ECLI:CZ:US:2022:1.US.2877.21.1
sp. zn. I. ÚS 2877/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Kostase Michailidise, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021 č. j. 30 Co 230/2021-157 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. dubna 2021 č. j. 7 C 86/2018-134, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 11 119 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že je majitelem vozidla Ford S Max (dále "poškozené vozidlo"), jež bylo poškozeno provozem vozidla Mercedes Benz RZ: XY (dále "pojištěné vozidlo"), které bylo pojištěno u žalované Allianz pojišťovny, a. s., z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidel dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákonné pojištění"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 7 C 86/2018-134 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 119 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované uložil zaplatit České republice na účet obvodního soudu náhradu nákladů 3 954 Kč (výrok III.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. 30 Co 230/2021-157 změnil rozsudek obvodního soudu (č. j. 7 C 86/2018-134) tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 11 119 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 13 621 Kč (výrok II.) a České republice na náhradu nákladů státu 3 954 Kč na účet obvodního soudu (výrok III.), a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud konstatoval, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí relevantní důkazy a zhodnotil je v souladu s §132 občanského soudního řádu, avšak zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce. Klíčové pro posouzení sporu pak bylo právní posouzení věci, kdy obvodní soud nedocenil závěry vyplývající z vyhotoveného znaleckého posudku znalce Stanislava Bartoně ze dne 14. 8. 2020. Zásadní příčinnou, která způsobila poškození čelního skla vozidla stěžovatele, bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti; v důsledku této skutečnosti městský soud změnil rozsudek obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, když obvodní soud nezjistil řádně skutkový stav a městský soud z něj vyvodil nesprávné závěry a zamítl nárok uplatňovaný stěžovatelem v jeho žalobě. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení u obvodního soudu došlo k porušení jeho práv tím, že nebyla připuštěna jeho účastnická výpověď a v důsledku toho pak nebyly řádně objasněny všechny okolnosti dopravní nehody. Stěžovatel se nemohl vyjádřit a doplnit žalobní tvrzení, navrhnout výslech svědků, provedení listinných důkazů společným záznamem o dopravní nehodě a vzájemnou korespondencí, což mohlo pomoci v hodnocení důkazů před městským soudem. Dále namítá, že městský soud neprojevil dostatečný zájem o vyhodnocení veškerých okolností případu a vyhověl jen důkaznímu návrhu žalovaného o provedení znaleckého posudku. Stěžovatel je přesvědčen, že překvapivým rozhodnutím městského soudu byla poskytnuta ochrana žalovanému a proti smyslu právní úpravy, která vychází z ustanovení zákona o zákonném pojištění.
5. Dle přesvědčení stěžovatele je postup obecných soudů nesprávný a zcela neodpovídající jeho spravedlivému očekávání v soudní ochranu jeho zákonného nároku, zjevně překvapujícím rozhodnutím, které neodpovídá pravidlům obecné spravedlnosti, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů] (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205 nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); usnesení sp. zn. II. ÚS 4261/18 ze dne 4. 1. 2019)].
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se zjištěným skutkovým stavem učiněným obvodním soudem, který žalobě stěžovatele vyhověl a zamítavému rozsudku městského soudu, vedenou v rovině práva podústavního.
10. Základem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily okolnosti rozhodné pro určení jeho nároku jakožto poškozeného na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti provozovatele pojištěného vozidla vůči žalované jakožto pojistiteli. Předmětem řízení byl nárok stěžovatele jakožto vlastníka předmětného vozidla Ford na pojistné plnění podle §9 odst. 1 zákona o zákonném pojištění.
11. Klíčové pro posouzení sporu pak bylo právní posouzení věci, kdy obvodní soud nedocenil závěry vyplývající z vyhotoveného znaleckého posudku, proto městský soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem Stanislava Bartoně. Podle §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Ze znaleckého posudku jasně vyplynulo, že řidič tuto povinnost porušil. Mezi tvrzeným odlétnutím kamínku od kol pojištěného vozidla a poškozením čelního skla vozidla stěžovatele není dána příčinná souvislost. Zásadní příčinnou, která způsobila poškození čelního skla vozidla stěžovatele, totiž bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti stanovené zákonem o silničním provozu, tato skutečnost přerušuje příčinnou souvislost mezi provozem pojištěného vozidla jedoucím před vozidlem poškozeným.
12. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti pojištěného provozovatele vozidla za vzniklou škodu, tedy zda by byl dán tzv. přímý nárok. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoli řádně odůvodněné či iracionální (srov. např. usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1370/19).
13. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů a na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal.
14. Pokud stěžovatel napadl rovněž vyhovující rozsudek obvodního soudu, v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť stěžovatelem podaná ústavní stížnost nebyla, s ohledem na shora uvedené, posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
15. Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu