ECLI:CZ:US:2022:1.US.2422.21.2
sp. zn. I. ÚS 2422/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 4 Tdo 737/2020, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 7 To 234/2019, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 3 T 151/2017 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 4, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel odsouzen pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jako návodce dle ustanovení §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pro přečin nadržování dle ustanovení §366 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle ustanovení §81 a §82 tr. zákoníku byl stěžovateli výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ve vztahu ke všem obviněným zrušil shora napadený rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, pro zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ve formě spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku, který měl být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 tr. zákoníku pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona účinného do 31. 1. 2019, ve formě návodu dle ustanovení §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který měl být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle ustanovení §107 odst. 1 tr. zákoníku, a pro přečin nadržování dle ustanovení §366 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který měl být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §345 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku, ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, byl stěžovatel odsouzen rozsudkem soudu druhého stupně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 6 let.
Následně stěžovatelem podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Trestné jednání stěžovatele mělo zjednodušeně řečeno spočívat v tom, že se vědomě účastnil na činnosti zločinecké skupiny organizované obžalovaným S. A. Z. Tato zločinecká skupina měla vnitřní organizační strukturu, hierarchii a přesné rozdělení úkolů mezi obžalované, kteří jednali ve vzájemné součinnosti a kooperaci s úmyslem, aby orgány činné v trestním řízení v důsledku jejich činnosti nezjistily pravdivý skutkový stav a došly tak k nesprávnému rozhodnutí ve věci evidované u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 a u Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitura Brno pod sp. zn. NCOZ- 979/TČ-2016-417600 a aby policistům vyšetřujícím tuto trestnou činnost přivodili trestní stíhání a tak zpochybnili zákonnost vyšetřování související trestné činnosti.
Z. působil v této skupině jako řídící osoba, poskytoval finanční prostředky, svými pokyny přímo řídil obžalovaného O. K., který vystupoval jako hlavní výkonná osoba za účelem realizace v rozsudku blíže popsaného trestného jednání. K. přitom postupoval v součinnosti s obžalovaným M. V. a obžalovanou E. H.. Od blíže nezjištěné doby měsíce července či srpna 2016 obžalovaný K. realizoval vůli obžalovaného Z. rovněž v součinnosti se stěžovatelem a jeho prostřednictvím též s obžalovaným J. Š. Stěžovatel se podílel na podání trestního oznámení, přičemž si byl vědom toho, že obsah tohoto podání není pravdivý a má směřovat k diskreditaci orgánů policie. Tímto způsobem zamýšleli členové organizované zločinecké skupiny pomoci zejména obžalovanému Z., ale i dalším obžalovaným v rámci trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 a trestní věci vedené pod sp. zn. NCOZ-979/TČ-2016-417600 u Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitura Brno.
Stěžovatel namítl, že skutková věta rozsudku odvolacího soudu se oproti skutkové větě nalézacího soudu významně změnila, a to po opakování dokazování ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně. Rovněž zpochybnil postup orgánů policie, které měly mít dostatečné poznatky o existenci organizované zločinecké skupiny a o páchání trestné činnosti a přesto nezasáhly a přihlížely tomu, jak jednotlivé osoby jednají protizákonně, připravují další trestnou činnost a angažují do věci další osoby (včetně stěžovatele a obžalovaného Š.). Odvolací soud přehlédl, že bez jednání svědka D. by nedošlo k jednání ani stěžovatele a ani obžalovaného Š. Stěžovatel dovodil, že svědek D. nejednal ve prospěch Z., ale orgánů policie. Ty měly překročit možnou hranici ingerence policie do průběhu jednání. Aby nešlo o zakázanou provokaci, musí policejní agenti pouze sledovat probíhající jednání, ke kterému by došlo i bez jejich přispění. To se však podle stěžovatele v projednávané věci nestalo.
Odvolací soud podle stěžovatele pochybil též v tom, že nevyložil, v čem spočívala nesprávnost hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud sice zopakoval důkaz týkající se stěžovatele, nicméně tento nevyhodnotil, nýbrž pouze konstatoval. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu nevyplývá, že by stěžovatel věděl či mohl vědět o existenci organizované zločinecké skupiny. Přesto, že se svědek D. podílel na činnosti této skupiny, v soudním řízení vystupoval toliko v postavení svědka, nikoliv obžalovaného. Přesto, že tento svědek učinil policejním orgánům oznámení o činnosti skupiny, nemohlo dojít k zániku trestnosti, neboť se svědek na další činnosti podílel, a to po dobu cca 5 měsíců. Odvolací soud podle stěžovatele porušil §259 odst. 3 tr. ř. tím, že při absenci doplnění dokazování ve vztahu ke stěžovateli učinil jen na základě své úvahy zásadní změnu skutkového stavu věci.
Další část argumentace stěžovatele směřuje proti nesprávnému posouzení příznivosti rozdílných norem. Stěžovatel namítá, že v jeho věci bylo aplikováno ustanovení §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve znění do 31. 1. 2019, podle něhož byl ohrožen sazbou od 2 do 8 let. Podle novelizovaného ustanovení, účinného od 1. 2. 2019 byl však stěžovatel ohrožen toliko sazbou od 1 do 5 let. Toto ustanovení bylo pro stěžovatele příznivější a obecné soudy jej přesto neaplikovaly.
Stěžovatel spatřuje porušení zásad při ukládání trestu mimo jiné v tom, že i přes důvody pro uložení trestu pod zákonnou sazbu, bylo snížení spíše "kosmetické". Nebylo přihlédnuto k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život všech obžalovaných. Uložený trest považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný, přičemž byl kladen důraz na moment generální prevence, kdy život stěžovatele bude uloženým trestem ovlivněn prakticky na dobu téměř patnácti let. Obecné soudy též nepřihlédly k osobním a rodinným poměrům stěžovatele. Podstata jednání stěžovatele spočívala v právně etické hrubé nedbalosti, nicméně ani Česká advokátní komora po předložení usnesení o zahájení trestního stíhání nepozastavila stěžovateli činnost, na rozdíl od obžalovaného K. Za pochybení považuje stěžovatel i tu skutečnost, že odvolací soud zcela opomenul odůvodnit uložení trestu zákazu činnosti. Krajský soud se rovněž nezabýval proporcionalitou uloženého trestu ve vztahu k obžalovanému K., kterému jakožto spolupracujícímu obviněnému byl uložen toliko trest podmíněný.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Předně je třeba uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je ovšem vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti totiž stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že ve věci nebyl trestně stíhán svědek D., který kontaktoval orgány policie a informoval je o jednání obžalovaných. K uvedenému lze konstatovat, že i v případě, že by bylo lze tvrzení stěžovatele považovat za relevantní, nic to nemění na jeho postavení v trestním řízení. Ústavní soud v minulosti již uvedl, že právo zahájit a vést proti někomu trestní stíhání je právem státu, nikoliv jednotlivce. Z napadeného odůvodnění krajského soudu vyplývá, že tento se postavením svědka D. v trestním řízení, jakož i postupem orgánů činných v trestním řízení dostatečně zabýval. Za podstatnou přitom nelze považovat ani námitku, podle níž měl být svědek D. policejním agentem, nebo že by se jednalo o policejní provokaci - v tomto směru lze odkázat na argumentaci obsaženou na straně 64 a 76 rozsudku krajského soudu. V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá rozdílnost skutkových závěrů, k nimž dospěl nalézací a odvolací soud, lze jej odkázat na str. 64 a násl. rozsudku odvolacího soudu, kde je tato námitka ústavně konformním způsobem vypořádána.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil některou z dotčených skutkových podstat nebo že se snad mělo jednat pouze o jakousi právně etickou hrubou nedbalost, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení příznivosti rozdílných právních norem, je třeba uvést, že touto námitkou se Ústavní soud zabýval již v ústavní stížnosti obžalované H., jejíž ústavní stížnost je evidována u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2036/21. První senát Ústavního soudu přitom neshledává důvody pro to, aby závěry třetího senátu jakkoliv přehodnocoval.
Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala. Odvolací soud se výší uloženého trestu zabýval na str. 85 a 86 svého rozsudku, přičemž vzal v potaz okolnosti jak polehčující (dosavadní řádný život), tak i přitěžující (spáchání více trestných činů). Krajskému soudu rovněž nelze vytknout, že by nepřihlédl k míře zapojení stěžovatele do činnosti organizované skupiny, neboť z jeho odůvodnění se podává, že aplikaci ustanovení §108 odst. 1 tr. zákoníku považoval za příliš přísnou. Současně nelze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že by krajský soud neuvedl důvody, pro které přistoupil k uložení trestu zákazu činnosti. Odvolací soud vysvětlil, že se stěžovatel dopustil trestného jednání právě v souvislosti s výkonem advokacie, kdy zneužil svých znalostí vyplývajících z advokátní praxe. Z odůvodnění stěžovatele je zřejmé, že si plně nepřipouští rozsah a hloubku svého trestného jednání. Přitom se stal součástí skupiny, jejímž cílem bylo zasáhnout do probíhajícího trestního řízení a tím i do efektivního výkonu státní moci. Stěžovatel při svém právnickém vzdělání nemohl mít pochyb o tom, jak zásadní hodnoty chráněné trestním zákoníkem jsou jeho jednáním dotčeny.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud neshledal. Aplikace institutu odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je mimořádným průlomem do právní moci rozhodnutí, který nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Řádný výkon trestu uloženého pravomocným a vykonatelným rozsudkem nepochybně důležitým veřejným zájmem je. Aby tak Ústavní soud mohl stěžovateli vyhovět, musela by jeho situace být naprosto výjimečná a v důsledku toho podstatně tíživější než běžně se vyskytující situace odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu