ECLI:CZ:US:2022:1.US.1733.22.1
sp. zn. I. ÚS 1733/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Yuriye Yaremchuka, zastoupeného JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2022 č. j. 33 Cdo 3739/2021-202 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 27 Co 319/2019-145, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Jána Pabáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník a další třetí osoba (společně též "spoluvlastníci") jsou spoluvlastníky blíže určených nemovitých věcí (rodinného domu). Spoluvlastníci si za účelem koupě domu v roce 2011 pořídili úvěr. Dne 11. 12. 2013 stěžovatel jako budoucí kupující uzavřel se spoluvlastníky jako budoucími prodávajícími smlouvu o smlouvě budoucí kupní na prodej uvedeného domu, a to do tří let od konce tzv. fixace úvěru. Stěžovatel měl podle uvedené smlouvy současně převzít závazky z úvěru spoluvlastníků a byl oprávněn dům užívat. Dne 9. 10. 2016 skončila tzv. fixace úvěru. Realizační kupní smlouva nebyla uzavřena a vedlejší účastník se dne 7. 11. 2018 žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhal proti stěžovateli vyklizení uvedeného domu s tím, že jeho oprávnění k užívání domu zaniklo dnem, kdy se stěžovatel již nemohl domáhat u soudu nahrazení prohlášení vůle podle §50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tedy se zánikem smlouvy o smlouvě budoucí.
3. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 8. 2019 č. j. 3 C 450/2018-45, poněvadž shledal, že oprávnění stěžovatele z uvedené smlouvy bezplatně užívat dům nadále trvá. Lhůta k podání návrhu podle §50a odst. 2 občanského zákoníku dosud nepočala běžet, natož aby uplynula, poněvadž se počítá až od uplynutí dohodnuté tříleté lhůty k uzavření realizační smlouvy (běžící od skončení tzv. fixace úvěru).
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka uvedený rozsudek okresního soudu změnil napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel je povinen uvedený dům vyklidit a předat. Podle krajského soudu je právní jednání ze dne 11. 12. 2013 inominátní smlouvou obsahující komplex ujednání, jejichž "středobodem" je smlouva o smlouvě budoucí kupní. Stěžovatel podle ní měl platit splátky z úvěru spoluvlastníků, které měly být později započteny na kupní cenu, a byl oprávněn dům užívat. Hospodářským smyslem právního jednání je, aby spoluvlastníci nebyli finančně zatíženi splátkami hypotečního úvěru, a stěžovatel za to do doby převodu vlastnického práva získá oprávnění věc užívat. Z toho plyne, že užívací oprávnění je dočasné. Placení splátek úvěru stěžovatelem není "zastřeným nájemným", mělo-li se započíst proti kupní ceně. Jde proto o užívání bezplatné. V dohodnuté tříleté lhůtě nedošlo k uzavření realizační kupní smlouvy, nikdo se ve lhůtě podle §50a odst. 2 občanského zákoníku nedomáhal nahrazení prohlášení vůle k jejímu uzavření. Stěžovatel měl možnost předložit řádný návrh smlouvy, či se domáhat nahrazení prohlášení vůle podle uvedeného ustanovení, čehož však nevyužil. Oprávnění stěžovatele užívat dům proto podle §578 téhož zákona zaniklo marným uplynutím lhůty podle §50a odst. 2 občanského zákoníku.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem. Nejvyšší soud přisvědčil krajskému soudu, že právní jednání stěžovatele a spoluvlastníků je nepojmenovanou smlouvou obsahující soubor ujednání, z nichž stěžejní je smlouva o smlouvě budoucí kupní. Dovoláním napadený rozsudek spočívá na výkladu uvedeného právního jednání. Krajský soud pak nepochybil, spojil-li právo stěžovatele užívat dům s právním jednáním ze dne 11. 12. 2013. Právu užívání odpovídala povinnosti stěžovatele převzít závazek spoluvlastníků z úvěrové smlouvy. Z ničeho se přitom nepodává, že spoluvlastníci umožnili stěžovateli dům užívat na neomezenou dobu. Naopak, je zřejmé, že bylo-li uplynutím lhůty k podání návrhu podle §50a odst. 2 občanského zákoníku najisto postaveno, že k prodeji domu nedojde (stěžovatel jej nekoupí), odpadl hospodářský význam souboru ujednání. Takový závěr odpovídá metodě teleologického, logického a systematického výkladu. Naopak tvrzení stěžovatele o neomezeném trvání jeho užívacího oprávnění odráží ryze gramatickou metodu výkladu, která je však pouhou výchozí metodou, a pomíjí skutečnou vůli stran. Napadený rozsudek krajského soudu je proto správný.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Závěr obecných soudů, že užívací oprávnění stěžovatele skončilo s možností domáhat se u soudu nahrazení prohlášení vůle k uzavření realizační smlouvy je "extrémní", "nespravedlivý" a svévolný. Stěžovatel souhlasí se závěry, že právní jednání ze dne 11. 12. 2013 je nepojmenovanou smlouvou a komplexem ujednání. Avšak smlouva ani zákon neupravují zánik užívacího oprávnění k okamžiku uzavření realizační smlouvy či marného uplynutí lhůty k podání návrhu podle §50a odst. 2 občanského zákoníku. Ze znění ujednání je nadto zřejmé, že stěžovatel dům užíval již před uzavřením smlouvy. Stěžovatel dále navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, protože dne 27. 7. 2022 má být provedeno vyklizení uvedených nemovitých věcí v exekučním řízení vedeném k vymožení povinnosti z napadeného rozsudku krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti směřují proti výkladu a použití podústavního práva. Jde přitom o námitky, které stěžovatel uplatnil již v předcházejících fázích řízení a se kterými se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vypořádaly. Stěžovatel v konkrétnostech tvrdí, že výklad právního jednání provedený obecnými soudy v napadených rozhodnutích je svévolný, nedostatečně odůvodněný a "extrémní", poněvadž obecné soudy odvozují skončení trvání užívacího oprávnění stěžovatele ze smlouvy nad rámec jejího znění i znění zákona. Z napadených rozhodnutí se však srozumitelně a logicky podává, z jakých důvodů obecné soudy přisvědčily tvrzením vedlejšího účastníka o skončení užívacího oprávnění stěžovatele k okamžiku uplynutí lhůty k podání návrhu podle §50a odst. 2 občanského zákoníku. Obecné soudy dospěly k závěru, že smluvní strany při uzavírání smlouvy neměly v úmyslu, aby stěžovatel užíval dům bezplatně po neomezenou dobu, přestože smlouva ani zákon výslovně neupravují ukončení užívacího oprávnění. Vyšly přitom z hlavního hospodářského účelu právního jednání, který identifikovaly jako uzavření budoucí kupní smlouvy.
10. Obecné soudy proto při výkladu právního jednání vycházely z konkrétních okolností posuzované věci a text smlouvy pro ně byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu toliko prvotním přiblížením se k významu právního jednání. Podle téže ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran, a jejich skutečná vůle může mít prioritu nad jejím formálním projevem [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), bod 31 a násl. nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85) či bod 18 nálezu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 658/18 (N 102/89 SbNU 509)].
11. Z uvedených důvodů napadená rozhodnutí nejsou svévolná či excesivní a jsou řádně odůvodněna. Se samotnou podstatou námitek stěžovatele se obecné soudy vypořádaly, poněvadž reagují na důraz stěžovatele na doslovné znění smlouvy či zákona a logicky jej vyvrací. Nelze ani úspěšně tvrdit, že napadená rozhodnutí mají "nespravedlivé" důsledky. "Spravedlivému" řešení sporu se obecné soudy věnovaly náležitě, protože se zaměřily na zjištění skutečné vůle jednajících stran a hospodářského účelu právního jednání v podmínkách konkrétní věci a všech rozhodných okolností. Z týchž důvodů Ústavní soud neshledal v závěrech napadených rozhodnutí prvky tzv. přepjatého formalismu.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu