ECLI:CZ:US:2022:1.US.1892.22.1
sp. zn. I. ÚS 1892/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Šmejkalové, zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022 č. j. 29 Cdo 1856/2020-284, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2020 č. j. 17 Co 243/2019-251 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. května 2018 č. j. 17 C 173/2016-135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CLEAR BALANCE, SE, sídlem Podlipného 942/11, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") zastavil řízení ohledně částky 40 818 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 119 680 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 128 232 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 15 640,70 Kč (výroky III. a IV.). Vedlejší účastnice se domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 288 730 Kč jako nesplacené jistiny úvěru poskytnutého Václavu Šmejkalovi (dále jen "dlužník") na základě smlouvy o úvěru, uzavřené s předchůdcem vedlejší účastnice obchodní společností Credit Ahiance, SE, jako věřitelem, k jehož úhradě se zavázala i stěžovatelka, nebude-li úvěrovým dlužníkem splácen řádně.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v části výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 56 876,84 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), změnil rozsudek okresního soudu v části výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 62 803,16 Kč a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 62 803,16 Kč (výrok II.). Dále krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku III. o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 128 232 Kč, ve zbývající části výroku III. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna splnit uloženou povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). V předmětné věci šlo o druhý rozsudek krajského soudu ve věci samé, když v pořadí první rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 17 Co 243/2018-199 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1010/2019 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastnice vzala žalobu zpět ohledně částky 56 876,84 Kč (s odůvodněním, že v tomto rozsahu započítala na úhradu žalované částky další plnění, které obdržela z insolvenčního řízení dlužníka v průběhu odvolacího řízení), proto krajský soud v uvedeném rozsahu rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ve věci samé zrušil a řízení zastavil. V napadeném rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že dlužník podepsal smlouvu o úvěru (i) za stěžovatelku, a to na základě plné moci, kterou mu stěžovatelka udělila (viz údaj u podpisu dlužníka, podle něhož smlouvu o úvěru podepsal ,,jménem svým a podle plné moci i jménem" stěžovatelky). Stěžovatelku zavazují též Všeobecné úvěrové podmínky (dále jen "VÚP"), na které smlouva o úvěru odkazuje, neboť jakkoli VÚP podepsal jen dlužník, lze podle krajského soudu mít zato, že i v tomto směru jednal za stěžovatelku. Protože dohoda podle výslovného ujednání neruší a nenahrazuje závazek ze smlouvy o úvěru, nemůže jít o novaci ve smyslu §1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Ostatně dohoda obsahuje i uznávací prohlášení stěžovatelky o její povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi nesplacenou část úvěru. Podle předchozího (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu nelze na stěžovatelku v předmětné věci nahlížet jako na spotřebitelku, když dlužník uzavřel smlouvu o úvěru za účelem financování své podnikatelské činnosti. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že plnění v insolvenčním řízení je třeba poměrně rozdělit mezi pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nesplacené části dluhu a dlužnou jistinu úvěru s příslušenstvím, neboť jde v tomto ohledu o dvě samostatné jistiny dvou pohledávek. Okresní soud tedy postupoval správně, když částku 146 313,40 Kč, uhrazenou od 23. 9. 2017 do rozhodnutí okresního soudu, rozdělil mezi pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nesplacené části dluhu a dlužnou jistinu úvěru s příslušenstvím, přičemž pro účely výpočtu poměru mezi těmito dvěma pohledávkami vyšel z výše dlužné jistiny úvěru včetně jeho příslušenství, které v součtu činily částku 933 986 Kč. Krajský soud však dospěl k odlišnému závěru, jde-li o otázku, zda a jakým způsobem započítat poměrnou část plnění v insolvenčním k řízení, připadající na dlužnou jistinu úvěru s příslušenstvím, na nárok, který vedlejší účastnice uplatnila žalobou. S ohledem na uvedené, krajský soud dovodil, že žalobou uplatněný nárok (po částečných zpětvzetích ohledně částek 40 818 Kč a 56 876,84 Kč) je v rozsahu zbývající částky 191 035,16 Kč důvodný.
5. Proti rozsudku krajského soudu v rozsahu vyhovujících výroků ve věci samé podala stěžovatelka dovolání. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání zamítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným k řešení právní otázky týkající se výkladu §165 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jde-li o způsob započtení plnění poskytnutého vedlejší účastnici jako přihlášenému věřiteli v insolvenčním řízení dlužníka za situace, kdy věřitel do insolvenčního řízení přihlásil jistiny více pohledávek (a tyto byly zjištěny), neboť jde o právní otázku dosud Nejvyšším soudem nezodpovězenou. Nejvyšší soud poukázal na to, že v době po podání dovolání v projednávané věci v rozsudcích ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 29 Cdo 2454/2019 a sp. zn. 29 Cdo 3218/2019 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přirostly-li podle dohody stran smlouvy o úvěru smluvené úroky, s jejichž úhradou byl úvěrový dlužník v prodlení, k jistině před rozhodnutím o úpadku úvěrového dlužníka, je částka, kterou úvěrový dlužník uhradil věřiteli podle zvoleného způsobu řešení úpadku v průběhu insolvenčního řízení na úhradu této části pohledávky (přihlášené a zjištěné jako část jistiny vzniklá kapitalizací úroků), úhradou jistiny pohledávky ve smyslu §165 odst. 4 insolvenčního zákona). Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky (viz §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž jistinou pohledávky (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2766/2007). Z uvedeného ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud dovodil, že plnění vyplacené vedlejší účastnici (insolvenčnímu věřiteli dlužníka s výše zjištěnými pohledávkami) bylo v souladu s §165 odst. 4 insolvenčního zákona započteno nejprve na jistiny (zjištěných) pohledávek z titulu nesplaceného úvěru a smluvní pokuty, a to poměrně [viz též §1 písm. a), §5 písm. a) a b) insolvenčního zákona]. Samotná skutečnost, že vedlejší účastnice přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu nesplacené jistiny úvěru jako dvě dílčí pohledávky (jistinu původně "půjčené" částky a "část jistiny úvěru odpovídající částečně umořenému kapitalizovanému úroku z úvěru"), na uvedeném nic nemění. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé shledal správným, a proto dovolání zamítl. Ve vztahu k dalším stěžovatelkou nastíněným otázkám neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy učinily v předmětné věci nesprávný závěr, že stěžovatelka přistoupila k žalovanému dluhu jako solidární dlužník, resp. na nesprávném posouzení otázky jednání zmocněnce stěžovatelky, když dovodily, že podpis dlužníka na VÚP lze posoudit jako podpis v zastoupení stěžovatelky, a to bez ohledu na jeho umístění na listině. S tímto závěrem se však stěžovatelka neztotožňuje, když v řízení bylo prokázáno, že VÚP, na které úvěrová smlouva velmi nepřehledným způsobem odkazuje, nepodepsala a nedošlo k jejich podpisu na vymezeném místě ani zmocněncem stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že je vázána VÚP, přestože je dlužník podepsal pouze jednou v políčku pro dlužníka. Nebyla-li stěžovatelka s obsahem VÚP seznámena, neodsouhlasila a nepodepsala je, přičemž nedošlo ani k jejich stvrzení podpisem zmocněnce stěžovatelky, nemohou tyto VÚP stěžovatelku zavazovat.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že smlouvu o úvěru neuzavřela v souvislosti se svou podnikatelskou činností, ale v postavení spotřebitele, stejně jako dlužník, přičemž spotřebitel je obecně považován za slabší stranu závazkového vztahu. Stěžovatelka namítá, že předmětná úvěrová smlouva, ačkoliv je spotřebitelského charakteru, obsahuje celou řadu ujednání, jež v rozporu s požadavkem dobré víry zakládají významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v její neprospěch, a že smluvní ujednání v předmětné úvěrové smlouvě jsou roztříštěná a matoucí.
8. Stěžovatelka dále namítá, že v případě zániku původního závazku narovnáním zaniká rovněž jeho zajištění ručením, které se na nové vzniklý závazek, jenž nahradil závazek původní, nevztahuje. Nahradila-li v posuzovaném případě předmětná dohoda o narovnání úvěrovou smlouvu, pak spolu s jejím zánikem zanikla i případná povinnost stěžovatelky plnit vedlejší účastnici. Za situace, kdy insolvenční správce dlužníka uzavřel s vedlejší účastnicí dohodu o narovnání, na základě níž byl původní závazek dlužníka vůči vedlejší účastnici nahrazen novým závazkem, k němuž však stěžovatelka nepřistoupila, je vymáhání žalované částky po stěžovatelce v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti v právním styku.
9. Postup obecných soudů, které uložily stěžovatelce povinnost plnit ze smlouvy o úvěru z pozice solidárního dlužníka, přestože se k danému plnění platně nezavázala, nadto za situace, kdy původní závazek dlužníka byl nahrazen závazkem novým co do výše poníženým, shledává stěžovatelka vadným a rozporným s ústavním pořádkem, a to s právem stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudní rozhodnutí zasahují i do stěžovatelčina práva na pokojné užívání majetku. Stěžovatelka konečně namítá, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, jsou nesrozumitelná a nepřesvědčivá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci krajský soud v napadeném rozhodnutí k námitce stěžovatelky dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že dlužník podepsal smlouvu o úvěru (i) za stěžovatelku, a to na základě plné moci, kterou mu stěžovatelka udělila. Krajský soud dále dovodil, že stěžovatelku zavazují i VÚP, na které smlouva o úvěru odkazuje, i když je podepsal jen dlužník, neboť i v tomto směru jednal za stěžovatelku. Krajský soud dále dostatečně vysvětlil, že dohoda podle výslovného ujednání stran neruší a nenahrazuje závazek ze smlouvy o úvěru, nemůže jít tedy o novaci podle §1902 občanského zákoníku, navíc dohoda obsahuje i uznávací prohlášení stěžovatelky o její povinnosti uhradit vedlejší účastnici nesplacenou část úvěru. S odkazem na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v předmětné věci se Nejvyšší soud vypořádal rovněž s námitkou stěžovatelky, že tato byla v postavení spotřebitele. Krajský soud dovodil, že na stěžovatelku v předmětné věci nelze nahlížet jako na spotřebitelku, neboť dlužník uzavřel smlouvu o úvěru za účelem financování své podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud pak připustil dovolání k řešení právní otázky týkající se výkladu §165 odst. 4 insolvenčního zákona a dovodil, že plnění vyplacené vedlejší účastnici (insolvenčnímu věřiteli dlužníka s výše zjištěnými pohledávkami) bylo v souladu s §165 odst. 4 insolvenčního zákona započteno nejprve na jistiny (zjištěných) pohledávek z titulu nesplaceného úvěru a smluvní pokuty, a to poměrně. Nejvyšší soud rovněž k námitce stěžovatelky shodně s krajským soudem dovodil, že dlužník podepsal smlouvu o úvěru jednak jako strana smlouvy, jednak jako zástupce stěžovatelky na základě plné moci. Za stavu, kdy smlouva o úvěru výslovně odkazovala na VÚP, vázala smluvní strany (tedy i stěžovatelku) i v rozsahu VÚP, které byly její přílohou a s nimiž byl dlužník seznámen a podepsal je. Nejvyšší soud se vyjádřil rovněž k otázce ,,dopadu dohody o narovnání" uzavřené v insolvenčním řízení (jen) mezi vedlejší účastnicí a insolvenčním správcem dlužníka a dovodil, že nešlo o dohodu o narovnání, nýbrž o "částečné vzdání se nároku a částečné uznání závazku". Konečně se Nejvyšší soud vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se ,,vymáhání žalované částky v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti v právním styku za situace, kdy vedlejší účastnice neuzavřela smlouvu o úvěru v souvislosti se svou podnikatelskou činností, ale v pozici spotřebitele" a přisvědčil závěru Nejvyššího soudu a krajského soudu učiněnému v předchozím řízení, že vedlejší účastnice neuzavřela smlouvu o úvěru jako spotřebitel.
14. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry ve věci jednajících soudů. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí městského soudu běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13, nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18, usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 569/19 a další). V posuzovaném případě však k takové situaci nedošlo.
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z provedeného dokazování v dostatečném rozsahu, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění náležitě, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu