ECLI:CZ:US:2022:1.US.1792.22.1
sp. zn. I. ÚS 1792/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti T. M. N., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Quoc Tan Phamem, advokátem se sídlem Kapucínské náměstí 303/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2021 č. j. 29 A 117/2022-146 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2022 č. j. 10 Azs 540/2021-74, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu se podává, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 17. 7. 2020 č. j. MV 100955 6/SO-2020 zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra stěžovatelovi podle §871 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (ve znění účinném do 30. 7. 2019, dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu. Stalo se tak proto, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 1/2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 30/2015 odsouzen pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k trestu odnětí svobody v délce šesti let nepodmíněně. Stěžovatel se proti rozhodnutí vedlejšího účastníka bránil žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu krajského soudu, který nedoplnil do spisu názor stěžovatelova dítěte, nešetřil práva stěžovatele, nesprávně posoudil přiměřenost rozhodnutí ve vztahu k ostatním rodinným příslušníkům, porušil zásadu legitimního očekávání a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 945/20 a II. ÚS 2765/20). K porušení uvedených práv stěžovatele mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který rozhodnutí krajského soudu aproboval a nezabýval se proporcionalitou přijatého řešení. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány i správní soudy nedostatečně posuzovaly podmínku přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel současně navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53. nebo Pl. ÚS 26/07, bod 37.). Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že cizinec si má a může být při páchání závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců. Ústavním stížnostem dovolávajícím se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, tak není možno vyhovět (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 108/97 nebo I. ÚS 1370/21).
Ústavní soud konstatuje, že postup správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, že správní orgány a správní soudy dostatečně nepřihlédly k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na soukromý a rodinný život stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatuje, že otázce posouzení přiměřenosti dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatele, včetně vlivu na nezletilého syna, se oba soudy, jakož i správní orgány, věnovaly dostatečně a ústavně konformně. Vedle nejlepšího zájmu dítěte hodnotily rodinné vazby, zdravotní stav stěžovatele, délku pobytu, bytovou situaci, jakož i závažnost protiprávního jednání a ekonomické poměry. Ústavní soud ověřil, že správní orgány a následně i oba správní soudy posoudily tato kritéria jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Vzhledem k opakování trestné činnosti neměly za to, že se stěžovatel v průběhu času napravil.
Námitku stěžovatele, že správní soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, nepovažuje Ústavní soud za případnou. Závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 na nyní projednávanou věc pro její skutkové odlišnosti nedopadají, neboť ze správního ani ze soudního spisu neplyne, že by stěžovatelova manželka, jeho syn či jiná osoba ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců byli občany EU. Ústavní soud tedy ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu konstatuje, že správní orgány a správní soudy nebyly povinny posoudit, zda chování stěžovatele představuje současnou hrozbu pro veřejný pořádek či veřejnou bezpečnost ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. S ohledem na to nemohlo dojít ani k nerespektování nálezu sp. zn. II. ÚS 2765/20, jak tvrdí stěžovatel, a k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4057/16). Stěžovatel má další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění. Úmluva o právech dítěte ve svém čl. 9 odst. 3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s rodiči, přičemž nikde nestanoví, že rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit zrušení trvalého pobytu stěžovatele jako nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Ústavní soud závěrem uvádí, že na základě shora uvedených skutečností považuje za ústavně konformní závěr Nejvyššího správního soudu, který s odkazem na svoji judikaturu i judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 108/97) konstatoval, že si stěžovatel měl a mohl být při páchání úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak z pohledu trestního práva, tak i v oblasti práva správního podle zákona o pobytu cizinců. Mohl tedy i předvídat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených správních rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy záhy po seznámení se se spisovým materiálem rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu