ECLI:CZ:US:2022:1.US.2836.22.1
sp. zn. I. ÚS 2836/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 512/16, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 369/2022-46 ze dne 10. srpna 2022 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 6 Nt 706/2022-35 ze dne 28. července 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále je "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatelky o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stížnost proti usnesení Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených usnesení; namítá porušení presumpce neviny, práva na obhajobu, včetně práva na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu.
3. Stěžovatelka uvádí, že je stíhána pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měla od listopadu 2017 do 31. května 2020 dopustit
prodejem 8 250 g marihuany za 397 500 Kč. Na projednávanou věc se vztahuje nutná obhajoba, a proto si stěžovatelka zvolila obhájce; současně s ohledem na soudem schválené oddlužení se splátkovým kalendářem požádala o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ačkoliv soudy obou stupňů nezpochybňují stěžovatelčin aktuální nedostatek peněz, její žádosti nevyhověly, což odůvodnily tím, že do budoucna stěžovatelce nic nebrání v tom, aby si opatřila prostředky na odměnu svého obhájce, navíc trestnou činností získala dostatek prostředků a nezvolila-li by si obhájce sama, byl by jí ustanoven.
4. S výše uvedenými závěry stěžovatelka nesouhlasí. Je přesvědčena, že pro posouzení nároku musí být zohledněn současný stav, nikoliv budoucí možnosti, což konstatoval Ústavní soud například v nálezech sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. dubna 2019 (N 69/93 SbNU 341) a sp. zn. IV. ÚS 2590/19 ze dne 8. října 2019 (N 176/96 SbNU 206), i Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 11 Tz 49/2011-38 ze dne 24. října 2011. Stěžovatelka odmítá tvrzení, že předchozí trestnou činností (trestní příkaz soudu prvního stupně
č. j. 2 T 30/2021-76 ze dne 8. dubna 2021) získala dostatek finančních prostředků. Jde-li o obhájce ustanoveného, musí odsouzený podle §152 odst. 1 písm. b) trestního řádu nahradit obhájci jeho náklady i v případě, kdy byl ustanoven.
5. Z napadených usnesení lze zjistit příjem stěžovatelky, výši srážek na základě soudem schváleného oddlužení a její životní náklady spojené s bydlením. Z úředních záznamů soud prvního stupně dovodil příjmy stěžovatelky z prodeje marihuany (přes 300 000 Kč), které stěžovatelka prohrála v hazardních hrách. Rozhodný pro zamítnutí žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu byl závěr, že stěžovatelka je v produktivním věku, bez zdravotních omezení, a momentální finanční situaci si zavinila sama. Stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že stěžovatelka své prostředky lehkomyslně utratila.
6. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které jsou povolány rozhodnout, jsou-li podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a své úvahy musí dostatečně odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo projevem svévole či libovůle.
7. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého je přiznání bezplatné obhajoby podmíněno tím, že obviněný nemá dostatek prostředků na obhajobu a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby mu právní pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví zákon, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou obhajobu. Příslušnou úpravou je §33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů.
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 214/2017 ze dne 14. února 2017 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů; teprve jde-li o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, je-li rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem, nebo postrádá-li srozumitelná kritéria, jde o porušení uvedených základních práv a Ústavní soud zasáhne; nestačí, že hledisko, které je podle obecného soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3495/18 ze dne 20. listopadu 2018). Vybočení z uvedených mezí Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka je pracovně způsobilá, bez jakýchkoliv zdravotních omezení a nebyla nijak vyloučena z možnosti dosahovat (dostatečný) příjem s ohledem na své specifické sociální postavení; právě takových případů se týkaly stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3966/17 a sp. zn. IV. ÚS 2590/19).
9. Obecné soudy, které rozhodují na základě znalostí konkrétních okolností, v napadených usneseních uvedly podstatné důvody, pro něž žádosti stěžovatelky nevyhověly. Závěr, že stěžovatelka bude v budoucnu schopna hradit náklady obhajoby, nedovodily z nejasných či hypotetických předpokladů, ale z aktuálních skutečností (věk, zdraví a schopnost zabezpečit svoje potřeby prací), jakož i ze zjištění, že aktuální nedostatek peněz si stěžovatelka zavinila sama.
10. Je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu kladen důraz na majetkovou potencialitu obviněné, kterou obecné soudy dovodily z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12, sp. zn. II. ÚS 3723/12 či sp. zn. IV. ÚS 2527/15). Existují-li podle stěžovatelky okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, mohla na ně poukázat (např. existenci zdravotního omezení). V neakceptování námitek týkajících se aktuální finanční situace stěžovatelky Ústavní soud nezjistil mimořádné okolnosti, které by obecné soudy přehlédly a které by vedly k porušení jejích základních práv.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu