ECLI:CZ:US:2022:1.US.2130.22.1
sp. zn. I. ÚS 2130/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace Čokoládová Manufaktura s. r. o., se sídlem Zemská 481/35, Teplice, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2022 č. j. 26 Cdo 441/2022-260, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021 č. j. 25 Co 3/2021-178 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. září 2020 č. j. 39 C 101/2019-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a dále 1) Ing. Jiřího Jaroměřského, 2) Dr. Lenky Bednářové, 3) Jiřího Kozla, 4) Pavla Staňka, 5) Mgr. Lucie Kašparové Ebnerové, 6) RNDr. Zbyňka Engela, 7) Jiřího Janů, 8) Jaromíra Jaroměřského, 9) Libuše Nezvalové, 10) Bc. Alexandra Nováka, 11) Miroslavy Palečkové, 12) Mgr. Jany Perglerové, 13) Jany Poulové, 14) Marcely Práškové, 15) Marcely Přibylové, 16) Marka Řípy, 17) Štěpána Řípy, 18) Lenky Svobodové, 19) Jana Šikuly, 20) Ireny Veselé, 21) Michala Vinkláta, 22) Miroslava Voborníka, 23) Zdeňka Voborníka, 24) Kláry Voborníkové, 25) Milady Voborníkové, 26) Zdeňka Votavy a 27) Jitky Frýbové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je nájemkyní tam specifikovaných nebytových prostor, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2015, a že nájemní vztah založený touto smlouvou trvá (výrok I.); dále zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že výpověď z nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2015, jejímž předmětem byl nájem tam specifikovaných nebytových prostor, učiněná dne 28. 3. 2019 vedlejšími účastníky, je neoprávněná (výrok II.), a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok III.). Nalézací soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky byla dne 1. 6. 2015 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byl pronájem tam specifikovaných nebytových prostor, a to na dobu určitou do 31. 5. 2020. Dne 28. 3. 2019 byla stěžovatelce doručena výpověď vedlejších účastníků z nájemní smlouvy bez výpovědní doby, jejíž převzetí písemně potvrdil tehdejší jednatel stěžovatelky - pan Pavlo Gachkivskyi. Důvodem výpovědi bylo neplacení dlužného nájemného a porušení povinností plynoucích z nájemní smlouvy týkajících se stavebních úprav. Nalézací soud rovněž uzavřel, že předmět nájmu byl stěžovatelkou předán a vyklizen ke dni 12. 4. 2019, o čemž byl pořízen předávací protokol; následně zkonstatoval, že nájemní vztah skončil (nejpozději) uplynutím sjednané doby, a to dnem 31. 5. 2020, pročež stěžovatelka nemůže mít naléhavý právní zájem na určení trvání předmětného nájemního vztahu. Již proto nemohl nalézací soud vyhovět primárnímu petitu žaloby (na určení trvání nájemního vztahu). Ve vztahu k druhému (eventuálnímu) petitu žaloby (na určení neoprávněnosti výpovědi) nalézací soud dospěl k závěru, že výpověď byla převzata tehdejším - v obchodním rejstříku zapsaným - jednatelem stěžovatelky (kterým byl až do 15. 4. 2019), a tedy byla s ohledem na princip materiální publicity řádně doručena. Nadto má výpověď podle nalézacího soudu veškeré náležitosti, stěžovatelka se svého práva podat námitky proti ní výslovně vzdala a lhůta pro podání námitek (které stěžovatelka vznesla až dne 9. 5. 2019) marně uplynula. Za situace, kdy byl návrh stěžovatelky v této části podán opožděně, nalézací soud oprávněnost výpovědi věcně nepřezkoumával, pročež žalobu v plném rozsahu zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Na rozdíl od nalézacího soudu posoudil uplatněné nároky stěžovatelky nikoli jako petit eventuální, ale jako petit složený - to však nemělo podle odvolacího soudu vliv na věcnou správnost závěrů nalézacího soudu. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem vyšel z toho, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a v době rozhodování soudu vzhledem k uplynutí této doby nebyl na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Za důvodnou nepovažoval odvolací soud námitku stěžovatelky, že její jednatel Pavlo Gachkivskyi jednal v prokazatelném střetu zájmů se zájmy stěžovatelky jako právnické osoby, a proto má být jeho jednání - spočívající v převzetí výpovědi nájemní smlouvy dne 28. 3. 2019, ve vzdání se práva podat námitky proti této výpovědi a v předání předmětu nájmu - relativně neplatné. Předně odvolací soud uvedl, že převzetí výpovědi nelze považovat za právní jednání. Sama výpověď je pak jednostranné právní jednání, které se stane perfektní doručením druhé straně. Převzal-li tehdy zapsaný jednatel (Pavlo Gachkivskyi) dne 28. 3. 2019 předmětnou výpověď, byla řádně doručena. Stejně tak považoval za platné vzdání se práva podat námitky proti výpovědi. Konečně k tvrzené neplatnosti předání předmětu nájmu odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka předmět nájmu vyklidila v souladu s výpovědí. Naopak nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastníci o střetu zájmů věděli a vědět museli, neboť je na to upozornil další jednatel stěžovatelky Artem Zakharov. Podle odvolacího soudu totiž emailová korespondence, kterou měl uvedený jednatel zástupci vedlejších účastníků zaslat, nebyla v řízení prokázána. Nadto obsah emailu o střetu zájmů nic nevypovídal.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné. Nejvyšší soud zrekapituloval svoji judikaturu týkající se doručování jednostranných hmotněprávních úkonů právnickým osobám, načež dospěl k závěru, že převzal-li dne 28. 3. 2019 výpověď z nájmu jeden z jednatelů stěžovatelky, byla výpověď tohoto dne doručena a stala se účinnou. Dovoláním pak nebyly zpochybněny závěry odvolacího soudu, že výpověď je oprávněná, protože proti ní nebyly podány včasné námitky, že nájemní vztah na jejím základě skončil dne 28. 3. 2019 a že v důsledku vyklizení pronajatých prostor stěžovatelkou dne 12. 4. 2019 nastala fikce platnosti výpovědi přijaté bez námitek. Zpochybňuje-li stěžovatelka účinnost doručení poukazem na střet zájmů jednoho z jednatelů, uvedl k tomu Nejvyšší soud, že stěžovatelka brojí vůči skutkovému závěru odvolacího soudu, který mu nepřísluší přezkoumávat.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka byla nájemcem prostor, kde probíhala její jediná podnikatelská aktivita. Jeden z tehdejších jednatelů stěžovatelky - Pavlo Gachkivskyi (dále jen "tehdejší jednatel") ve snaze poškodit stěžovatelku zosnoval převzetí předmětu nájmu ze strany společnosti ovládané jeho dcerou, kterou sám zastupoval na základě plné moci. Stěžovatelka (resp. její další jednatel Artem Zakharov) o možnosti takového jednání tehdejšího jednatele vedlejší účastníky informovala. Z následného chování tehdejšího jednatele vyplývá, že jednal v rozporu se zájmem stěžovatelky (již dne 12. 4. 2019 měl uzavřít nájemní smlouvu na předmětné prostory za společnost ovládanou jeho dcerou). Podle stěžovatelky na jednání rozporné se zájmy stěžovatelky ukazují mimo jiné dva "pochybné" předávací protokoly, kdy podle prvního předávacího protokolu ze dne 14. 4. 2019 (následně opraveného na 12. 4. 2019), jehož účastníkem je stěžovatelka, měl nájemní vztah skončit dne 14. 4. 2019; podle druhého předávacího protokolu ze dne 14. 4. 2019, jehož účastníkem je společnost ovládaná dcerou tehdejšího jednatele, pak mělo k vyklizení dojít dne 12. 4. 2019, tedy ještě před údajným skončením nájemního vztahu. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že v předmětu nájmu bylo provozováno podnikání i po údajném vyklizení a že tehdejší jednatel nerozuměl česky. Za takové situace podle stěžovatelky nemůže převážit víra v zápis v obchodním rejstříku nad konkrétními a zjevnými okolnostmi případu, které dokazují střet zájmů, o němž vedlejší účastníci věděli. Obecné soudy formalisticky odmítly nároky stěžovatelky projednávat přijetím závěrů, že jednání stěžovatelky bylo opožděné, resp. že došlo k fikci přijetí výpovědi bez námitek v důsledku vyklizení předmětu nájmu. Stěžovatelka byla v důsledku střetu zájmů a jednání tehdejšího jednatele vystavena neznalosti jednání vedlejších účastníků. Obecné soudy tento střet zájmů odmítly zohlednit, přitom jejich hodnocení důkazu je nepřesvědčivé. Podle stěžovatelky je krajně nespravedlivé a protiústavní, aby obecné soudy vycházely z fikce předání předmětu nájmu (a faktické nemožnosti soudního přezkumu v této souvislosti), kdy k jednání za stěžovatelku došlo v zastoupení jednatele, který jednal pouze ve vlastním zájmu a v rozporu se zájmy stěžovatelky, aby předmět nájmu převzal pro podnikání své rodiny, přičemž tento stav stále trvá.
6. Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka zvlášť namítá, že jím bylo odepřeno její právo na soudní ochranu, neboť podle jejího názoru dostatečně vymezila právní otázky, které měl Nejvyšší soud posoudit, ať již právě střet zájmů tehdejšího jednatele, neplatnost jeho právních jednání či další otázky uvedené v dovolání. Přístup Nejvyššího soudu k dovolání stěžovatelky byl velmi formalistický.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Těžiště argumentace stěžovatelky představuje především nesouhlas s právními a skutkovými závěry obecných soudů, které učinily při posuzování řádnosti a oprávněnosti výpovědi vedlejších účastníků z nájemního vztahu vzniklého mezi nimi a stěžovatelkou. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, k němuž není povolán; obzvláště za situace, kdy se stěžovatelkou vznesenými námitkami a argumenty (které v ústavní stížnosti reprodukuje) obecné soudy již - podle Ústavního soudu dostatečně - zabývaly.
11. Nalézací a odvolací soud v prvé řadě řádně vyložily, že nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky byl skončen výpovědí doručenou dne 28. 3. 2019 tehdejšímu jednateli, proti které nebyly včas vznesené námitky [podle §2314 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")], přičemž v důsledku vyklizení pronajatých prostor stěžovatelkou nastala dne 12. 4. 2019 fikce platnosti výpovědi přijaté bez námitek (ve smyslu §2313 občanského zákoníku); rovněž vysvětlily, že vzhledem k principu materiální publicity byla výpověď adresovaná jednomu ze zapsaných jednatelů stěžovatelky doručena řádně, a mohla tak vyvolat zamýšlené právní následky (srov. zejm. body 14. a 15. rozsudku odvolacího soudu a bod 45. rozsudku nalézacího soudu). Uvedené závěry nalézacího a odvolacího soudu pak podle Ústavního soudu, jemuž je nepřísluší hodnotit z pohledu věcné správnosti, ale prizmatem porušení naznačených ústavních kautel, obstojí.
12. Dovozuje-li stěžovatelka neoprávněnost výpovědi nájmu primárně z existence tvrzeného střetu zájmů mezi tehdejším jednatelem a stěžovatelkou jako právnickou osobou, o kterém vedlejší účastníci věděli nebo vědět museli, uvádí k tomu Ústavní soud, že stěžovatelka brojí vůči skutkovým zjištěním obecných soudů, do nichž zasahuje pouze výjimečně. Z ústavního principu nezávislosti soudů totiž vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Taková pochybení v nynější věci Ústavní soud neshledal.
13. Obecné soudy po provedeném dokazování učinily podložený závěr o tom, že namítaný střet zájmů v řízení prokázaný nebyl. V prvé řadě nebylo prokázáno doručení emailové korespondence ze dne 28. 3. 2019 zástupci vedlejších účastníků (informující vedlejší účastníky o tvrzeném střetu zájmů tehdejšího jednatele), a ani ostatní okolnosti daný střet zájmů nedokládaly. Odvolací soud se vypořádal také s námitkou, že v předmětu nájmu probíhala obchodní činnost i po jeho protokolárním předání, k čemuž vyložil, že z hlediska splnění vyklizovací povinnosti je rozhodné faktické předání, nikoli protokolární; neshledal přitom důvodnou ani námitku nesouladné datace předávacích protokolů. Odvolací soud se rovněž vyjádřil ke skutečnosti, že v předmětu nájmu tehdejší jednatel jednal též jako zástupce nové společnosti, s níž vedlejší účastníci jako pronajímatelé uzavřeli novou nájemní smlouvu (viz již citovaný bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Konečně nalézací soud vysvětlil (a odvolací soud tuto úvahu aproboval), že spory mezi společníky obchodní korporace, členy a členy jejích orgánů, má stěžovatelka řešit v jiném řízení u jiného soudu a nemohou být předběžnými otázkami v rámci tohoto řízení (viz bod 42. rozsudku nalézacího soudu). Uvedené konkluze, které jsou prosté zjevné svévole, libovůle či extrémního vybočení, přitom podle Ústavního soudu nezakládají prostor pro jeho výjimečný zásah.
14. Ani v postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud jakékoli ústavněprávní nedostatky. Nejvyšší soud totiž řádně a v souladu se svou ustálenou judikaturu odůvodnil úvahy, na jejichž základě neshledal dovolání stěžovatelky přípustné. Nelze v této souvislosti usuzovat na stěžovatelkou namítané odepření práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani na přepjatý formalismus, jelikož Nejvyšší soud neodmítl její dovolání jako vadné (pro nezpůsobilé vymezení kvalifikované otázky hmotného či procesního práva), nýbrž jej "kvazimeritorně" přezkoumal [srov. bod 41. stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)], načež dospěl k závěru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí plně respektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. Vůči námitkám proti skutkovému stavu pak Nejvyšší soud - vzhledem k zaměření svého přezkumu (viz §241a odst. 1 o. s. ř.) - správně konstatoval, že tyto přípustnost dovolání založit nemohou.
15. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů takové ústavněprávní vady, které by bylo možno z hlediska jeho judikatury označit za odporující požadavkům řádně vedeného soudního řízení. Ústavní soud sumarizuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně - v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny - odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů; jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a provedený výklad právní úpravy nepřekračuje meze ústavnosti.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu