ECLI:CZ:US:2022:1.US.1831.22.1
sp. zn. I. ÚS 1831/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Audrlického, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 28 Cdo 915/2022-368, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 26 Co 257/2021-345 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2021 č. j. 17 C 86/2016-320, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Otakara Petra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, a dále v čl. 3 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal na vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky ve výši 187 603 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 82 021,60 Kč (výrok II.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 69 014,10 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 10 502,80 Kč (výrok III.). Krajský soud shodně s okresním soudem vyšel ze zjištění, že otázka vlastnického práva stěžovatele ke spoluvlastnickému podílu ve výši jedné osminy na pozemcích p. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a p. č. X3, obou zapsaných na listu vlastnictví č. X4 pro k. ú. Nový Hradec Králové (dále jen "předmětný spoluvlastnický podíl"), již byla v minulosti mezi týmiž účastníky závazně vyřešena v pravomocně skončeném řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 299/2018 tak, že stěžovatel se nestal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, jelikož darovací smlouva ze dne 18. 10. 2013, kterou ohledně předmětného podílu uzavřel se svým bratrem poté, co byl v jiném řízení vyhlášen rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale ještě předtím, než nabyl právní moci (viz rozsudek okresního soudu ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Co 729/2012-698, jenž nabyl právní moci dne 8. 7. 2014), byla soudy shledána absolutně neplatnou. Touto smlouvou se bratr stěžovatele jako dárce a stěžovatel jako obdarovaný společně snažili zabránit tomu, aby se na základě rozsudku o vypořádání spoluvlastnictví stal vlastníkem výše uvedených nemovitostí vedlejší účastník. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že stěžovatel nemá v projednávané věci aktivní věcnou legitimaci k žalovanému nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jenž se odvíjí od užívání shora specifikovaných nemovitostí vedlejším účastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v napadeném usnesení připomněl závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze kterých je pro nyní probíhající řízení zřejmý stav závaznosti rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2019 č. j. 8 C 299/2018-166 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 20 Co 96/2020-214 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. 24 Cdo 3053/2020 v otázce vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu, a to jak pro účastníky řízení, tak i pro soudy. Ke stěžovatelem uplatněné námitce, že se stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, Nejvyšší soud připomněl, že uplatněnou výtkou se stěžovatel ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkumu pravomocného rozsudku o určení vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu, jenž je však pro soud v nynějším řízení závazný. Krajský soud podle Nejvyššího soudu neporušil zásadu vázanosti soudním rozhodnutím, ani jde-li o rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vydané v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 174/2005. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěrem krajského soudu, že tomuto soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat soudní rozhodnutí vydaná v pravomocně skončeném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti. Navíc soudy obou stupňů v přítomné kauze konstatovaly, že soudy v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovaly v intencích zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud v předmětné věci převzal protiústavní závěry okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 174/2005, v odvolacím řízení potvrzené rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Co 729/2012-698, kterými byl nastolen protiprávní stav. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že se nestal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, neboť darovací smlouva, která měla založit jeho vlastnické právo je neplatná. Z těchto závěrů soudy dovodily, že stěžovatel přistoupil s jeho bratrem k jednání, které mělo ztížit proces vypořádání spoluvlastnictví, a zařadil stěžovatele mezi osoby, které údajně zneužily svých práv, a tudíž se nemohou domáhat soudní ochrany při prosazování jejich práv. Rovněž krajský soud i Nejvyšší soud podle stěžovatele převzaly v předmětné věci neústavní závěry okresního soudu učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 174/2005. Stěžovatel namítá, že nebyla-li obecnými soudy poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu k předmětnému spoluvlastnickému podílu, zapsanému v katastru nemovitostí, jde o diskriminační postup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy v předmětném řízení převzaly právní závěry učiněné v řízeních vedených u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 174/2005 a sp. zn. 8 C 299/2018 o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a určení vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu, které považuje za neústavní.
10. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení výstižně připomněl, že podle §159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Podle §135 o. s. ř., je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2). Nejvyšší soud dále poukázal na to, že výkladem §135 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. ve stěžovatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. 25 Cdo 5/2000, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1454/2009 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že §135 odst. 2 o. s. ř., je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s §159a o. s. ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí.
11. S odkazem na uvedené judikaturní závěry Nejvyšší soud v předmětné věci správně dovodil, že krajský soud neporušil zásadu vázanosti soudním rozhodnutím, jde-li o určení vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu (řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 299/2018), ani jde-li o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. sp. zn. 10 C 174/2005). Nejvyšší soud se ztotožnil i s názorem krajského soudu, že tomuto soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat soudní rozhodnutí vydaná v pravomocně skončeném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti, resp. v řízení určení vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3505/19, ve kterém připomněl, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [např. nález ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17 (N 10/88 SbNU 133), nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)].
13. Ústavní soud poukazuje rovněž na nález ze dne 7. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2765/20, ve kterém konstatoval, že rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces. Uvedené závěry je možné analogicky použit i na nyní posuzovanou věc a jednotlivá civilní řízení v ní vedená).
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. 24 Cdo 3053/2020-254, rozsudku krajského soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 20 Co 96/2020-214 a rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2019 č. j. 8 C 299/2018-166, vydaným v řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal určení vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu, byla Ústavním soudem usnesením ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1205/21 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 22 Cdo 3698/2020-881, usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2020 č. j. 19 Co 177/2020-851 a usnesení okresního soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 10 C 174/2005-827, vydaným rovněž v této věci, kde se stěžovatel jako žalovaný domáhal vydání opravného usnesení, kterým by byl opraven rozsudek okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607 (o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), tak, že nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 940/21 odmítnuta rovněž jako zjevně neopodstatněná.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel se svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, že se stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkumu pravomocných rozhodnutí vydaných ve výše uvedených řízeních o vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu.
16. Jakkoliv stěžovatel nemusí souhlasit s postupem soudů, Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního pohledu se obecné soudy nedopustily namítaných pochybení. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi (v podstatě totožnými) námitkami, které stěžovatel uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud vyšel z ustálené judikatury, kterou náležitě v odůvodnění rozvedl.
17. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, se domáhá přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
18. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu