ECLI:CZ:US:2022:1.US.1660.22.1
sp. zn. I. ÚS 1660/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PAPKA s. r. o., sídlem Věšín 208, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. dubna 2022 č. j. 2 Nt 2301/2022-17 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 14. března 2022 č. j. KRPS-302469-194/TČ-2020-011181, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení hospodářské kriminality, sídlem Žežická 498, Příbram, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), byla stěžovatelce podle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč, neboť bez dostatečné omluvy nevyhověla (ani přes urgenci), dožádání policejního orgánu podle §8 odst. 1 trestního řádu, ve kterém stěžovatelku žádal o sdělení informací k referenčním listům, které měla stěžovatelka vydat obchodní společnosti Staler, s. r. o. Stěžovatelka však policejnímu orgánu toliko sdělila, že požadované informace nemůže poskytnout, neboť tyto by mohly sloužit k posuzování protiprávního jednání jejích zaměstnanců. Blíže důvod odmítnutí vyhovět policejnímu orgánu nespecifikovala. Policejní orgán následně stěžovatelku vyzval ke sdělení, o jaký z důvodů odepření výpovědi podle §100 odst. 2 trestního řádu jde, avšak stěžovatelka ani po výzvě žádný konkrétní důvod neuvedla, pouze připustila, že skutečně s obchodní společností Staler, s. r. o., spolupracovala. Ve zbytku požadovaných informací opětovně odkázala na právo odepřít výpověď.
3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením podle §146a odst. 1 písm. i) a §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že policejní orgán zahájil úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měli dopustit mimo jiné i jednatelé obchodní společnosti Staler, s. r. o., přičemž v době uložení pořádkové pokuty i v době rozhodování o stížnosti stěžovatelky bylo trestní řízení ve fázi prověřování a nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních subjektů. Po posouzení věci okresní soud přisvědčil policejnímu orgánu v tom, že stěžovatelka byla ve smyslu §8 odst. 1 trestního řádu povinna vyhovět jeho dožádání. Postup policejního orgánu vyhodnotil jako správný a v souladu se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení opakovaně uvádí, že důvodem odepření poskytnutí požadovaných informací byla její obava, že by si mohla přivodit nebezpečí trestního stíhání, popř. svých zaměstnanců. Tvrdí, že prokázalo-li by se, že se podílela na vystavení dokumentu, který nebyl pravdivý, s vědomím, že tento bude využit jinou společností jako referenční listina v rámci výběrového řízení na veřejnou zakázku, vystavila by se nebezpečí trestního stíhání. Poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikuje, že uložením pořádkové pokuty nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, resp. ji nutit k sebeobviňování v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení [srov. např. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000 (N 94/22 SbNU 311)].
8. Ač v nyní posuzované věci stěžovatelka v daném trestním řízení nebyla v postavení svědka, neboť trestní řízení bylo toliko ve fázi prověřování a nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních subjektů, bezpochyby i v této fázi řízení nelze nutit stěžovatelku k sebeobviňování, přičemž právo odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Zákaz sebeobviňování je však nutno vždy vyložit v kontextu individuálního případu a posoudit jednotlivě podmínky, za kterých k odepření výpovědi dochází. Právo na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání není absolutní v tom smyslu, že nelze odepřít výpověď jako celek, nýbrž svědek je oprávněn pominout některé skutečnosti při spontánní výpovědi a odmítnout výpověď pouze na konkrétní doplňující či upřesňující otázky [srov. nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319) či nález ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04]. Současně po svědkovi nelze požadovat vylíčení tak konkrétních skutečností, které by ohrozily či zkrátily jeho ústavně zaručené právo odmítnout výpověď [srov. např. nález ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04 (N 32/40 SbNU 265)]. Policejní orgán je před uložením pořádkové pokuty povinen vyzvat svědka, aby upřesnil důvody odmítnutí podání výpovědi, a současně výhradně tento orgán posuzuje důvodnost odmítnutí výpovědi [nález ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04 (N 51/40 SbNU 497)].
9. Vztah mezi osobou odmítající s odkazem na §100 odst. 2 trestního řádu vypovídat s ohledem na nebezpečí újmy způsobené sobě nebo jiné osobě musí tak být objektivně prokázán a důvodnost pociťované újmy musí být opřena o objektivní skutečnosti. Zpravidla tedy nepostačí pouhé prohlášení jedné osoby tohoto vztahu. Zda je skutečně svědek oprávněn odepřít výpověď, je ponecháno na posouzení orgánu činného v trestním řízení, který svědka má vyslechnout, a důvody, pro které chce svědek odepřít výpověď, musí tomuto orgánu sdělit (srov. např. usnesení ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2356/17).
10. Z napadených usnesení policejního orgánu a okresního soudu vyplývá, že stěžovatelka byla policejním orgánem řádně poučena o svých právech a povinnostech, což ani v ústavní stížnosti nerozporuje. Z hlediska posuzování Ústavního soudu je významné, že policejní orgán poskytl stěžovatelce dodatečné vysvětlení, z jakých důvodů došlo k uložení pořádkové pokuty a na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Stěžovatelka odmítla policejnímu orgánu poskytnout požadované informace s odůvodněním, že by mohly sloužit k posuzování protiprávního jednání jejích zaměstnanců. Ústavní soud považuje za podstatné, že stěžovatelka neuvedla nic k poměru k jiným konkrétním osobám ani k důvodnosti pociťované újmy, přičemž tak neučinila ani poté, co ji policejní orgán vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí poskytnutí požadovaných informací. Policejní orgán při respektování zásady zákazu sebeobviňování i práva odepřít výpověď stěžovatelku mimo jiné upozornil, že jeho žádosti nelze univerzálně odbývat s odkazem na uvedená práva, aniž bylo takové tvrzení řádně doloženo či vysvětleno.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že policejní orgán dostál svým povinnostem, když stěžovatelku upozornil, že její důvod pro odmítnutí sdělení požadovaných skutečností hodnotí jako nedostatečný a vyzval ji k upřesnění tohoto důvodu. Zároveň shledal, že policejní orgán uložení pořádkové pokuty logicky odůvodnil tím, že stěžovatelka nevyhověla bez dostatečné omluvy jeho výzvě podle §8 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka ani po opakovaném poučení výzvy neuposlechla, resp. sdělila jen, že s obchodní společností Staler, s. r. o., spolupracovala, proto policejní orgán přistoupil k uložení pořádkové pokuty (srov. např. usnesení ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1819/13).
12. Ústavní soud neshledal vady ani v napadeném usnesení okresního soudu, který se s rozhodnutím policejního orgánu ztotožnil a uzavřel, že policejní orgán postupoval v souladu s §66 odst. 1 trestního řádu, když stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu. Zdůraznil, že stěžovatelka byla řádně v opětovné žádosti podle §8 odst. 1 trestního řádu poučena a vyzvána k uvedení upřesnění důvodů odmítnutí sdělení požadovaných informací, kdy však tyto bez patřičné a dostatečné omluvy nesdělila, proto postup policejního orgánu nelze považovat za nezákonný. Ústavní soud v této souvislosti jen pro úplnost uvádí, že pořádková pokuta byla stěžovatelce uložena, za nevyhovění výzvě, aby sdělila, o jaký z důvodů odepření výpovědi podle §100 odst. 2 trestního řádu jde a tento důvod v potřebné míře konkretizovala, nikoli za vlastní odepření sdělení informací k referenčním listům, které měla stěžovatelka vydat obchodní společnosti Staler, s. r. o. Přitom k právu odepření výpovědi svědka podle §100 odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat jen na základě paušálního tvrzení osoby toto právo využívající, ale je třeba, aby důvod odepření dostatečně konkretizovala, byť nikoli samozřejmě tak, aby tím ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu ztrácelo svůj praktický význam a aby byla osoba toto právo využívající nucena vyzradit to, co ji zákon opravňuje zamlčet. Tento postup je nutný proto, aby příslušný orgán mohl posoudit, zda odepření je důvodné. Břemeno tvrzení ohledně důvodu odepření výpovědi (informací) má vždy svědek, neboť právu odepřít výpověď odpovídá ústavní povinnost svědčit, nejsou-li prokázány v §100 odst. 2 trestního řádu uvedené okolnosti [viz nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21; dále např. nález ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04 (N 51/40 SbNU 497) či nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)]. Vzhledem k tomu není důvodný poukaz stěžovatelky v odůvodnění ústavní stížnosti na to, že Ústavní soud opakovaně judikuje, že uložením pořádkové pokuty nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, resp. ji nutit k sebeobviňování v trestním řízení.
13. Lze shrnout, že jak policejní orgán, tak i okresní soud svá rozhodnutí řádně a náležitě odůvodnily, proto Ústavní soud nespatřuje důvod k jakémukoliv zásahu. Navíc i výše uložené pokuty odpovídá zákonným kritériím.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu