ECLI:CZ:US:2022:1.US.2306.21.1
sp. zn. I. ÚS 2306/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Jaroslava Schwarze a 2) Martiny Schwarzové, zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2021 č. j. 61 Co 75/2021-115, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Tomáše Bouzka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení základních práv stěžovatelů zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé vystupovali v řízení před obecnými soudy jako žalovaní v řízení na ochranu rušené držby práva z věcného břemene, kterou podal vedlejší účastník. Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 8. 3. 2021, č. j. 6 C 402/2020-81 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastník se domáhal ochrany držby práva chůze a jízdy přes pozemek stěžovatelů, kteří instalovali na pozemku patřícímu stěžovatelce 2 překážku v podobě pletiva.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalovaným [stěžovatelům] uložil "povinnost zdržet se jakýchkoliv zásahů do držby práva odpovídajícímu věcnému břemeni (služebnosti), chůze a jízdy (stezky a cesty) na pozemku č. parc. X1 v k. ú. P. ve prospěch pozemku č. parc. X2 v k. ú. P. a uvést služební pozemek č. parc. X1 v k. ú. P. do předešlého stavu, tj. odstranit všechny jimi svévolně umístěné překážky, tj. nainstalované pletivo" a rozhodl o nákladech řízení.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé tvrdí porušení práva na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 Listiny tím, že krajský soud nesprávně posoudil otázku běhu lhůty k podání žaloby na ochranu držby dle §1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále rozhodl dle stěžovatelů na základě závěru, který je v rozporu se stavem plynoucím z provedených důkazů, vzal za prokázané skutkové závěry pouze na základě tvrzení vedlejšího účastníka, která ovšem nebyla nijak doložena, nezabýval se veškerými tvrzeními stěžovatelů a neuvedl, proč je ve věci nepovažoval za rozhodné. V důsledku toho bylo porušeno též vlastnické právo stěžovatelky 2, která je vlastnicí pozemku, jehož se povinnost stěžovatelů zdržet se zásahů do držby práva chůze a jízdy týká.
5. Stěžovatelé tvrdí, že žaloba vedlejšího účastníka byla podána opožděně a neměla být projednána, neboť zásah do tvrzené držby práva chůze a jízdy byl soudy řešen již v roce 2018, vedlejší účastník tvrdil zásah do držby stejného práva, přičemž v roce 2018 byla žaloba shledána jako opožděná. Stěžovatelé považují za vadnou argumentaci vedlejšího účastníka, resp. soudu, že nový způsob rušení držby (umístění pletiva místo kovových kolíků) vede k možnosti podat novou žalobu. Stěžovatelé dále rozporují skutkový závěr krajského soudu, že v době instalace pletiva stěžovateli na pozemek stěžovatelky 2 držel vedlejší účastník právo chůze a jízdy týkající se daného pozemku. Stěžovatelé rozporují tvrzení vedlejšího účastníka, že dříve umístěné překážky na pozemku překonával a právo tak stále držel. Tvrdí, že soudy pro tento skutkový závěr neměly dostatek důkazů, a navíc nejde dle stěžovatelů o výkon práva držby. Krajský soud se dle stěžovatelů dostatečně nevypořádal s jejich argumentací a špatně vyhodnotil pasivní legitimaci stěžovatelů, neboť stěžovatel 1 (syn stěžovatelky 2) není vlastníkem služebného pozemku, pouze pomáhal své matce instalovat pletivo na hranici pozemku. Rozhodnutí soudu tak stěžovatelé považují za projev libovůle.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně připomíná specifikum rozhodnutí o žalobách z rušené držby a jejich předběžnou povahu. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 ze dne 12. 12. 2017, vychází ve své ustálené judikatuře z názoru, že "posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole".
9. Jakkoli Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelům, že vypořádání se s jejich argumentací je velmi strohé, zároveň nelze pominout již zmíněnou předběžnou povahu předmětného řízení, tedy skutečnost, že obecné soudy nyní nerozhodovaly o existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale pouze o rušení tvrzené držby daného práva. Krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastník právo držel a vykonával od roku 2006, přičemž instalací pletiva mu v tom bylo zabráněno. Skutkový závěr krajského soudu, že dané právo vedlejší účastník vykonával a že z něj nebyl dříve (před instalací překážky v podobě pletiva) vypuzen, nemůže Ústavní soud přezkoumávat, neboť skutkové závěry jsou výsledkem procesu volného hodnocení důkazů a spadají do rozhodovací činnosti obecných soudů, stejně jako výklad podústavního práva. Ústavní soud opakuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [např. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419)].
10. Provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
11. Krajský soud v napadeném rozhodnutí upozornil též na závěr rozsudku krajského soudu ze dne 27. 1 2021, č. j. 15 Co 258/2020-437, z nějž plyne, že vedlejší účastník má jako vlastník panujícího pozemku právo užívat k chůzi a k jízdě celé pozemky parc. č. X3 a X1 [služebný pozemek v nyní posuzované věci - pozn. ÚS], byť se krajský soud zabýval v daném řízení odstraněním jiné překážky (sloupku) umístěné na jiné části pozemku než instalované pletivo. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku krajského soudu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 22 Cdo 806/2021-484, stejně jako to, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, resp. předcházejícím rozsudkům okresního a krajského soudu, byla odmítnuta usnesení sp. zn. I. ÚS 2301/21 ze dne 14. 9. 2021.
12. Též s ohledem na procesní vývoj v posuzované věci není dán prostor pro zásah Ústavního soudu do řízení, které se netýkalo samotné existence práva chůze a jízdy, ale pouze dočasné otázky rušení tvrzené držby tohoto práva.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu