ECLI:CZ:US:2022:1.US.2668.22.1
sp. zn. I. ÚS 2668/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 ze dne 19. 5. 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a) Ing. Jiřího Písaříka, b) Hany Písaříkové, c) JUDr. Jaroslava Brože, MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny; zároveň žádá Ústavní soud o přednostní projednání jejího případu z důvodu naléhavosti věci.
2. K žalobě vedlejšího účastníka a) Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 73 Cm 214/2014-589 ze dne 3. 3. 2020 určil, že vedlejší účastnice b) je vlastníkem části podílu v obchodní korporaci - stěžovatelce - o velikosti 10 % odpovídající ke dni 12. 3. 2014 vkladu ve výši 40 000 Kč, který byl předmětem smlouvy o převodu podílu ze dne 12. 3. 2014 uzavřené s panem Tomášem Bártou. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil a žalobu zamítl.
3. Podle stěžovatelky odvolací soud porušil její právo na soudní ochranu, neboť se nevypořádal s jejími klíčovými argumenty, tvrdila-li: a) že smlouva o převodu podílu nebyla uzavřena z důvodu nedodržení procesu uzavírání smluv; b) že nebyly splněny podmínky pro uzavření realizační smlouvy. Stěžovatelka dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu nese prvky libovůle. Podle stěžovatelky odvolací soud porušil také její právo na zákonného soudce, neboť ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát.
4. Nejprve Ústavní soud zkoumal, zda jsou k projednání stížnosti dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
5. Stěžovatelka výslovně uvádí, že současně s ústavní stížností z obezřetnosti podává proti rozsudku odvolacího soudu jednak dovolání k Nejvyššímu soudu, a dále žalobu pro zmatečnost; není si jistá, zda je její dovolání subjektivně přípustné, neboť vystupovala v řízení před obecnými soudy v postavení žalované; vzhledem k tomu, že odvolací soud žalobu zamítl, může Nejvyšší soud hledět na stěžovatelku jako na procesně úspěšnou stranu, byť stěžovatelka s výsledkem řízení materiálně nesouhlasí.
6. Probíhá-li v dané věci stále dovolací řízení, není zásadně možné, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal, neboť by tím v rozporu s principem právní jistoty i zásadou subsidiarity ústavní stížnosti zasahoval do rozhodování obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1770/22 ze dne 11. 8. 2022). V případě souběžně podané ústavní stížnosti a dovolání Ústavní soud nemůže hodnotit otázku přípustnosti dovolání ani jeho včasnosti a bezvadnosti; je odkázán na výsledek dovolacího řízení. Vyčkával-li by Ústavní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení a nepřímo by pobízel stěžovatele k bezdůvodnému souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3047/18 ze dne 15. 11. 2018). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této procesní fázi "předčasná". Stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
7. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje v jejím právu na přístup k soudu. Dojde-li k odmítnutí ústavní stížnosti, jež byla podána souběžně s dovoláním, z důvodu její "předčasnosti", je stěžovateli zachována možnost podat novou ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, bez ohledu na důvod, pro který Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud by v takovém případě nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky proti nyní napadenému rozsudku pro opožděnost (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 922/22 ze dne 19. 4. 2022).
8. S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud fakticky vyhověl, neboť o ní rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj