ECLI:CZ:US:2022:1.US.1586.22.1
sp. zn. I. ÚS 1586/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2022 č. j. 6 Tdo 105/2022-1522, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 sp. zn. 8 To 202/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. dubna 2021 č. j. 1 T 124/2019-1361, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který byl podle §331 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný a příslušný státní zástupce. K odvolání státního zástupce byl shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který byl podle §331 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Městský soud shledal, že obvodní soud sice jednání stěžovatele správně posoudil jako trestné, avšak nesprávně vyhodnotil naplnění subjektivní stránky činu pouze ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Obvodní soud podle městského soudu pochybil, když neshledal za věrohodnou výpověď svědka O. H. jen proto, že vypovídal pouze v přípravném řízení a u hlavního líčení odmítl vypovídat. Městský soud zdůraznil, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, před kterým jsou prováděny, a odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§263 odst. 7 trestního řádu). Ve veřejném zasedání proto opět provedl důkaz čtením výpovědi jmenovaného svědka podle §211 odst. 4 trestního řádu a v kontextu s dalšími provedenými důkazy danou výpověď posoudil jako věrohodnou. V návaznosti na to rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a po zčásti opakovaném dokazování znovu ve věci rozhodl, přičemž při zachování totožnosti skutku upravil skutková zjištění tak, aby odpovídala provedenému dokazování. Za nedůvodné pak městský soud mimo jiné označil námitky stěžovatele týkající se údajné nezákonnosti výpovědi svědka O. H. a jako nadbytečný posoudil i návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku na vyšetření jeho duševního stavu.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že stěžovatel v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c) a g) trestního řádu.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu trestního spisu vyplynulo, že výhrada, že člen senátu městského soudu JUDr. Richard Petrásek byl podjatý z důvodu příbuzenského vztahu k Mgr. Richardu Petráskovi působícímu u obvodního státního zastupitelství, proto měl být z projednávání věci vyloučen, nebyla v předchozím řízení namítnuta, a současně stěžovatel ani neuvedl, že mu důvod jím tvrzené podjatosti jmenovaného soudce nebyl znám před rozhodnutím odvolacího soudu o jeho řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto uzavřel, že formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly splněny. Nadto zdůraznil, že příbuzenský vztah mezi soudcem JUDr. Richardem Petráskem a státním zástupcem Mgr. Richardem Petráskem mohl být stěžovateli zřejmý nejpozději na počátku veřejného zasedání u městského soudu, a to přinejmenším s ohledem na viditelné označení členů senátu jmenovkami, a že Mgr. Richard Petrásek sice byl v čele dozorového státního zastupitelství činného v předmětné trestní věci, nebyl však zpracovatelem obžaloby a tím, kdo činil jakékoli konkrétní úkony v dané věci, tj. nebyl orgánem činným v příslušném trestním řízení. Podle Nejvyššího soudu nebylo proto možno automaticky dovozovat vyloučení člena senátu JUDr. Richarda Petráska z důvodů uvedených v §30 odst. 1 trestního řádu. Rovněž nebylo možno akceptovat opakovaná účelová vyjádření stěžovatele o jeho údajném velmi špatném psychickém stavu, který mu bránil v základní orientaci (včetně schopnosti vnímat jmenovky členů senátu odvolacího soudu), neboť žádné takové skutečnosti nikdy v průběhu trestního řízení nevyplynuly a součástí argumentace stěžovatele se staly teprve v řízení o jeho dovolání.
7. Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění ani námitce stěžovatele, že sice využil postup podle §36b trestního řádu, ale vzhledem k tomu, že se léčí s těžkou depresí, nebyl dostatečně způsobilý k prohlášení, že se ustanoveného obhájce vzdává. Konstatoval, že stěžovatel realizoval své právo hájit se sám, což orgány činné v trestním řízení respektovaly. Jde-li o duševní stav stěžovatele, rozhodné podle Nejvyššího soudu bylo, že stěžovatel v průběhu trestního stíhání tuto námitku nikdy nevznesl, na zdravotní potíže si nestěžoval, žádnou lékařskou zprávu nepředložil. Ani z obsahu trestního spisu, ani z jeho projevů před soudem nevznikly žádné pochybnosti o jeho schopnosti se hájit. Naopak z jeho vystupování a přednesů byla zřejmá jeho erudovanost a kompetentnost, kdy jako státní zástupce velmi dobře znal práva obviněného a tato i fakticky uplatňoval. Nejvyšší soud proto přisvědčil rozhodnutí městského soudu, který z uvedených důvodů návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku na vyšetření jeho duševního stavu posoudil jako nadbytečný. Nejvyšší soud tak neshledal podmínky pro postup podle §224 odst. 5 trestního řádu, tedy že by mělo být přerušeno trestní stíhání stěžovatele pro možný rozpor §36b trestního řádu s čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť měl za to, že stěžovatelem kritizované ustanovení trestního řádu v rozporu s ústavním pořádkem není.
8. Konečně Nejvyšší soud v posuzované věci nezaznamenal žádný, natož zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Stěžovateli nepřisvědčil v námitkách týkajících údajné nevěrohodnosti svědka O. H. ani v tom jeho tvrzení, že mu policejní orgán neumožnil účastnit se výslechu svědka O. H. v přípravném řízení. Co se týče výhrad proti čtení protokolu o výpovědi svědka O. H. v přípravném řízení podle §211 odst. 4 trestního řádu, již obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že zmíněný svědek využil svého práva a odmítl při hlavním líčení k věci vypovídat, proto byl postupem podle §211 odst. 4 trestního řádu přečten protokol o jeho výslechu. Městský soud vědom si toho, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, ve veřejném zasedání opět provedl důkaz čtením výpovědi svědka podle §211 odst. 4 trestního řádu. Po takto doplněném dokazování znovu ve věci rozhodl, přičemž při zachování totožnosti skutku upravil skutková zjištění tak, aby odpovídala provedenému dokazování. Nejvyšší soud neshledal v postupu městského soudu žádné pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti ze svého pohledu podrobně popisuje průběh skutkového děje, rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a polemizuje se závěry obecných soudů. Poukazuje na podjatost člena senátu městského soudu JUDr. Richarda Petráska a na svůj nepříznivý duševní stav. Závěr, že u veřejného zasedání nejevil známky duševního onemocnění, považuje za subjektivní a spekulativní. Má za to, že §36b trestního řádu odporuje článku 40 odst. 3 Listiny a že orgány činné v trestním řízení měly v jeho případě, kdy se hájil sám, přestože byl ve věci dán důvod nutné obhajoby (tj. jeho špatný duševní stav), zajistit znalecké posouzení jeho zdravotního stavu, na základě kterého by bylo zjištěno, zda byl způsobilý k prohlášení, že se vzdává ustanoveného obhájce. Nesouhlasí rovněž s názorem Nejvyššího soudu o zákonnosti přečtení protokolu o výslechu svědka O. H. podle §211 odst. 4 trestního řádu, jehož výpověď detailně rozebírá a znovu tvrdí, že na základě vyrozumění policejního orgánu nebyl přesvědčen o tom, zda se může výslechu jmenovaného svědka zúčastnit, a že kdyby byl správně poučen, že se výslechu zúčastnit může, tak by se k němu dostavil. Hodnotil-li městský soud na rozdíl od obvodního soudu výpověď uvedeného svědka jako věrohodnou a považoval ji za zásadní usvědčující důkaz, měl podle stěžovatele sám provést osobní výslech tohoto svědka ve smyslu §263 odst. 7 trestního řádu. Není podle něj pravdou, že výpověď jmenovaného svědka není klíčovým důkazem a že pouze zapadá do uceleného řetězce důkazů. Stěžovatel je toho mínění, že jde o klíčový důkaz, navíc rozhodující soudy se vůbec nezabývaly věrohodností tohoto svědka. K tomu poukazuje na četnou judikaturu týkající se nemožnosti změny skutkového stavu bez provedení dokazování v relevantním rozsahu odvolacím soudem. Je přesvědčen, že trestní řízení bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch a že postupem obecných soudů došlo k porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, neboť na základě učiněných skutkových zjištění lze dospět k vícerým verzím skutkového děje, proto orgány činné v trestním řízení byly povinny rozhodnout v jeho prospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje zejména na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Návrh stěžovatele na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku k posouzení jeho duševního stavu posoudil jako nadbytečný a stejně tak odmítl námitky stěžovatele týkající se věrohodnosti svědka O. H. Vzhledem k pochybení obvodního soudu, který neshledal za věrohodnou výpověď svědka O. H. jen z toho důvodu, že jmenovaný svědek vypovídal pouze v přípravném řízení a u hlavního líčení odmítl vypovídat, městský soud opětovně provedl důkaz čtením výpovědi jmenovaného svědka podle §211 odst. 4 trestního řádu, přičemž v kontextu s dalšími provedenými důkazy danou výpověď posoudil jako věrohodnou. V návaznosti na takto provedené dokazování rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a při zachování totožnosti skutku znovu ve věci rozhodl (sub bod 18).
15. Podle názoru Ústavního soudu se městský soud s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. K jeho závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo rozhodující roli ve věci stěžovatele. Městský soud odmítl provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že dovolací argumentace stěžovatele je z větší části pouze opakováním jeho obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Přesto se k dílčím námitkám stěžovatele vyjádřil. K výtce stěžovatele, že mu policejní orgán neumožnil účastnit se výslechu svědka O. H. v přípravném řízení, konstatoval, že stěžovatel měl na základě učiněných skutkových zjištění možnost účastnit se předmětného výslechu, neboť byl o obou termínech výslechu daného svědka prokazatelně řádně a včas vyrozuměn a tohoto se mohl i zúčastnit (viz str. 6 rozsudku obvodního soudu). Ani k jednomu výslechu se však nedostavil, neomluvil se a nežádal o posun termínu.
17. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal rovněž s námitkou týkající se údajné podjatosti člena senátu městského soudu JUDr. Richarda Petráska (sub bod 6) a opodstatnění nepřiznal ani přesvědčení stěžovatele, že sice využil postup podle §36b trestního řádu, ale vzhledem k tomu, že se léčí s těžkou depresí, nebyl dostatečně způsobilý k prohlášení, že se ustanoveného obhájce vzdává, a že proto měl být vypracován znalecký posudek k posouzení jeho duševního stavu (sub bod 7).
18. Co se týče výhrad proti čtení protokolu o výpovědi svědka O. H. v přípravném řízení podle §211 odst. 4 trestního řádu, z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se podává, že již obvodní soud (viz str. 6 rozsudku obvodního soudu) vysvětlil, že zmíněný svědek využil svého práva a odmítl při hlavním líčení k věci vypovídat. Z toho důvodu byl postupem podle §211 odst. 4 trestního řádu přečten protokol o jeho výslechu. Městský soud následně, vědom si toho, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny, a že je hodnocením těchto důkazů soudem nalézacím vázán s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§263 odst. 7 trestního řádu), ve veřejném zasedání opět provedl důkaz čtením výpovědi jmenovaného svědka podle §211 odst. 4 trestního řádu. V návaznosti na to rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a poté znovu ve věci rozhodl, přičemž při zachování totožnosti skutku upravil skutková zjištění tak, aby odpovídala provedenému dokazování. Obvodní soud správně akceptoval skutečnost, že svědek O. H. odmítl při hlavním líčení k věci vypovídat z důvodu podle §100 odst. 2 trestního řádu. Je přitom irelevantní, jak správně obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že trestní stíhání svědka samotného pro korupční trestnou činnost již bylo pravomocně skončeno, neboť podle ustálené judikatury i soudní praxe neobstojí donucování svědka k jeho výpovědi s argumentem ne bis in idem, tedy že trestní stíhání svědka již probíhá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1679/20), resp. že již v trestní věci svědka bylo pravomocně rozhodnuto. Donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae podle ustálené judikatury Ústavního soudu neobstojí. Výpověď svědka i za uvedených okolností může totiž přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci, a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Zásada ne bis in idem by tudíž vzhledem k možnosti obnovy řízení, nemluvě pak o možném sebeobvinění ve věci odlišné, nevytvořila bariéru k zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 18. února 2004 sp. zn. III. ÚS 26/03 (N 22/32 SbNU 201)]. Stanovisko svědka tak poskytlo prostor pro čtení jeho výpovědi podle §211 odst. 4 trestního řádu i městskému soudu coby soudu odvolacímu. Na základě toho byl městský soud, který tento důkaz ve veřejném zasedání znovu provedl postupem podle §211 odst. 4 trestního řádu, oprávněn vyhodnotit výpověď svědka odlišně od obvodního soudu a učinit změnu ve skutkových zjištěních. Nutno dodat, že uvedená změna ve skutkových zjištěních, byť pro stěžovatele je podstatná, není z hlediska právního posouzení skutku rozhodná, neboť v obou případech jde toliko o posouzení formy úmyslu a žalované jednání při obou těchto variantách naplňuje stejnou skutkovou podstatu téhož trestného činu. Odkazy stěžovatele na judikaturu týkající se nemožnosti změny skutkového stavu bez provedení dokazování v relevantním rozsahu odvolacím soudem je tak v tomto ohledu nutno označit za nepřípadné.
19. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
20. Přisvědčit nelze ani námitkám, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
21. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu