ECLI:CZ:US:2022:1.US.1551.22.1
sp. zn. I. ÚS 1551/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Římskokatolická farnost Ořech, sídlem Baarovo náměstí 10, Ořech, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 28 Cdo 2479/2021-110 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2021 č. j. 4 Co 349/2019-76, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhala toho, aby soud znovu projednal věc rozhodnutou Státním pozemkovým úřadem - Krajským pozemkovým úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen "správní orgán"), který rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015 č. j. SPU 640116/2015/01/Hor. nevydal stěžovatelce jako oprávněné osobě pozemky p. č. 1538/248 a p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje. Podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro použití výlukového důvodu k vydání předmětných pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Navrhovala, aby soud žalobě vyhověl, svým rozsudkem nahradil rozhodnutí správního orgánu a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení.
3. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2019 č. j. 27 C 5/2016-53 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobě vyhověl a stěžovatelce vydal p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje a v tomto rozsahu nahradil výše uvedené rozhodnutí správního orgánu (výroky I. a II.), žalobu na vydání pozemku p. č. 1538/248 v k. ú. Řeporyje zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud se ztotožnil s právním názorem správního orgánu, že na pozemku p. č. 1538/248 v k. ú. Řeporyje se nachází komunikace (tj. komunikace K Betonárně a bezejmenná komunikace NN 692), což je překážkou pro jeho vydání, neboť v důsledku veřejného užívání uvedených komunikací převažuje veřejný zájem nad zájmem restitučním. Správní orgán proto podle soudu správně dovodil, že je naplněna překážka stanovená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Městský soud dále dovodil, že pozemek p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje, na kterém se nachází betonárna, nemůže být považován za zastavěný podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a proto byl tento pozemek stěžovatelce vydán a v této části bylo rozhodnutí správního orgánu nahrazeno rozsudkem soudu.
4. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu ve výrocích I. a II. tak, že žalobu o vydání pozemku p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje a nahrazení rozhodnutí správního orgánu zamítl. Současně potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku p. č. 1538/248 v k. ú. Řeporyje a nahrazení výše uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.). Výroky II. a III. vrchní soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že na pozemku p. č. 1538/248 v k. ú. Řeporyje se nachází veřejně přístupná účelová komunikace (tj. komunikace K Betonárně a bezejmenná komunikace NN 692), která slouží jako přístupová komunikace k plochám a objektům, které se nacházejí na navazujících pozemcích např. p. č. 1538/12, 1538/33, 1538/186, 1538/250, 1538/251 a 611/2, vše v k. ú. Řeporyje. Protože p. č. 1538/248 zcela slouží jako veřejná (účelová) komunikace, pak již jen z uvedeného důvodu jej nelze stěžovatelce vydat, neboť by byla omezena ve svém vlastnickém právu veřejným užíváním pozemku a zůstalo by jí pouze holé vlastnictví. Vrchní soud dále konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že celý pozemek p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje je nezbytný pro činnost betonárny, kterou provozuje společnost Skanska Transbeton, s. r. o., provozovna Řeporyje, neboť výroba betonu je uvedenou společností provozována nejen na sporném pozemku, ale i na části pozemku p. č. 1538/11 a 1538/12, oba v k. ú. Řeporyje, které jsou ve vlastnictví společnosti Skanska, a. s. Z provedených důkazů nelze podle vrchního soudu dovodit, že by sporný pozemek tvořil toliko okrajovou část areálu a z toho důvodu by jej bylo možno stěžovatelce jako osobě oprávněné vydat.
5. Vrchní soud se dále zabýval výkladem pojmu areál. Vyšel přitom z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 a dospěl k závěru, že v předmětné věci jde o areál. Sporný pozemek (p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje) je užíván právnickou osobou k její obchodní činnosti. Všechny stavby s uvedeným pozemkem jsou funkčně spojeny, pozemek slouží jako komunikační a manipulační plocha (příp. jako parkovací plocha pro stavební stroje) a je nezbytně nutný pro zajištění provozu betonárny a plní tak jednotný hospodářský účel. Byl-li by stěžovatelce předmětný pozemek vydán, pak by tím byl ztížen provoz areálu, když nejde pouze o "volné" spojení pozemku se stavbou, ale uvedený pozemek je nutný pro zajištění vykládky a nakládky materiálu nutného k výrobě betonu a slouží též jako komunikační a manipulační plocha a rovněž i k uskladnění materiálu na volném prostranství. S ohledem na charakter stavby nacházející se na tomto pozemku lze též hovořit o stavbě relativně trvalé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 28 Cdo 816/2019-146). Z uvedených důvodů podle vrchního soudu nelze předmětný pozemek stěžovatelce vydat s poukazem na §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Brojila proti té části jeho výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje. Předestřela otázku, zda se výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vztahuje i na pozemek tvořící součást průmyslového areálu, jako funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (v projednávané věci areálu betonárny), jehož provoz je veřejnoprávně povolen toliko dočasně. Měla za to, že se vrchní soud při jejím řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01 [(N 123/31 SbNU 113); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 816/2019 a ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3505/2018 či unesení téhož soudu ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2777/2020 a ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1408/2020. Položila rovněž otázku, zda se výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., uplatní i v případě přináležitosti pozemku k areálu, jenž se nenachází v jednotném vlastnictví, ale vlastnictví jednotlivých staveb a pozemků je rozštěpeno mezi více subjektů. Její řešení vrchním soudem měla za odporující nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2777/2020.
7. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud pro posouzení dočasnosti, resp. trvalosti, existence stavby označil za irelevantní stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, či jiná správní rozhodnutí. Nejvyšší soud dále uvedl, že na dočasný a nikoliv trvalý, charakter staveb či areálů pro účely restitučních zákonů nelze usuzovat ani z doby trvání občanskoprávního titulu k umístění stavby na pozemku. Za okamžik rozhodný pro posouzení existence výlukových důvodů bránících vydání věci oprávněné osobě se pak považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Vycházel-li tedy vrchní soud ze zjištění, že pozemek p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje tvoří součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků - areálu betonárny, jenž existoval i ke dni uplatnění restitučního nároku, a uzavřel (nehledě na dočasnost veřejnoprávního povolení k jeho provozu), že vydání pozemku oprávněné osobě brání výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neodchýlil se od v rozhodnutí uvedené judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V projednávané věci se přitom se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (areál bude provozován nejméně do konce roku 2022) neprosadí ani konkluze, podle nichž by restitučnímu nároku (in favorem restitutionis) bylo možné vyhovět též v případě odpadnutí překážky vylučující restituci v době probíhajícího řízení před soudy nižšího stupně - pro jejichž rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.). V situaci, kdy soubor staveb a pozemků (areál) vylučující restituci jeho jednotlivých součástí je definován funkční provázaností staveb a pozemků, a nikoliv jejich vlastnickou jednotou, pak na přináležitosti pozemku k areálu zjevně nemůže mít žádný vliv ani pluralita vlastníků jednotlivých částí areálu.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud ani Nejvyšší soud v předmětné věci nezkoumaly individuální okolnosti posuzovaného případu, když nepřikládaly žádný význam tomu, že do konce roku 2022 má být předmětný pozemek vyklizen (betonárna na předmětném pozemku bude do konce roku 2022 odstraněna). Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud a vrchní soud měly zohlednit specifické okolnosti projednávané věci a přihlédnout k potvrzenému blízkému zániku areálu betonárny a tedy i vymizení výlukového důvodu. Odmítnutím vyvodit pro projednávanou věc relevantní závěr ze skutečnosti, že do konce tohoto roku bude pozemek vyklizen, se Nejvyšší soud odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2777/2020. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), vyslovil, že je povinností soudů znát svoji vlastní judikaturu, a to i bez výslovného upozornění účastníka.
9. Podle stěžovatelky bylo povinností Nejvyššího soudu vypořádat se s právními závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2777/2020 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, že vymizení překážky vydání pro futuro má z hlediska posouzení výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., relevanci. Protože tak neučinil, je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky v otázce, zda lze přikládat nějaký význam budoucímu vymizení překážky vydání, v rozporu s výše odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, neboť otázku, zda je možné při posuzování výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vycházet ze skutečnosti, že lze očekávat pro futuro vymizení potřeby nárokovaného pozemku pro provoz areálu, rozhodl Nejvyšší soud odlišně od usnesení ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2777/2020. Nejvyšší soud měl věc předložit velkému senátu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Velký senát byl tedy v projednávané věci zákonným soudcem podle §38 odst. 1 Listiny. Protože tak Nejvyšší soud neučinil, zasáhl do stěžovatelčina práva na zákonného soudce, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497).
11. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně poukázal na §154 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, neboť již v době vyhlášení rozsudku byla prokázána skutečnost, že betonárna bude do konce roku 2022 odstraněna. Stěžovatelka poukazuje na to, že se dovolávala provedení testu proporcionality, Nejvyšší soud jej neprovedl, ačkoliv byl povinen jej explicitně provést. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1697/21, se kterým je napadené usnesení Nejvyššího soudu v rozporu. Napadená rozhodnutí nejsou podle stěžovatelky řádně odůvodněna, obecné soudy se nevypořádaly se vším co v průběhu řízení vyšlo najevo, a co účastníci tvrdí.
12. Stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci by vyhovění jejímu restitučnímu nároku nezasahovalo do sféry jiných osob, když existence betonárny je výrazně časově omezena. Na druhou stranu, nevydáním předmětného pozemku nebude odčiněna konkrétní majetková křivda, a navíc bude způsobena citelná újma stěžovatelce, která již nyní vlastní bezprostředně sousedící pozemky p. č. 1538/250 a p. č. 1538/251 v k. ú. Řeporyje. Předmětný pozemek se nachází přímo mezi těmito pozemky a jeho vydáním by stěžovatelka docílila sjednocení vlastnického celku. Oba jmenované pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu a po návratu předmětného pozemku jeho trvalému určení jako orné půdy pak bude stěžovatelce umožněno všechny tři pozemky zemědělsky obdělávat jako jeden celek. Vydání předmětného pozemku by pak zlepšilo možnosti obhospodařování sousedních pozemků a přispělo by k jejich lepšímu využití stěžovatelkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ústavní soud připomíná, že v nálezu ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1697/21, na který ostatně odkazuje i stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, zdůraznil, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Ústavní soud však v uvedeném nálezu současně zdůraznil, že v restitučních věcech je vždy také nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.
17. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že Nejvyšší soud se v předmětné věci odchýlil od usnesení ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2777/2020, ve kterém Nejvyšší soud přihlížel i ke skutečnosti, že pro futuro lze v dané věci očekávat i vymizení potřeby využití předmětných pozemků při provozu sběrného dvora. Jak z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1697/21 vyplývá, vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu. V nyní posuzované věci obecné soudy k těmto konkrétním okolnostem věci přihlédly. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje zejména na závěr vrchního soudu v napadeném rozsudku, podle kterého, byl-li by stěžovatelce předmětný pozemek (p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje) vydán, byl by tím ztížen provoz areálu, a proto rozhodl, že předmětný pozemek stěžovatelce nelze vydat s poukazem na §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Přitom se zabýval i tím, že areál bude provozován nejméně do konce roku 2022 (sub 7).
18. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od své vlastní judikatury, Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vydaném v předmětné věci dovodil, že rozhodovací praxe tohoto soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. I podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., je tedy překážkou vydání pozemku nejen jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud může být samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 28 Cdo 907/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 6081/2017), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek.
19. Ústavní soud v této souvislosti dále poukazuje na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
20. Odkaz stěžovatelky na nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v případě neexistence ustálené judikatury nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, neshledal Ústavní soud v předmětné věci případným, když, jak výše uvedeno, obecné soudy se v posuzované věci od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlily.
21. Ústavní soud konečně poukazuje na to, že v nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21 zdůraznil, že výklad zákona č. 428/2012 Sb., respektující záměr zákonodárce zmírnit (fakticky) některé majetkové křivdy, to znamená zajistit v restitučním procesu "rozumné" uspořádání vlastnických poměrů, při kterém bude restituovaný majetek - pokud možno - účelně využit, a současně se předejde budoucím sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 tohoto zákona, je výkladem ústavně konformním, souladným s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvedený závěr je použitelný i pro nyní posuzovanou věc.
22. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování v předmětné věci vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
23. Ústavní soud dále konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu obsahuje srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinil a jak věc právně posoudil. Nejvyšší soud pak posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Vrchní soud v předmětné věci důsledně vycházel z dřívějších závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o existenci funkčně provázaného areálu jakožto překážce vydání věci, přičemž dospěl k závěru, že pozemek p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje je součástí takového celku. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené dovodil, že vycházel-li vrchní soud ze zjištění, že pozemek p. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje tvoří součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků - areálu betonárny, jenž existoval i ke dni uplatnění restitučního nároku, a uzavřel-li (i s přihlédnutím k dočasnosti veřejnoprávního povolení k jeho provozu), že vydání pozemku oprávněné osobě brání výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neodchýlil se od v rozhodnutí uvedené judikatury. Závěry obecných soudů proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
24. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci vyšly z individuálních rozměrů posuzovaného případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech v dané věci. V napadených rozhodnutích, jimiž nebylo vyhověno restitučnímu nároku stěžovatelky, se obecné soudy se stěžovatelkou předloženými námitkami pečlivě zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly.
25. Ústavní soud dále konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly napadenými rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
26. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Z uvedených důvodů Ústavní soud v předmětné věci nezjistil zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu