ECLI:CZ:US:2022:1.US.234.22.1
sp. zn. I. ÚS 234/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zimmer, s. r. o., sídlem Teplická 273/34, Praha 9 - Střížkov, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2021 č. j. 23 Cdo 2217/2021-500, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 54 Co 382/2020-469 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. března 2020 č. j. 15 C 143/2018-307, ve znění opravného usnesení ze dne 18. srpna 2020 č. j. 15 C 143/2018-440 a opravného usnesení ze dne 2. března 2021 č. j. 15 C 143/2018-473, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem ve znění opravných usnesení zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 1 513 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud po právní stránce věc posuzoval s odkazem na obecnou úpravu odpovědnosti za škodu, podle níž ke vzniku odpovědnostního závazku dochází jen tehdy, jsou-li kumulativně naplněny veškeré zákonem stanovené předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tj. existence protiprávního jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Obvodní soud konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v předmětné věci absentuje nejen jakékoliv porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí, ale i vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tvrzeným jednáním vedlejší účastnice. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatelka domáhá, jí totiž vznikla výhradně následkem skutečnosti, že k předmětu leasingu, který měla v držení, uzavřela podnájemní smlouvu se společností, která v rozporu se smluvním ujednáním buď sama vyvezla, příp. umožnila vývoz předmětu leasingu do Ruské federace, odkud se předmět leasingu již nevrátil. Soud dále uvedl, že právo na náhradu škody může stěžovatelka uplatňovat jen vůči tomu, kdo jí škodu svým jednáním skutečně způsobil, tedy obchodní společnosti VKS Group s. r. o. "v likvidaci", a nikoli vůči vedlejší účastnici. Podle obvodního soudu stěžovatelce nic nebránilo uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu, když předmět leasingu stále existuje, byť neznámo kde. Odůvodňovala-li stěžovatelka svoji neochotu uzavřít kupní smlouvu tím, že si předmět leasingu nemůže prohlédnout, pak uvedený stav nebyl podle soudu zapříčiněn vedlejší účastnicí. Soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky, že ačkoli vše zaplatila, předmět leasingu stejně nevlastní. Obvodní soud poukázal na to, že ve smlouvě bylo výslovně sjednáno, že stěžovatelka má povinnost platit leasingové splátky bez ohledu na to, zda předmět leasingu nakonec přejde do jejího vlastnictví či nikoli. Obvodní soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud uzavřel, že obvodní soud provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, opatřil si veškerá relevantní skutková zjištění, na jejichž základě věc správně posoudil. Městský soud s odkazem na úpravu odpovědnosti za škodu a na nezbytnost naplnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu (protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody) pro závěr o vzniku odpovědnosti za škodu uzavřel, že v předmětné věci bylo namístě žalobu jako nedůvodnou zamítnout pro zjevnou absenci jak existence jakéhokoli porušení právní povinnosti vedlejší účastnice, tak i příčinné souvislosti, neboť příčinu vzniku stěžovatelkou tvrzené škody nelze spatřovat v jednání vedlejší účastnice. V podrobnostech městský soud odkázal na závěry obvodního soudu, s nimiž se bez výhrad ztotožnil.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť dovolání není podle §237 o. s. ř., přípustné, když žádná ze stěžovatelčiných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání. Před vypořádáním jednotlivých námitek stěžovatelky Nejvyšší soud předeslal, že pro právní posouzení soudů obou stupňů bylo stěžejní řešení otázky, zda v předmětné věci byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, neboť stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici předmětnou částku z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud dovodil, že soudy obou stupňů dospěly na základě zjištěného skutkového stavu, jehož přezkum Nejvyššímu soudu nepřísluší, ke správnému právnímu závěru o tom, že v předmětné věci nebylo prokázáno naplnění předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu u vedlejší účastnice, neboť chybělo jakékoliv porušení její právní povinnosti a příčinná souvislosti mezi případným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Nejvyšší soud konstatoval, že právní posouzení soudů obou stupňů v tomto ohledu nevybočuje ze standardů posuzování podmínek vzniku odpovědnosti za škodu.
5. Nejvyšší soud poukázal na to, že veškeré námitky stěžovatelky týkající se toho, že soudy neposuzovaly, zda právní jednání vedlejší účastnice (návrh kupní smlouvy předložený stěžovatelce k odkupu předmětu leasingu) respektovalo zásady poctivého obchodního styku, a že soudy měly aplikovat korektiv dobrých mravů a posoudit právní jednání vedlejší účastnice jako neplatné (argumentace pod bodem 3 a 4 dovolání), nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení nespočívá napadené rozhodnutí, když spočívá na řešení otázky vzniku odpovědnosti za škodu. Z argumentace stěžovatelky není podle Nejvyššího soudu zřejmé, jak by případné hodnocení návrhu kupní smlouvy z hlediska zásad poctivého obchodního styku, mělo ovlivnit výsledný právní závěr soudů o tom, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Stejně tak stěžovatelčina námitka, že vedlejší účastnice porušila svoji prevenční povinnost zakotvenou v §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (námitka pod bodem 5 dovolání), tím, že stěžovatelku nutila k odkupu předmětu leasingu, nezaloží přípustnost dovolání. Stěžovatelka uvedenou otázku staví na svém vlastním skutkovém tvrzení, že vedlejší účastnice ji nutila k odkupu předmětu leasingu. Nejvyšší soud konstatoval, že ze zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán, však nic takového nevyplývá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v její věci nesprávně aplikoval §237 a §241a o. s. ř. Nejvyšší soud nesprávně posoudil právní otázku pod bodem 5 dovolání, když uvedl, stěžovatelka uvedenou otázku staví na svém vlastním skutkovém tvrzení, že vedlejší účastnice ji nutila k odkupu předmětu leasingu, avšak ze zjištěného skutkové stavu nic takového nevyplývá. Stěžovatelka upozorňuje na to, že její otázka byla položena jinak, a to: "Zda lze považovat za porušení právní povinnosti (generální prevence) žalovaným (prodávajícím a současně vlastníkem leasingu) takové jednání, při kterém žalovaný vytváří podmínky (nesoucí znaky přečinu poškození věřitele) tím, že úmyslně předstírá splnění podmínky možnosti koupě předmětu leasingu tím, že zašle neúplné (nepodepsané dokumenty) žalobci jako budoucímu kupujícímu, aby tento návrh žalovaného následně mohl být považován za návrh žalobce, byť na hlavičkovém papíru žalovaného?"
7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud neposuzoval předloženou právní otázku pod bodem 5 dovolání, a to: "Zda, lze považovat za porušení právní povinnosti žalovaným, pokud jako pojistník a pojištěný úmyslně nepředá informaci o druhé podnájemní smlouvě k předmětu leasingu pojistiteli ani Policii ČR, k řádnému prošetření pojistné události a dále případné trestné činnosti jiného osoby k předmětu leasingu?"
8. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud řádně nevysvětlil, proč není způsobilá založit přípustnost dovolání právní otázka pod bodem 4 dovolání, a to: "Je nepoctivým právním jednáním žalovaného v pozici prodávajícího (vlastníka předmětu leasingu), pokud v nepodepsaném návrhu kupní smlouvy uvádí nepravdivá tvrzení o předmětu koupě a žádá, aby kupující (nájemce leasingu) projevil zájem o koupi uvedené věci prostřednictvím podpisu smlouvy (tvrzení), která jsou v rozporu se skutkovým stavem známým oběma smluvním stranám kupní smlouvy?" Stěžovatelka uvádí, že tato otázka hmotného práva nebyla dosud vyřešena a napadené rozhodnutí je na této otázce závislé.
9. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení před obvodním soudem bylo porušeno její právo na soudní ochranu a dále právo na legitimní očekávání toho, že rozhodnutí bude založeno na správném zjištění skutkového stavu. Stěžovatelka dále namítá, že ani městský soud nezjistil dostatečně skutkový stav věci. U právního hodnocení městského soudu, stejně jako u obvodního soudu, chybí právní posouzení poctivosti v právním styku u vedlejší účastnice vůči stěžovatelce, které je upraveno v §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Městský soud se nezabýval tím, že vedlejší účastnice v podaném vyjádření přímo svou poctivost vyjádřila tím, že: "Ani v případě uzavření kupní smlouvy (k němuž nedošlo) by tedy nebylo možné přičítat žalovanému k tíži, pokud by nemohl předmět leasingu žalobci z tohoto důvodu fyzicky předat." Městský soud tedy opomněl položit otázku: "Proč žalovaná tvrdí, že po uzavření smlouvy (ke kterému nedošlo) nelze přičítat odpovědnost za škodu v situaci, kdy by nemohla předat fyzicky movitou věc stěžovatelce?" Stěžovatelka dovozuje, že i v řízení před městským soudem bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo legitimního očekávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
14. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
15. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Přitom je povinen uvést alespoň jednu otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení.
16. Ústavní soud poukazuje na to, že jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
17. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou vypořádal, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
18. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nedostatečné vymezení dovolacích důvodů (resp. předestřené otázky se míjely s důvody rozhodnutí městského soudu), zaměřil se Ústavní soud na ústavní konformitu tohoto postupu. Postupoval-li Nejvyšší soud v souladu s ústavními principy, nemůže již Ústavní soud přistoupit k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť k vymezení dovolacích důvodů vůbec nedošlo [srov. výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2034/20].
19. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť žádná ze stěžovatelčiných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu v posuzované věci porušení ústavnosti neshledal, neboť z obsahu přiloženého dovolání zjistil, že stěžovatelka ve svém dovolání jako dovolací důvod nevymezila žádnou právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí městského soudu založeno. Stěžovatelka v dovolání uplatnila pouze námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky (dovolací důvody), případně nevymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Námitkami stěžovatelky byly vesměs zpochybňovány toliko skutkové závěry a uplatňovány tzv. jiné vady řízení, k nimž by nicméně bylo možné přihlédnout jedině za předpokladu, že by dovolání bylo shledáno přípustným.
20. Na závěru Nejvyššího soudu, že na stěžovatelkou formulovaných právních otázkách a jejich řešení městský soud své rozhodnutí nepostavil, a že tudíž stěžovatelka jako dovolací důvod předestřela právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, a proto její dovolání není přípustné a tudíž ho odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neshledal Ústavní soud žádné pochybení s ústavní relevancí. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.
21. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci stěžovatelka zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť v dovolání řádně nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
22. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Jde-li o posouzení rozsudků obvodního soudu a městského soudu o zamítnutí žalobního návrhu stěžovatelky na náhradu škody, Ústavní soud v těchto rozsudcích neshledal porušení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení a ani v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení v podobě tzv. kvalifikovaných vad.
24. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů nevykazují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu