ECLI:CZ:US:2022:1.US.1782.22.1
sp. zn. I. ÚS 1782/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. dubna 2022 č. j. 6 To 129/2022-265 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. února 2022 č. j. 2 T 14/2019-249, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozhodl v záhlaví specifikovaným usnesením o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 14/2019, neboť neshledal pro povolení obnovy řízení podmínky uvedené v §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ve zmíněné trestní věci byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 8. 2019 č. j. 2 T 14/2019-112 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019 č. j. 5 To 374/2019-159 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §247 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se dopustil tím, že (stručně řečeno) za uvedených místních a časových podmínek řídil motorové vozidlo, s nímž havaroval, přičemž měl v krvi krátce po nehodě 2,01 promile alkoholu.
3. Popsaný skutkový děj byl výsledkem vyhodnocení provedených důkazů obecnými soudy za důkazní situace, kdy stěžovatel popíral, že by byl řidičem havarovaného vozidla, které podle jeho vyjádření řídil jeho známý M. K., jehož totožnost sdělil až po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu a před jednáním odvolacího soudu. Odvolací soud M. K. vyslechl jako svědka, a ten ve své výpovědi uvedl, že předmětný automobil skutečně řídil on. Stěžovatel byl uznán vinným vytýkaným jednáním na základě důkazů provedených v hlavním líčení, kterými byly jednak výpovědi zasahujících policistů, z nichž především svědkyně K. D. uvedla, že stěžovatele, s nímž po nehodě hovořila a který se jí doznal k řízení vozidla s tím, že tak ovšem neučiní oficiálně, poznala jako osobu, která krátce před nehodou řídila automobil, který projel kolem jejich služebního vozidla. Kromě policistů se pak k věci vyjádřila svědkyně L. Ch. bydlící poblíž místa nehody, kterou vzbudila velká rána, a když se podívala z okna, uviděla auto nabourané v plotě. Z auta po chvíli z místa řidiče vylezl muž, kolem auta se chvíli motal, do auta zpět nastoupil, pokoušel se vyjet, a proto zavolala policii. Situaci sledovala asi na 50 metrů, na místě nikdo jiný nebyl, přičemž od rány do jejího příchodu k oknu uplynula maximálně minuta a půl.
4. Návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel odůvodnil předložením znaleckého posudku z oboru dopravy a expertízy týkající se obecně funkce airbagů ve vozidlech.
5. Okresní soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že výpověď svědka M. K. byla odvolacím soudem posouzena jako nepravdivá a křivě podaná, že stěžovatelem předložený znalecký posudek nijak nevylučuje, že by svědkyně K. D. mohla stěžovatele ve vozidle rozpoznat (když z jeho závěrů vyplynulo, že ve vozidle bylo vidět na úrovni stojícího vozidla policie pouze obrysy postav), a že jeho vina byla navíc prokázána dalšími provedenými důkazy. Ke zmiňované expertíze okresní soud uvedl, že jde toliko o obecné pojednání týkající se funkce airbagů, v němž se uvádí, jaká zranění by mohly osobě ve vozidle způsobit.
6. Stížnost proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ač okresním soudem učiněný výklad závěrů předloženého znaleckého posudku považoval za poněkud extenzivní, podstatné podle něj bylo, že i kdyby se svědkyně K. D. nevyjádřila, že si je jista osobou stěžovatele za volantem příslušného vozidla, nebyly by ani tak o vině stěžovatele pochybnosti, a to ze dvou důvodů. Prvním je závěr odvolacího soudu v dané trestní věci, podle kterého je výpověď svědka M. K. nevěrohodná, druhým je výpověď svědkyně L. Ch., ve spojení s dalšími důkazy, z nichž řízení předmětného vozidla stěžovatelem podle závěrů soudů činných v nalézacím a odvolacím řízení dostatečně vyplynulo. Ztotožnil se i se závěrem okresního soudu vztahujícím se ke stěžovatelem předložené expertize o fungování airbagů.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh daného trestního řízení a dále opětovně poukazuje na to, že k návrhu na povolení obnovy řízení přiložil znalecký posudek z oboru dopravy a expertízu, které prokazují, že svědkyně K. D. ho nemohla vidět za volantem havarovaného vozidla. Tvrdí, že uváděla-li jmenovaná svědkyně, že ho za volantem vozidla poznala, tak nemluvila pravdu. V řízení bylo podle něj prokázáno, že jeho verze události, že v době nehody spal opilý na zadních sedačkách automobilu, který řídil svědek M. K., je pravdivá. Podrobně rozebírá a zpochybňuje výpovědi svědkyně K. D. a dalších svědků a dovozuje z nich, že nikdo z nich nepotvrdil ani nevyloučil, že se na místě nehody nacházela ještě další osoba. Nikdo ze svědků podle jeho mínění nemůže potvrdit, že svědkyně K. D. měla vidět řídit konkrétní osobu. Má za to, že nově předloženými důkazy (zejména znaleckým posudkem z oboru dopravy) došlo k vyvrácení výpovědi této svědkyně. Je přesvědčen, že jeho verzi skutkového děje podporuje i jím předložená expertíza týkající se airbagů, podle kterého došlo-li by k vystřelení airbegů, musely by tyto zanechat na těle řidiče stopy či případně zranění, což u něj nenastalo. Za stavu, kdy nové důkazy řadu dosavadních provedených důkazů vyvrací, je podle stěžovatele jeho vina prokazována pouze několika nepřímými důkazy, které však netvoří ucelený řetězec, u kterého by nepanovaly pochybnosti, že je skutečně pachatelem daného skutku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
11. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
12. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
13. V nyní posuzované věci rozhodující obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a ve svých rozhodnutích řádně a dostatečně odůvodnily, proč neshledaly žádné důvody pro povolení obnovy řízení. V odůvodnění svých rozhodnutí mimo jiné zdůraznily, že bez ohledu na výpověď svědkyně K. D., kterou do jisté míry zpochybňují závěry stěžovatelem předloženého znaleckého posudku z oboru dopravy, není na základě ostatních provedených důkazů o vině stěžovatele žádných pochybností, a to zejména z toho důvodu, že výpověď svědka M. K., jehož totožnost navíc stěžovatel sdělil až po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu a před jednáním odvolacího soudu, byla odvolacím soudem posouzena jako nepravdivá. Již sama tato skutečnost podle rozhodujících soudů mohla odůvodnit závěr o vině stěžovatele, neboť nikoho jiného než stěžovatele nebylo možno za okolností zjištěných na místě nehody s řízením předmětného vozidla spojovat. Druhým důvodem pak byla výpověď svědkyně L. Ch., z níž řízení předmětného vozidla stěžovatelem podle závěru ve věci rozhodujících soudů i ve vztahu k dalším provedeným důkazům vyplynulo. Jmenovaná svědkyně uvedla, že od nárazu do jejího příchodu k oknu uplynula minuta, maximálně minuta a půl. Soudy považovaly za vyloučené, že by během tak krátkého časového úseku došlo nejprve k hádce mezi stěžovatelem a údajným řidičem M. K., k odchodu údajného řidiče, k přesednutí stěžovatele ze zadních sedadel za volant a k jeho vystoupení. Je podle nich nezpochybnitelné, že obecně osoba mající účast na dopravní nehodě si bezprostředně po nehodě nejprve uvědomuje, co se vlastně stalo, zda případně není zraněná apod., a až po této době, je-li to možné, vozidlo opustí, čemuž přihlížela svědkyně L. Ch. O tom, že osobou opouštějící vozidlo z místa řidiče, byl právě stěžovatel, nebylo možno pochybovat, neboť svědek M. K. prokazatelně dané vozidlo neřídil.
14. Za skutečnost nebo důkaz soudu dříve neznámý ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu nepovažovaly příslušné soudy ani stěžovatelem předloženou expertízu týkající se funkce airbagů, neboť šlo toliko o obecné pojednání o tom, jaká zranění by airbagy mohly způsobit osobě ve vozidle přítomné.
15. Ze shora uvedeného vyplývá, že v předmětné trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci.
16. Nutno dodat, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé (ex tunc) objektivně existují, a zda ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu