené škody, kterou odsouzený Z. Z. svým souhlasným projevem vůle deklaroval. Rozhodnutím vycházejícím z dohody o vině a trestu proto byly příslušné soudy vázány a z obsahu spisového materiálu vycházely i při stanovení výše škody, resp. výše obohacení stěžovatelky. Krajský soud se zabýval také hlediskem proporcionality a shledal, že ačkoli rozsudkem, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu, bylo rozhodnuto i o povinnosti odsouzeného Z. Z. k náhradě škody ve výši 18 614 679,76 Kč, šlo toliko o část způsobené škody, přičemž obohacení z trestné činnosti, které stěžovatelka inkasovala, téměř 5x převyšovalo hodnotu zajištěných finančních prostředků, proto hledisko proporcionality bylo naplněno (sub body 4, 5).
16. Vrchní soud se s názorem krajského soudu ztotožnil. Navíc zdůvodnil, proč námitky stěžovatelky vztahující se k odbornému vyjádření Ing. Josefa Michálka považoval za nedůvodné (sub bod 6) a z jakého důvodu nepřisvědčil stěžovatelce v tom jejím tvrzení, že jí nebyla umožněna účast u hlavního líčení v trestní věci odsouzeného Z. Z. Připomněl, že krajský soud si vyhradil rozhodování o zabrání věci do veřejného zasedání, ke kterému byla stěžovatelka (resp. její zmocněnec) řádně předvolána a veřejného zasedání se zúčastnila. Ve veřejném zasedání byl stranám předložen kompletní spisový materiál, z něhož vycházel soud již při postupu podle §314r odst. 4 trestního řádu. Dokazování provedeno nebylo, důkazní návrhy zmocněnců byly krajským soudem procesními usneseními zamítnuty. Stěžovatelka měla rovněž možnost vyjádřit se k návrhu státní zástupkyně na zabrání zajištěných peněžních prostředků. Vrchní soud také podotkl, že ze zákonných ustanovení upravujících řízení o schválení dohody o vině a trestu (§314o a násl. trestního řádu) nevyplývá zákonná povinnost vyrozumět zúčastněnou osobu a že navíc vlastní jednání o dohodě o vině a trestu probíhá v podstatě bez ingerence soudu podle §175a trestního řádu, který toliko schvaluje či neschvaluje uzavřenou dohodu. Znovu zopakoval, že součástí popisu skutkových zjištění v rozsudku, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu, je výše škody, která byla způsobena v přímé příčinné souvislosti s jednáním odsouzeného Z. Z. Výše škody byla tak dostatečným způsobem objektivizována a vychází z důkazů obsažených ve spisovém materiálu. Z popisu skutku také vyplývá, že jmenovaný odsouzený v důsledku svého protiprávního jednání obohatil právě stěžovatelku. K tomu vrchní soud podpůrně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2464/21, ze kterého mimo jiné vyplývá, že zvolil-li si obviněný procesní postup, kdy prohlásil vinu, předurčil tak další průběh trestního řízení, neboť nenamítal-li nesprávnost právní kvalifikace, svým úkonem de facto eliminoval dokazování. Důsledkem jeho volního jednání je procesní situace, která neumožňuje revizi právní kvalifikace skutku.
17. V postupu krajského soudu ani vrchního soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Na základě výše uvedeného nezbývá než uzavřít, že stěžovatelce se zásah do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu