ECLI:CZ:US:2022:1.US.2405.22.1
sp. zn. I. ÚS 2405/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti RAVAK a.s., se sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Martinem Dančišem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 29 NSČR 44/2020-B-1158, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-966, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 5. 2020 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-969, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2792/2011-B-426, jakož i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2, čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a.s. (dále jen "dlužník").
II
Z obsahu ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění, které Ústavní soud obdržel dne 20. 9. 2022, a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatelka jako přihlášená věřitelka odvoláním napadla v insolvenčním řízení vedeném před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud", resp. "insolvenční soud") pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796, jímž městský soud schválil reorganizační plán dlužníka ze dne 28. 2. 2019 (bod I. výroku), rozhodl o jeho účinnosti (bod II. výroku) a uložil insolvenčnímu správci a dlužníku povinnosti související se schválením reorganizačního plánu (body III. a IV. výroku). Při svém rozhodování vzal městský soud v úvahu předcházející rozhodnutí a zejména skutečnost, že věřitelským insolvenčním návrhem bylo dne 21. 2. 2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. V únoru 2017 přistoupil dlužník k insolvenčnímu návrhu a navrhl řešení insolvence reorganizací. Součástí návrhu byl i seznam závazků a reorganizační plán (dále jen "RP") přijatý většinou zajištěných a nezajištěných věřitelů uvedených v seznamu závazků. Nálezem ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17 Ústavní soud zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. 2. 2017 v bodech II., V., X. a XIII. výroku pro nepřezkoumatelnost. Dalším nálezem ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 699/18 Ústavní soud zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-292 v bodech II., V., X., a XIII. výroku pro nerespektování závěrů výše uvedeného nálezu. Následně třetím usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426 (napadeným nyní rovněž ústavní stížností) městský soud povolil reorganizaci dlužníka (výrok I.), konstatoval kdo je insolvenčním správcem (výrok II.), určil znalce za účelem ocenění majetkové podstaty (výrok III.), vyzval dlužníka k předložení aktualizovaného RP ve stanovené lhůtě (výrok IV.), poučil osoby odlišné od dlužníka o možnosti předložit RP (výrok V.). Dne 1. 3. 2019 předložil dlužník RP s rozdělením věřitelů (zajištěných i nezajištěných) do 10 skupin a uvedl způsob reorganizace. Městský soud zkoumal splnění podmínek pro schválení RP podle §348 a §349 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy platném zněmí (dále jen "zákon"), a dospěl k závěru, že tyto podmínky [mimo podmínku uvedenou v ust. §348 odst. 1 písm. c) zákona] splňuje.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení) rozhodl, že soudkyně městského soudu JUDr. Margita Víšková není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u městského soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 (výrok I.), potvrdil usnesení městského soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 v bodě I. a 1I. výroku o schválení RP dlužníka ze dne 28. 2. 2019 a o době nabytí jeho účinnosti a odvolání odmítl proti bodům III. a IV. výroku (výrok II.), přičemž se ztotožnil se závěrem městského soudu o splnění podmínek §348 odst. 2 a §349 zákona. K tomu dále konstatoval, že nikdo netvrdil důvody pro zproštění či odvolání insolvenčního správce a insolvenční soud nemusel svolávat schůzi věřitelů k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, neboť rozhodoval podle §148 odst. 2 zákona o předjednané reorganizaci a zabýval se ani námitkou stěžovatelky o nemožnosti vyjádřit se ústně v průběhu řízení s tím, že stěžovatelka se v průběhu řízení vyjadřovala písemně v rozsahu stovek stran a další důvody pro ústní jednání ve věci neshledal. Nepřípustnost odvolání proti výrokům III. a IV. odůvodnil vrchní soud poukazem na ust. §11 odst. 1 zákona s tím, že proti těmto rozhodnutím není odvolání přípustné (§91 zákona).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky (a dalších dovolatelů) zamítl bez jednání podle ust. §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a pod bodem 173. odůvodnění konstatoval, že námitka stěžovatelky, že vrchní soud pochybil, pokud nenařídil jednání při vyřizování odvolání proti usnesení o schválení reorganizace, nezakládá důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom poukázal na ust. §94 odst. 2 písm. c) zákona, které umožňuje projednat odvolání bez nařízení jednání.
Stěžovatelka napadá rovněž usnesení městského soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169. Městský soud jím vzal na vědomí splnění podstatných částí RP ze dne 28. 2. 2019, schváleného usnesením téhož soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796, a konstatoval, že jím se reorganizace končí (§364 odst. 3 zákona).
III
Stěžovatelka namítá, že napadená usnesení o povolení a schválení RP byla vydána bez nařízení ústního jednání, nebyl dodržen závazný právní názor zrušujících nálezů Ústavního soudu o povinnosti insolvenčního soudu přezkoumat správnost seznamu závazků dlužníka, na jehož základě se posuzuje splnění podmínky většinového souhlasu věřitelů nutného pro povolení předjednané reorganizace dlužníka (podle §148 odst. 2 zákona), nebyl dodržen princip rovnosti zbraní, jestliže se stěžovatelka nemohla odvolat proti rozhodnutí o povolení RP a soudy se meritorně nezabývaly všemi stěžovatelkou uvedenými námitkami.
K jednotlivým výše uvedeným bodům stěžovatelka argumentuje především trvalým porušováním zásady ústnosti a přímosti soudního řízení výhradně v insolvenčních řízeních, což je v rozporu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Salomonson proti Švédsku, stíž. č. 38978/97, odst. 36, nebo rozhodnutí ve věci Fischer proti Rakousku, stíž. č. 169/22/90, odst. 44, resp. Exel proti ČR, stíž. č. 48962/99. Nezbytnost ústního jednání by tak měla být pravidlem ve všech typech řízení, zejména pak tehdy, jsou-li předmětem řízení závažné otázky skutkové či právní. V předmětné věci se však (téměř) žádné ústní jednání nekonalo, ačkoli o to stěžovatelka opakovaně žádala a navrhovala provedení řady svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Stěžovatelka sice připouští, že se konala ústní jednání o přezkumném jednání a jednání o insolvenčním návrhu, ta však nemohla naplnit materiální právo stěžovatelky na ústní projednání věci zejména proto, že se zde neprovádělo dokazování o okolnostech týkajících se nepoctivého záměru dlužníka či o dalších okolnostech vylučujících povolení reorganizace. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že v napadeném rozhodnutí vyložil ust. §85 odst. 1 a §94 zákona ústavně nekonformním způsobem, což vedlo k porušení ust. §122 a §123 o. s. ř.
Další námitky stěžovatelky vůči postupu a rozhodování insolvenčního a vrchního soudu směřují proti tomu, že se označené soudy meritorně nezabývaly všemi jejími námitkami, zejména pak námitkou nepoctivého záměru.
Pokud se týká usnesení městského soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169, shledává stěžovatelka citované rozhodnutí pouze jako "akcesorické" ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím, neboť jím bylo vzato na vědomí splnění podstatných částí RP a insolvenční řízení jím bylo skončeno.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný, zčásti opožděný a ve zbytku nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Ústavní soud musel nejprve vzít v úvahu stav insolvenčního řízení v době doručení ústavní stížnosti. Nahlédnutím do záznamů uveřejněných v insolvenčním rejstříku zjistil, že ústavní stížnost brojící proti usnesení městského soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169 (jímž bylo předmětné řízení skončeno), byla podána včas a lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předchozím rozhodnutím vydaným ve třetí fázi insolvenčního řízení je tak zachována.
Pokud stěžovatelka dále napadá rozhodnutí o schválení RP, rozhodnutí je potvrzující a rozhodnutí o zamítnutí dovolání i rozhodnutí této fázi insolvenčního řízení předcházející, a to (v pořadí třetí) usnesení insolvenčního soudu, jímž byla jako způsob řešení úpadku dlužníka povolena reorganizace, přičemž namítá vzájemnou provázanost (resp. podmíněnost) všech výše označených rozhodnutí vydaných v odlišných fázích, avšak v rámci jednoho insolvenčního řízení, považuje Ústavní soud za vhodné v souladu se svojí judikaturou konstatovat, že podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podmínkou umožňující napadnout konkrétní rozhodnutí orgánu veřejné moci je, že jde o rozhodnutí pravomocné, přičemž lhůta k podání ústavní stížnosti se odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I když v zásadě platí, že ústavní stížností lze napadat rozhodnutí konečná, proti nimž nelze podat žádný procesní prostředek, resp. jímž se řízení v předmětné věci končí, z této zásady existuje několik výjimek, kdy lze napadnout meritorní pravomocné rozhodnutí, jímž řízení v dané věci skončeno není.
V předmětné věci stěžovatelka znovu napadá usnesení městského soudu vydané v insolvenčním řízení dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 28. 11. 2018. Ústavní stížnost napadající výše označené usnesení byla odmítnuta jako opožděná již usnesením sp. zn. I. ÚS 3819/19 ze dne 26. 5. 2020. K tomu, aby Ústavní soud po více jak dvou letech opět přezkoumával citované rozhodnutí, není žádný důvod, neboť opožděnost podání této části ústavní stížnosti napadající usnesení městského soudu ze dne 28. 11. 2018 je zcela zřejmá a Ústavní soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení, k němuž dospěl v citovaném odmítavém usnesení. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka argumentuje nedodržením závěrů předcházejících zrušujících nálezů Ústavního soudu, nicméně možnost napadnout i zmíněné, v pořadí třetí rozhodnutí (podle názoru stěžovatelky) i nyní vadné, resp. nesprávně odůvodněné přímo další včasnou ústavní stížností zjevně nevyužila. V této souvislosti se jeví jako zcela lichá námitka o porušení principu rovnosti zbraní (resp. rovnosti účastníků řízení), neboť ústavnost napadeného ust. §328 zákona zkoumal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1162/17 a dospěl k závěru, že v případě citovaného ustanovení se jedná o přípustný "urychlovací institut".
Těžištěm námitek stěžovatelky proti rozhodnutím o schválení RP, nabytí jeho účinnosti a potvrzení těchto výroků I. a II. napadeného usnesení insolvenčního soudu vrchním soudem, je porušení zásady ústnosti a přímosti, jako základních zásad řádného (spravedlivého) procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a procesních práv účastníka řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na řadu rozhodnutí ESLP, v nichž tento soud konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v případech, kdy soud rozhodl bez nařízení ústního jednání.
K těmto námitkám považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že insolvenční řízení je vybudováno rovněž na zásadách rychlosti a hospodárnosti. Tyto zásady mají podstatný vliv i na procesní stránku insolvenčního řízení, přičemž zákon je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu lex specialis. V insolvenčním řízení soud nařizuje jednání jen tehdy: 1) jestliže to stanoví zákona (jde např. o nařízení odvolacího jednání podle §94 odst. 1 zákona, pokud nejde o výjimky podle ust. §94 odst. 2, odst. 3 zákona, podle §133 odst. 2 zákona, v případě přezkumného jednání podle §190 zákona, §344 zákona s akceptací výjimky podle §344 odst. 3 zákona, resp. podle §361 odst. 3 zákona při změně reorganizačního plánu) a 2) považuje-li nařízení jednání za nutné. Ve druhém případě nařizuje soud jednání podle konkrétní procesní situace ve věci.
V prvním případě vyplývá nezbytnost nařídit jednání z konkrétních ustanovení zákona, přičemž i ta ustanovení zákona, která počítají s nařízením jednání v insolvenční věci soudem, právě s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení obsahují četné výjimky, při jejichž splnění soud nařídit jednání nemusí (insolvenční řízení je řízením sporným a návrhovým, byť v určité jeho části se uplatní zásada vyšetřovací). V předmětné věci by tato námitka mohla dosáhnout ústavněprávní relevance v souvislosti s ust. §85 odst. 1 zákona ve vztahu k ust. §94 odst. 1 zákona, tedy v případě odvolání proti rozhodnutí o schválení RP a jeho projednání v rámci odvolacího řízení.
Ústavní soud při posuzování námitky stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces a nedodržení jejích procesních práv ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (zásady ústnosti, přímosti jednání) vzal v úvahu, že se touto námitkou zabývaly jak vrchní soud, tak i soud dovolací. S ohledem ke všem specifickým okolnostem předmětného insolvenčního řízení tyto soudy dospěly k závěru, že nebylo povinností vrchního soudu k odvolání stěžovatelky nařídit k projednání odvolání jednání, neboť takovou povinnost zákon odvolacímu soudu neukládá a ani jeden z rozhodujících soudů neshledal nařízení jednání za nutné (nebylo jednáno o zásadních skutkových či právních otázkách, ani nebylo doplněno dokazování). S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud. V souvislosti s tvrzeným zásahem do základních práv a svobod stěžovatelky je nucen konstatovat, že porušení této zásady v průběhu 11 let trvajícího insolvenčního řízení stěžovatelka namítla teprve v této ústavní stížnosti za situace, kdy před jejím podáním bylo řízení ve věci již pravomocně skončeno, dlužník zanikl fúzí s jedním z věřitelů a případná náprava cestou zrušení napadených rozhodnutí již v zásadě není možná.
Stěžovatelka namítá, že se nařízení jednání v insolvenčním řízení domáhala písemnými podáními mnohokrát, ale bez úspěchu, aniž však vysvětlila, z jakého důvodu se o této podstatné skutečnosti, kterou teprve nyní v podstatě zpochybňuje možnost výkonu svých procesních práv v průběhu celého insolvenčního řízení, nezmínila, resp. se porušení svých procesních práv nedovolala již v dřívějších četných ústavních stížnostech (viz nález sp. zn. II. ÚS 1162/17, II. ÚS 699/18, usnesení sp. zn. II. ÚS 4214/18, I. ÚS 3819/19 a III. ÚS 3983/19). Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud považuje tuto námitku stěžovatelky uplatněnou za této procesní situace za ryze účelovou. V souladu se závěry vrchního soudu i soudu dovolacího Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nařízení jednání o odvolání proti usnesení o schválení RP nebylo nutné, neboť by nijak nepřispělo k dosavadním relevantním skutečnostem a údajná potřeba provést stěžovatelkou navržené důkazy byla vrchním soudem vyvrácena.
K dalším námitkám stěžovatelky lze uvést, že stálým směšováním různých relativně samostatných fází insolvenčního řízení, v daném případě druhé fáze, která byla ukončena pravomocným usnesením o povolení reorganizace s fází třetí, která skončila potvrzením usnesení městského soudu o schválení RP, stěžovatelka nebere v úvahu jak dosavadní výsledky insolvenčního řízení těmto rozhodnutím předcházející, tak možnost napadat tato již pravomocná rozhodnutí současně, a to jednou ústavní stížností. Tvrzení stěžovatelky, že tak postupuje proto, že jako přihlášená věřitelka neměla možnost usnesení o povolení reorganizace napadnout odvoláním, což zpětně považuje za porušení jí označených základních práv a svobod, je nesprávné. K tomu Ústavní soud opětovně odkazuje na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 1162/17, v němž zkoumal ústavnost napadeného ust. §328 zákona. Argumentace stěžovatelky o porušení práva na rovnost zbraní spočívající v nemožnosti stěžovatelky jako věřitelky na rozdíl od dlužníka podávat odvolání proti některým rozhodnutím (např. o povolení reorganizace), je vyvrácena řadou rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 36/18 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1162/17), v nichž Ústavní soud vyložil, že si je vědom specifického účelu a povahy insolvenčního práva, přičemž plně respektuje, že zákonodárce používá v oblasti právní úpravy insolvenčního řízení poměrně širokou míru uvážení. V souvislosti se specifiky právní úpravy tohoto řízení pak dovodil, že pokud konkrétní účastník insolvenčního řízení (§14 odst. 1 zákona) nemá právo na podání odvolání, nezakládá absence práva podat opravný procesní prostředek bez dalšího zásah do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právo na odvolání není (bez dalšího) ústavně zaručeným základním právem, stejně jako neexistuje základní právo na dvojinstančnost všech soudních řízení, kromě věcí trestních.
Ústavní soud dále poznamenává, že oba soudy (městský i vrchní soud) se podrobně zabývaly naplněním předpokladů podle §348 odst. 1 zákona, a to včetně předpokladu podle ust. §248 odst. 1 písm. b) zákona. Vrchní soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí souhlasil s názorem městského soudu, že i jen odkaz na dříve vyvozené závěry ohledně naplnění předpokladů uvedených v ust. §348 odst. 1 písm. b) zákona je možný považovat za řádné odůvodnění, když neshledal důvod, aby se městský soud k této otázce již dříve vyřešené v dalším rozhodnutí znovu vracel a dokonce k ní nařizoval jednání a prováděl dokazování jen pro pouhé opakování stávající argumentace.
V souvislosti s návrhem stěžovatelky na doplnění dokazování a posouzení významu navržených svědeckých výpovědí a listinných důkazů z hlediska prokázání tvrzené nepoctivosti jednání dlužníka a dalších skutkových otázek, Ústavní soud zdůrazňuje, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení (bod 95.) vysvětlil, z jakých důvodů považoval doplnění dokazování za nadbytečné a zjištěný skutkový stav za dostatečný k rozhodnutí o podaných odvoláních. Stěžovatelka tento závěr vrchního soudu sice zpochybnila, ale jeho nesprávnost nijak nedoložila.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že lze souhlasit s názorem vrchního soudu, který k otázce významu navržených svědeckých výpovědí pro rozhodnutí o odvoláních uvedl, že jejich provedení není nezbytné k potřebnému prokázání skutkového stavu, jestliže takové zjištění a objasnění již dostatečně vyplývá z listinných důkazů předložených účastníky a založených ve spise. Takový procesní postup akceptuje specifikum insolvenčního řízení, že tam, kde je třeba mít určité skutečnosti či tvrzení pouze za osvědčené, není nutné provádět dokazování v plném rozsahu. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že by se ve věci rozhodující soudy (městský a vrchní soud) nezabývaly námitkou nepoctivého záměru, jak bylo ostatně vyloženo výše, když tato otázka mohla být v této fázi řízení spojována (a posuzována) již jen se zkoumáním soudu, jestli dlužník přímo RP nesleduje nepoctivý záměr. Ústavní soud z výše vyložených důvodů proto v této části shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla výše označená rozhodnutí městského a vrchního soudu v plném rozsahu, tedy včetně těch výroků městského soudu po bodem III. a IV., proti nimž není odvolání přípustné a z tohoto důvodu bylo odvolání stěžovatelky, zahrnující i oba výše označené výroky, usnesením vrchního soudu ze dne 13. 5. 2020 v této části odmítnuto s tím, že (v tomto rozsahu) je nelze napadnout dovoláním. Ústavní soud proto, s ohledem na petit ústavní stížnosti, který je pro něj závazný, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující i proti těmto výrokům městského soudu a vrchního soudu je třeba odmítnout jako opožděnou.
Usnesení dovolacího soudu stěžovatelka vytýká nesprávnou interpretaci ust. §85 odst. 1 a §94 zákona, pokud tento soud dovodil, že při schvalování RP nebylo nařízení jednání nezbytné za situace, kdy nejvyšší soud při posouzení jinak přípustného dovolání dospěl k závěru, že vada řízení ve smyslu ust. §229 odst. 3 o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v předmětné věci, dána není. Tuto námitku, kterou se stěžovatelka snaží zpochybnit napadené usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, neboť výklad jiných, než ústavních předpisů je především věcí civilních soudů, jejichž součástí Ústavní soud není. Tvrzenou protiústavnost interpretace ust. §85 odst. 1 a §94 zákona dovolacím soudem, která by umožňovala zásah ze strany Ústavního soudu, však Ústavní soud nezjistil.
Jako poslední napadla stěžovatelka usnesení městského soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169, aniž v souvislosti s ním uvedla jakékoli relevantní důvody, které by Ústavní soud opravňovaly k jeho přezkumu a případnému zrušení. Skutečnost, že jde o rozhodnutí konečné, tedy nejen v tom smyslu, že jej nelze napadnout žádným dalším procesním prostředkem, ale i v tom, že tímto rozhodnutím končí reorganizace dlužníka, z procesního hlediska sice stěžovatelce umožňuje napadnout jej rovněž touto ústavní stížností, avšak pro absenci nezbytné konkrétní ústavněprávní argumentace je zásah ze strany Ústavního soudu z tohoto důvodu nepřípustný. Souvislost citovaného rozhodnutí s předmětem řízení, jímž je ukončení reorganizace dlužníka, nemůže být, jen s ohledem na tuto skutečnost, shledána jako porušující stěžovatelkou označená základní práv a svobody. Ústavní soud proto návrh v této části jako nepřípustný odmítl.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), 43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a ve zbytku jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu