ECLI:CZ:US:2022:1.US.236.22.1
sp. zn. I. ÚS 236/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 123/18, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2021 č. j. 11 Tdo 1003/2021-1618, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2021 č. j. 4 To 61/2020-1564 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2020 č. j. 46 T 2/2020-1444, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) trestního zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 2 000 Kč.
2. Proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné namítl porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") související s příslušností soudu k úkonům činěným v přípravném řízení a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Upozornil, že podle §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Stěžovatel namítal zejména nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení v rámci podávaných návrhů na domovní prohlídky, prohlídky nebytových prostor či na povolení odposlechů a záznamů telekomunikačních hovorů, neboť návrhy byly podány nepříslušným Okresním státním zastupitelstvím ve Znojmě, a v přípravném řízení proto rozhodoval i nepříslušný Okresní soud ve Znojmě. Připomněl, že trestná činnost byla páchána v obci R., resp. D., příslušným k podání návrhů bylo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně a rozhodovat o nich měl Okresní soud v Hodoníně. Stěžovatel měl za to, že opatřené důkazy v přípravném řízení tak byly získány nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, nelze k nim proto přihlížet a vycházet z nich v dalším řízení.
3. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci (dále též "soud druhého stupně") byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl stěžovatel zařazen podle §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, kdy denní sazba činí 2 000 Kč. K námitce stěžovatele ohledně nepříslušného státního zastupitelství a nepříslušného soudu soud druhého stupně uvedl, že trestná činnost stěžovatele vyšla najevo až v rámci prověřování spoluobžalovaného, který se zdržoval v okrese Znojmo, a od této skutečnosti se následně odvíjely další návrhy činěné v rámci přípravného řízení. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že výše popsané návrhy byly v přípravném řízení činěny místně příslušným státním zástupcem a že se od této místní příslušnosti následně odvíjela místní příslušnost okresního soudu.
4. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že námitkou nezákonných důkazů, jež byly opatřeny na podkladě úkonů soudce místně nepříslušného Okresního soudu v Znojmě a jim předcházejícím návrhům místně nepříslušného státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, se již podrobně zabýval odvolací soud a zcela přesvědčivě se s ní vypořádal. Ke stěžovatelem namítanému nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 Nejvyšší soud zdůraznil, že v této věci se Ústavní soud zabýval možností státního zastupitelství vyššího stupně (krajského či vrchního) podat v přípravném řízení návrh ke kterémukoliv okresnímu soudu v obvodu své působnosti. V nyní projednávané věci je však zjevné, že místně příslušným soudem k vydání předmětných příkazů nemohl být Okresní soud v Hodoníně, neboť státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě nebyl činný v obvodu Okresního soudu v Hodoníně, nýbrž v obvodu Okresního soudu ve Znojmě.
II. Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva garantovaná v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a dále v čl. 90 Ústavy České republiky (dále též "Ústava").
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že ve světle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 je účelem zákonných kritérií pro určení příslušnosti k některým rozhodnutím v přípravném řízení je stanovení místní příslušnosti soudu předvídatelně a jednoznačně a vyloučení svévole orgánů činných v trestním řízení při výběru soudu. Stěžovatel namítá, že v okamžiku určení místní příslušnosti nešlo o rané stádium prověřování a v době podání návrhu na vydání rozhodnutí bylo najisto postaveno nejen místo spáchání trestného činu, ale i kdo z podezřelých a kde trestný čin spáchal. Tomu podle stěžovatele nasvědčuje i skutečnost, že den po provedených domovních prohlídkách bylo zahájeno trestní stíhání vůči všem podezřelým. Orgány činné v trestním řízení měly povinnost svá rozhodnutí ohledně místní příslušnosti řádně odůvodnit, což podle stěžovatele neudělaly. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 a nález ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16 z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že důkazy zjištěné v průběhu těchto nezákonně provedených úkonů jsou nepoužitelné a je třeba je z hodnocení při dokazování vyloučit.
7. Stěžovatel dále vznáší námitku neústavnosti zajištění věcí (peněžitých částek, osobního automobilu) v přípravném řízení a nevydání rozhodnutí o jejich dalším osudu. Soud prvního stupně si vyhradil rozhodnutí do veřejného zasedání, která však přes urgenci stěžovatele dosud neproběhlo. Tím porušil čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V části vztahující se k argumentaci ohledně nesprávně určené místní příslušnosti je však zjevně neopodstatněná a v části vztahující se k tvrzené neústavnosti zajištěných věcí je nepřípustná.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy prvního a druhého stupně se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
11. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě osvětleny dovolacím i odvolacím soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
12. V nálezu, na který odkazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, se Ústavní soud vyjadřoval k výběru okresního soudu pro podání návrhu státním zastupitelstvím a kritizoval takovou praxi, kdy by si státní zástupce mohl vybrat okresní soud, ke kterému podá návrh, tedy libovůli státního zástupce [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.)]. O takovou situaci se zjevně v případě stěžovatele nejedná. Jak ostatně uvedl dovolací soud v napadeném rozhodnutí, Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval možností státního zastupitelství vyššího stupně (krajského či vrchního) podat v přípravném řízení návrh ke kterémukoliv okresnímu soudu v obvodu jeho působnosti. Ve věcech příslušnosti okresního státního zastupitelství, resp. okresního soudu (§16 trestního řádu) se plně uplatní aplikace §26 trestního řádu. Jak ve svém odůvodnění uvedl Nejvyšší soud, Okresní soud v Hodoníně by se stal místně příslušným soudem v případě, že by došlo k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce proto, že část trestné činnosti by byla v rámci prověřování vyloučena ze společného řízení, což se však nestalo.
13. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v části ústavní stížnosti týkající se určení místní příslušnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
14. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se lze tudíž zásadně domáhat ochrany jen proti konečným rozhodnutím. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v části brojící proti nečinnosti soudu prvního stupně ve vztahu k zajištěným věcem nepřípustná.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost částečně jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu