ECLI:CZ:US:2022:1.US.1696.22.1
sp. zn. I. ÚS 1696/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Kremera, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2022 č. j. 26 Cdo 2171/2021-508 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2021 č. j. 6 Cmo 223/2019-424, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2021 č. j. 6 Cmo 223/2019-451, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, a Jitky Kremerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a dále v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou (původně u Obvodního soudu pro Prahu 5) dne 21. 12. 2012 se vedlejší účastník jako žalobce (dále též jen "bytové družstvo" či "družstvo") domáhal vyklizení bytu č. X o velikosti 3+1, nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. X1 v P. (dále též jen "předmětný byt" či "byt"). Žalobu odůvodnil (zejména) tím, že stěžovatel a vedlejší účastnice, jako žalovaní, nejsou členy družstva, byt užívají bez právního důvodu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 4. 6. 2019 č. j. 71 Cm 226/2014-377 žalobu zamítl (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud posoudil vznik členství MUDr. Kindla v družstvu podle §227 odst. 2 písm. b) a §223 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), a dovodil, že MUDr. Kindl zaplatil základní, další a mimořádný členský vklad, dále dovodil, že byl přijat představenstvem družstva za člena na základě písemné přihlášky na jednání konaném dne 19. 5. 2005 s tím, že bylo postupováno podle části II., článku 6 odst. 3 stanov družstva datovaných dnem 28. 4. 2005, podle něhož o vzniku členství rozhoduje představenstvo. MUDr. Kindlovi tak vzniklo členství v družstvu. Městský soud nepovažoval za podstatné, zda MUDr. Kindl realizoval členská práva a povinnosti v družstvu, včetně užívání předmětného bytu, s tím, že jeho neužívání bylo pochopitelné i proto, že byt byl obsazen přiděleným nájemcem Louckým až do jeho smrti v roce 2010. Členství MUDr. Kindla v družstvu tak podle městského soudu nelze zpochybnit. Dne 24. 5. 2012 byla mezi MUDr. Kindlem jako převodcem a stěžovatelem jako nabyvatelem uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností, jejímž předmětem byl předmětný byt, což bylo vedlejšímu účastníkovi písemně oznámeno. Jelikož tato dohoda byla uzavřena platně a zákonem předpokládané podmínky ve vztahu k družstvu byly splněny, soud žalobě na vyklizení bytu nevyhověl.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve znění opravného usnesení ve výroku I. změnil "jen tak, že stěžovatel je povinen byt č. 1, 3+1 s příslušenstvím, umístěný v 1. nadzemním podlaží domu č. p. X1, P.", vyklidit a vyklizený předat vedlejšímu účastníkovi, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak výrok I. ve vztahu k vedlejší účastnici potvrdil (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že členem družstva se mohl originárně stát pouze oprávněný nájemce bytu ve specifikovaných domech [jak je sjednáno v článku 6 (nazvanému vznik členství) odst. 1 stanov], kterým ale MUDr. Kindl ke dni přijetí přihlášky do družstva nebyl, protože předmětný byt užívala nebo mohla užívat jiná osoba, včetně pana Louckého. MUDr. Kindl nikdy nebyl ani nájemcem jiného bytu v těchto domech. Podle vrchního soudu pro výklad, že se členem družstva (žalobce) může stát na základě podané přihlášky i osoba, jež není nájemcem bytu v domě, není nikde ve stanovách opory. Vrchní soud dále dovodil, že článek 26 odst. 3 stanov je třeba vyložit tak, že představenstvo rozhoduje o vzniku členství v případech podle článku 6 odst. 1 a 2 stanov a v případech derivativního nabytí členství [přičemž o odvoláních proti zamítavému rozhodnutí rozhoduje členská schůze podle článku 17 odst. 1 písm. h) stanov], zatímco v případě originárního vzniku (včetně případu, kdy se někdo stane nájemcem až po vzniku družstva a po podpisu kupní smlouvy ve smyslu čl. 6 odst. 2 stanov), tak rozhoduje členská schůze. I kdyby bylo možné tento článek vyložit tak, že zde existuje rozpor v ujednáních o tom, kdo rozhoduje o vzniku členství - zda představenstvo nebo členská schůze - pak by šlo o částečnou neplatnost a uplatnila by se úprava zákonná, a rozhodovalo by představenstvo (§239 odst. 5 a §243 odst. 1 obchodního zákoníku). Pro posouzení věci to ale podle vrchního soudu není podstatné, protože podmínky originárního vzniku členství vyžadují postavení oprávněného nájemce bytu, jímž však MUDr. Kindl nebyl a členem družstva se tudíž nestal. Nestal-li se MUDr. Kindl členem družstva platně, nemohl ani platně na stěžovatele a vedlejší účastnici převést členská práva a povinnosti (která nikdy nebyla jeho majetkem), s nimiž bylo spojeno právo na užívání předmětného bytu. Vrchní soud uzavřel, že užívá-li stěžovatel předmětný byt (neboť, jak doznává, jej má k dispozici) neoprávněně, poněvadž nemá žádný zjištěný nebo tvrzený titul pro jeho užívání, a družstvo jako vlastník domu, kde se předmětný byt nachází, se domáhá jeho vyklizení, resp. toho, aby byl stěžovatel vyloučen z jeho užívání [§1012 ve spojení s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], je žaloba podána vůči stěžovateli důvodně. Vrchní soud proto odvolání (žalobě) vyhověl s tím, že provedl doplnění specifikace bytu o katastrální území, v němž se nachází. Stěžovatel je tedy povinen vyklidit a vyklizený předmětný byt předat vedlejšímu účastníkovi, neboť jej užívá neoprávněně. V poměru mezi vedlejším účastníkem a vedlejší účastnicí však vrchní soud odvolání důvodným neshledal, neboť pro rozhodnutí o této vlastnické žalobě je určující stav v době vyhlášení rozsudku [§154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.)], a bylo-li zjištěno, že vedlejší účastnice předmětný byt neužívá (a nemá tam ani své věci), není žaloba vůči ní podána důvodně [§1012 ve spojení s §3028 odst. 2 občanského zákoníku].
5. Proti měnícímu výroku rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud poukázal na to, že otázka výkladu stanov nečiní dovolání přípustným. Vrchní soud při výkladu stanov postupoval v souladu s §266 odst. 2 obchodního zákoníku, jakož i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. 27 Cdo 5749/2017 či ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 25 Cdo 693/2020, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 a ze dne 23. 8. 2018 sp. zn. 27 Cdo 3759/2017), a od zde rozvedených závěrů se vrchní soud neodchýlil. Nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením provedeného dokazování, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze dovoláním úspěšně napadnout [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96 (N 1/7 SbNU 3), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, své právní závěry vrchní soud pečlivě odůvodnil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, když vrchní soud při výkladu stanov bytového družstva nepostupoval podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. Vrchní soud rozhodoval na základě skutečností, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo. Mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy tak lze spatřovat extrémní rozpor, jde-li o nesprávný závěr, že podmínkou vzniku členství podle stanov bytového družstva je postavení oprávněného nájemce bytu vycházející z čl. 6 stanov. Podle vrchního soudu nelze ve stanovách nalézt oporu pro výklad, že členem bytového družstva na základě podané přihlášky by se mohla stát osoba, která oprávněným nájemcem bytu podle čl. 6 odst. 1 stanov není, a že orgánem bytového družstva oprávněným rozhodovat o vzniku členství MUDr. Kindla podle stanov byla členská schůze, nikoli představenstvo. Stěžovatel namítá, že z výslovného znění čl. 17 a 20 stanov je naopak evidentní, že rozhodování o vzniku členství do působnosti členské schůze nepatří.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že vrchní soud pochybil, když napadené rozhodnutí založil na výkladu stanov nerespektujícím výkladová pravidla zakotvená v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stejně tak jako v §266 obchodního zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud provedl výklad stanov v rozporu s uvedenými pravidly, když v rozporu s gramatickým, logickým a systematickým výkladem stanov určil, že orgánem oprávněným rozhodovat o přijetí za člena bytového družstva je členská schůze. Nejvyšší soud navíc nesplnil svoji povinnost zabývat se při výkladu stanov otázkou, jaká byla skutečně vůle osob stanovy přijímající, jaké bylo následné chování stran, případně jaký význam by znění stanov zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byly určeny. Zabýval-li by se vrchní soud těmito otázkami, musel by dojít k závěru, že orgánem oprávněným rozhodovat o vzniku členství bylo výlučně představenstvo.
8. Podle stěžovatele došlo výše uvedeným postupem vrchního soudu k porušení jeho práva na soudní ochranu, když vrchní soud nelogickým a nesprávným výkladem stanov samovolně vytvořil podmínky vzniku členství v bytovém družstvu, které ze stanov nevyplývají, které zakládající členové bytového družstva nezamýšleli a kterými se družstvo od svého založení neřídilo. Přitom stanovy družstva, jakožto smlouva sui generis, odrážejí zejména vůli osob, které je přijímaly a které podle nich následně postupovaly.
9. Podle stěžovatele je argumentace Nejvyššího soudu nepřiléhavá a je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2070/07 (N 223/47 SbNU 935) nebo nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)], podle které zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nicméně Nejvyšší soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil, odmítl-li jeho dovolání jako nepřípustné, neboť se jím měl s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, extrémní rozpor a nepodloženost závěrů provedenými důkazy v řízení před vrchním soudem věcně zabývat.
10. Stěžovatel má zato, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo také k porušení jeho ústavně zaručeného práva na vlastnictví a ochranu majetku, když vlivem nerespektování ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se otázky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., v případech, kdy soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů (lze-li současně mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů), se Nejvyšší soud odmítl dovoláním stěžovatele věcně zabývat a přispěl tak k utvrzení protiprávního stavu nastoleného napadeným rozhodnutím vrchního soudu, v jehož důsledku stěžovatel pozbyl družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu bytu, přičemž tento družstevní podíl má vzhledem k současné cenové hladině na trhu nemovitostí hodnotu několika milionů korun českých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [(srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak výše uvedeno, nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V posuzované věci však o žádný takový případ nejde.
15. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o neoprávněnosti užívání předmětného bytu stěžovatelem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
16. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud provedl vadný výklad obsahu stanov, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ve kterém podrobně vyložil, jakým způsobem při výkladu stanov postupoval. Vrchní soud provedl výklad stanov v souladu s východisky vyloženými v napadeném rozhodnutí, jakož i v souladu s prostředky gramatickými, logickými a systematickými, a to v souladu s ustálenými závěry soudní praxe. Takto vrchním soudem provedený výklad obsahu stanov považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
17. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že MUDr. Kindl se nestal platně členem družstva, a proto nemohl ani platně převést na stěžovatele a vedlejší účastnici členská práva a povinnosti (která nikdy nebyla jeho majetkem), s nimiž bylo spojeno právo na užívání předmětného bytu. Užívá-li stěžovatel předmětný byt neoprávněně (neboť nemá žádný titul pro jeho užívání) a vedlejší účastník jako vlastník domu, ve kterém se předmětný byt nachází, se domáhá jeho vyklizení, resp. toho, aby byl stěžovatel vyloučen z jeho užívání, je třeba přisvědčit vrchnímu soudu, že žaloba byla vedlejším účastníkem vůči stěžovateli podána důvodně. Uvedenému závěru vrchního soudu proto nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
18. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že v předmětné věci nesprávně posoudil přípustnost jeho dovolání, Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně zdůraznil, že skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze, a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom výstižně poukázal na to, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy v předmětné věci nevykazují jakýkoliv významný nesoulad. Obecnými soudy zjištěným, a nikoli účastníkem nabízeným skutkovým stavem je Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu vázán. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže takové dovolání nepodrobil věcnému přezkumu. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že použil-li Nejvyšší soud §237 a násl. o. s. ř., způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení dostatečným způsobem odůvodnil, nemá mu Ústavní soud z pozice ústavnosti cokoli vytknout.
19. Ústavní soud k tomu dodává, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje obdobně i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř., a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V předmětné věci však Ústavní soud v postupu vrchního soudu žádné excesy v naznačeném směru neshledal.
20. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu