ECLI:CZ:US:2022:1.US.184.22.1
sp. zn. I. ÚS 184/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2021 č. j. 6 Ntd 7/2021-38892, a s ní spojeném návrhu na zrušení §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl zrušení §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že dne 13. 7. 2021 byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze podána ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") obžaloba na stěžovatele a další obviněné. Krajský soud následně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s návrhem na odnětí věci a její přikázání jinému soudu podle §25 trestního řádu.
3. Vrchní soud napadeným usnesením podle §25 trestního řádu odňal danou věc krajskému soudu a přikázal ji Krajskému soudu v Praze. Své rozhodnutí odůvodnil především existencí úzkých vazeb mezi bývalými, ale i současnými soudci krajského soudu, potažmo jeho zaměstnanci, a stěžovatelem, příp. dalšími obviněnými. Konstatoval, že bývalá soudkyně krajského soudu M. Č., která se s většinou soudců krajského soudu osobně zná a s částí z nich udržuje přátelské vztahy, je současně jednou ze spoluobviněných. Poukázal také na to, že stávající soudce krajského soudu M. V. byl v přípravném řízení vyslýchán jako svědek, přičemž byla doložena jeho četná komunikace s obviněným I. H., a to obdobně jako u dalšího soudce krajského soudu Z. S. Stěžovatel se měl podle podané obžaloby prostřednictvím obviněného I. H. v okamžiku, kdy zjistil, že hrozí insolvenční řízení obviněné obchodní společnosti X, pokusit toto odvrátit návrhem na povolení moratoria, a když tento krok nevyšel, měl se snažit mít insolvenční řízení plně pod kontrolou prostřednictvím insolvenčního správce jednajícího ve prospěch obchodní společnosti X. Za tímto účelem potřeboval přátelsky nakloněný insolvenční soud, kterým měl být krajský soud. Z tohoto důvodu měl na konci roku 2012 účelově zajistit změnu sídla obchodní společnosti X, na adresu XX, kde tato společnost fyzicky nikdy nesídlila, neboť zde bylo faktické sídlo obchodní společnosti Y, jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla matka obviněného I. H. Rovněž vrchní soud zdůraznil, že obhájcem stěžovatele byl bezprostředně po podání obžaloby D. P., tj. někdejší soudce trestního oddělení krajského soudu. Z uvedených důvodů dospěl vrchní soud k závěru, že i když samy o sobě by bývalé či současné kolegiální vztahy zřejmě nevedly k vyloučení soudců krajského soudu z projednávané věci, nepůsobilo by vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem věrohodně, aby krajský soud v dané trestní věci jakkoliv rozhodoval. Dodal, že jde o kauzu sledovanou veřejností a že určité vazby obviněných na krajský soud jsou více než zřejmé. Uzavřel proto, že věc by měla být projednána a rozhodnuta krajským soudem, ke kterému nemají obvinění či jejich obhájci žádné osobní vazby. Při přikázání věci Krajskému soudu v Praze zohlednil skutečnost, že bydliště většiny svědků je v P. a Středočeském kraji.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebírá obsah §25 trestního řádu s tím, že mezi důležité důvody pro odnětí a přikázání věci řadí praxe a odborná literatura vyloučení všech soudců příslušného soudu pro podjatost, vyloučení takového počtu soudců, že v důsledku toho nelze sestavit senát, či skutečnost, že obviněný je osobou, která působí jako soudce či přísedící u soudu, který rozhoduje o vině či trestu, nebo je osobou blízkou rozhodujícího soudce. Tyto důvody však podle přesvědčení stěžovatele v nyní posuzované věci splněny nebyly. Mediální zájem a zájem veřejnosti, jak uvádí vrchní soud, považuje stěžovatel jako důvod pro dosažení změny zákonného soudce za nedostatečný a nepřípustný. Dodává, že M. Č. a M. V. působili na insolvenčním a nikoli trestním úseku. Má za to, že tvrzení vrchního soudu, že odnětí věci je důvodné i proto, že bývalý soudce D. P. je obhájcem stěžovatele, je liché. Podle něj to, že bývalý soudce vykonává advokacii, je věc častá a nikde se kvůli tomu neřeší odejmutí věci soudu a přidělení jinému. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel, vyjma zrušení napadeného usnesení vrchního soudu, navrhuje také zrušení §25 trestního řádu, neboť je toho přesvědčení, že to, že zákon umožňuje obecným a neurčitým pojmem měnit zákonný soud, je faktickým popřením ústavního práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odnětím věci krajskému soudu a jejím přidělením Krajskému soudu v Praze. Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191), usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1370/17, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2990/17, ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3371/16 aj.]. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je tedy vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jinými slovy účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem.
8. Výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon", představuje postup podle §25 trestního řádu, podle kterého může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně (§25, věta první, trestního řádu).
9. Zákon blíže nevymezuje, co jsou "důležité důvody" ve smyslu §25 trestního řádu, neboť jejich posouzení vychází z konkrétních podmínek projednávané věci. Rozumí se jimi především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Při úvaze, zda v konkrétní projednávané věci jsou dány důležité důvody pro delegaci, nelze vycházet jen z jednoho určitého hlediska či skutečnosti, ale je třeba zvažovat všechny v úvahu přicházející okolnosti případu ve vzájemné souvislosti. Vždy musí být zohledněno řádné zabezpečení a dosažení účelu trestního řízení.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje důležité důvody (tj. vyloučení všech soudců příslušného soudu pro podjatost, vyloučení takového počtu soudců, že v důsledku toho nelze sestavit senát, či skutečnost, že obviněný je osobou, která působí jako soudce či přísedící u soudu, který rozhoduje o vině či trestu, nebo je osobou blízkou rozhodujícího soudce), což však není jejich taxativní výčet, nýbrž jde pouze o příklady důležitých důvodů pro delegaci. Taxativní výčet takových důvodů fakticky ani neexistuje, neboť posouzení takových důvodů, jak již bylo shora uvedeno, vychází vždy z konkrétních podmínek každé projednávané věci.
11. Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (sub bod 3) uvedl dostatečně pádné důvody k tomu, aby věc byla krajskému soudu odňata a přikázána Krajskému soudu v Praze. Jakkoliv již není M. Č. soudkyní krajského soudu a soudci M. V. a Z. S. jsou soudci jiného než trestního úseku krajského soudu, může projednávání dané trestní věci nepochybně vyvolat pochybnosti o nestranném rozhodování tohoto soudu. Nelze vyloučit, že jmenované soudce bude třeba v daném trestním řízení vyslechnout jako svědky, proto se jeví vhodným, aby - nastane-li potřeba takového dokazování v trestním řízení - nebyli tohoto procesního úkonu účastni v pozici orgánu činného v trestním řízení jiní soudci daného soudu.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. V závěrečném návrhu ústavní stížnosti učinil stěžovatel s ní spojený akcesorický návrh na zrušení §25 trestního řádu. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
14. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu