ECLI:CZ:US:2022:1.US.2211.22.1
sp. zn. I. ÚS 2211/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 3672, Zlín, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2022 č. j. 38 Co 78/2022-686, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilého A. H., nezletilého O. H., a J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2022 č. j. 0 Nc 787/2019-578 rozhodl, že první vedlejší účastník a druhý vedlejší účastník, nezletilí synové (dále jen "nezletilí"), se svěřují s účinností od 1. 1. 2020 a pro dobu po rozvodu do péče stěžovatelky, matky nezletilých (dále též jen "matka") [výroky I. a IV.]. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že třetí vedlejší účastník, otec nezletilých (dále jen "otec"), je povinen přispívat na výživu prvního nezletilého částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou ve výši 5 000 Kč měsíčně. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že nedoplatek výživného pro oba nezletilé za dobu od 1. 1. 2020 do 28. 2. 2022 v celkové výši 52 000 Kč, z toho ve výši 39 500 Kč pro prvního nezletilého a ve výši 12 500 Kč pro druhého nezletilého, je otec povinen uhradit k rukám matky nejpozději do 31. 12. 2022. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že otec je povinen přispívat na výživu prvního nezletilého částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně a na druhého nezletilého částkou ve výši 5 000 Kč měsíčně, splatné k rukám matky nejpozději do každého 20. dne v měsíci předem počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství do budoucna. Výrokem VI. bylo řízení o návrhu otce na úpravu styku u prvního nezletilého a druhého nezletilého zastaveno. Výrokem VII. bylo zrušeno předběžné opatření, nařízené usnesením okresního soudu ze dne 18. 9. 2020 č. j. 0 Nc 787/2019-255 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 2. 2021 č. j. 38 Co 198/2020-354. Výroky VIII. a IX. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu, jeho výrokům II., III. a V. o výživném a jeho nedoplatku a proti závislému výroku IX., podali otec i matka odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II., V. a IX., potvrdil (výrok I.). V napadeném výroku III. rozsudek okresního soudu ohledně dlužného výživného pro oba nezletilé změnil tak, že dlužné výživné za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2022 je otec povinen uhradit k rukám matky ve výši 47 000 Kč pro prvního nezletilého ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku a ve výši 2 500 Kč pro druhého nezletilého do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že po celou dobu řízení před soudy obou stupňů poukazovala na to, že daňová přiznání otce nereflektují jeho skutečné příjmy a jeho životní úroveň. Stěžovatelka namítá, že u jednání soudu dne 3. 2. 2022 otec uvedl - a okresní soud z těchto zjištění vychází - že v roce 2021 byl jeho příjem 20 000 - 30 000 Kč. Z životní úrovně otce a jeho nákladů však vyplývá, že jeho příjem musí být podstatně vyšší, než jím tvrzený. Ani okresní soud ani krajský soud však její námitky nevyslyšely. Oba soudy při stanovení výše výživného nereflektovaly zákonná kritéria pro stanovení výživného a nereflektovaly ani aktuální judikaturu, která se vyjadřuje k prokazování skutečných příjmů osob samostatně výdělečně činných.
5. Podle stěžovatelky při stanovení výše výživného pro nezletilé není možné u otce, který je podnikatelem s velmi vysokým ročním obratem, vycházet pouze z jeho daňového přiznání, které nedává věrný obraz o jeho majetkových poměrech. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci existují i jiné důkazy, které prokazují podstatně vyšší životní úroveň otce, a tedy i jeho příjem. Stěžovatelka uvádí, že otec pro potřebu svou a domácnosti vždy disponoval značnými finančními prostředky a tyto převyšovaly jím deklarovaný příjem.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že otec tvrdil, že ze svého příjmu hradí pravidelně měsíčně osobní náklady ve výši 40 950 Kč. V těchto výdajích nejsou zahrnuty jeho výdaje za stravu, zájmového aktivity, dovolené, náklady na jeho právní zastoupení atd. Otec měl podle stěžovatelky takový příjem, že vedle pravidelných nákladů, které v době soužití s ní hradil ze svého účtu, byl schopen matce měsíčně poskytovat na domácnost částku 30 000 - 40 000 Kč a k tomu byl schopen si pořizovat rybářské vybavení, jezdit na zahraniční dovolené atd. Nadto si vytvořil i finanční rezervu na postavení haly. Stěžovatelka uvádí, že otec je schopen si měsíčně vydělat částku v průměru ve výši 200 000 Kč, neboť jí to tvrdil. S ohledem na výše uvedené se proto jeví právě takový výdělek jako reálně odpovídající jeho majetkové a životní úrovni. Stěžovatelka má zato, že otec by měl přispívat na výživu prvního nezletilého nejméně částkou 10 500 Kč a na druhého nezletilého nejméně částkou 9 500 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatelky ohledně nedostatečného zjištění skutkového stavu obecnými soudy poukazuje na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
12. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, resp. obou rozhodnutí obecných soudů, v části týkající se výživného, které je otec povinen na nezletilé syny platit. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).
13. Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě [jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15).
14. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s právními závěry obecných soudů, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, jenž by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího skutkového a právního názoru na výši výživného, které by měl otec na nezletilé syny platit. Snaží se zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav, který však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší přehodnocovat. Ústavní soud však neshledal, že by stěžovatelkou vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud má zato, že obecné soudy posoudily věc v kontextu všech zjištěných okolností.
15. V předmětné věci vycházel okresní soud z poměrů obou rodičů týkajících se jejich příjmů, jakož i z toho, že žádný z rodičů nemá další vyživovací povinnost. Dále přihlédl k majetkové a finanční situaci matky, k jejímu zdravotnímu stavu, jakož i k tomu, že matka vzhledem k věku nezletilých nenaplňuje již svoji vyživovací povinnost k nim pouze výkonem osobní péče, avšak její výdělkové schopnosti jsou výrazně omezeny jejím zhoršeným zdravotním stavem. Okresní soud dále vycházel ze zjištění, že příjem matky činí částku 10 000 Kč, kterou jí měsíčně platí otec na základě soudního rozhodnutí o předběžném opatření a finančně matce vypomáhá její rodina. Dále přihlédl k majetkovým poměrům a finanční situaci otce, jakož i k životní úrovni otce. Okresní soud zvážil i další platby otce pro nezletilé, když kromě pravidelných plateb výživného doposud hradí náklady bydlení matky i dětí, kterým hradí i pojištění, spoření (což činí částku 5 500 Kč měsíčně na bydlení, 1 000 Kč spoření pro prvního nezletilého a 1 400 Kč pojištění u druhého nezletilého, dále platí částku 3 000 Kč na inkaso pro babičku, jež žije s matkou a dětmi a na topení dřevem v částce 30 000 Kč ročně), a přispívá i platbami na obědy dětí. Okresní soud přihlédl rovněž k odůvodněným potřebám nezletilých (první nezletilý nosí brýle a rovnátka) a z toho dovodil, že stanovené částky výživného odpovídají zjištěným možnostem a schopnostem otce s ohledem na jeho příjmy a celkové majetkové poměry, jakož i odůvodněným potřebám a věku nezletilých dětí.
16. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, které dále doplnil o zjištění aktuálních poměrů obou rodičů a dospěl k závěru, že výživné, stanovené okresním soudem pro oba nezletilé odpovídá výdělkovým možnostem a schopnostem otce s přihlédnutím k jeho širším majetkovým poměrům, jakož i potřebám nezletilých dětí, jež jsou zvyšovány jejich náklady v souvislosti se zdravotním stavem (náklady za stomatologii a nákup dioptrických brýlí pro prvního nezletilého). Krajský soud však také poukázal na to, že nelze zohlednit náklady teprve v budoucnosti nastalé v souvislosti s nástupem prvního nezletilého na střední školu či zvýšení ceny obědů pro druhého nezletilého, neboť při svém rozhodování je soud vázán stavem ke dni rozhodnutí.
17. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, stejně jako z rozhodnutí okresního soudu ohledně výživného vyplývá, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného pro nezletilé děti v napadených rozhodnutích přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnily. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud připomíná, že v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného.
19. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava výživného v návaznosti na konkrétní okolnosti, které v budoucnu nastanou.
20. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu