ECLI:CZ:US:2022:1.US.2877.22.1
sp. zn. I. ÚS 2877/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivony Florianové, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Pod Marjánkou 1680/31, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 22 Cdo 1871/2022-1194, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Miroslavy Lacinové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici jako žalované podílu na výnosech z hospodaření se společnou věcí - pozemkem p. č. X1, jehož součástí je dům č. p. X2 v k. ú. D., v obci P. (dále jen "předmětná nemovitost"), za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011. Vedlejší účastnice vykonává správu předmětné nemovitosti, inkasuje příjmy z ní představované nájemným z bytů a nebytových prostor v nemovitosti se nacházejících a v rozhodném období stěžovatelce žádný takto dosahovaný výnos nevyplatila.
3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní") rozsudkem ze dne 19. 6. 2020 č. j. 15 C 271/2008-1045 zastavil řízení co do částky 1 878,85 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 317 415,22 Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o základu nákladů řízení státu (výroky V. a VI.). Usnesením ze dne 14. 9. 2020 č. j. 15 C 271/2008-1056 okresní soud opravil částku ve výroku III. rozsudku na 315 536,38 Kč. Usnesením ze dne 10. 12. 2020 č. j. 15 C 271/2008-1086 stanovil soud výši nákladů řízení státu a opravil označení soudu v rozsudku. Usnesením ze dne 25. 6. 2021 č. j. 15 C 271/2008-1104 opravil výroky II. a IV. rozsudku a výrok I. usnesení ze dne 10. 12. 2000. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2021 č. j. 15 C 271/2008-1116 okresní soud doplnil rozsudek o výrok VII., jímž zamítl žalobu o zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem a ve znění usnesení v napadených výrocích II., IV., V. a VI. rozsudku a ve výroku II. doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu (výroky II. a III.). Krajský soud uzavřel, že rozhodnutí vedlejší účastnice jako většinové spoluvlastnice, že výnosy z předmětné nemovitosti nebudou rozdělovány (fakticky vypláceny) mezi spoluvlastníky, ale budou akumulovány na "účtu nemovitosti" u banky, kde budou zhodnoceny za účelem vytváření dostatečných finančních zdrojů pro zamýšlenou údržbu, opravy a investice do předmětu spoluvlastnictví, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které po dobu trvání spoluvlastnického vztahu ostatní spoluvlastníky (stěžovatelku) vázalo. Rozhodnutí nebylo neplatné podle §39 občanského zákoníku, neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Proti výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že z právní úpravy jakož i z judikatury Nejvyššího soudu pro projednávanou věc vyplývá, že výnos (nájem za bytové a nebytové prostory) ze společné nemovitosti je oddělitelným užitkem společné věci a do dohody spoluvlastníků o jeho rozdělení zůstává v jejich spoluvlastnictví. I po poukázání na účet vedlejší účastnice za účelem jeho využití na údržbu a rekonstrukci společné nemovitosti tedy nadále zůstává ve spoluvlastnictví účastnic podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Rozhodnutí vedlejší účastnice o uložení výnosu z předmětné nemovitosti na její účet a ponechání jej na tomto účtu za účelem zhodnocení a následně využití na investice do společné nemovitosti představuje hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 občanského zákoníku, k němuž je oprávněn většinový spoluvlastník; nevyžaduje tedy souhlas všech spoluvlastníků. Jednomyslný souhlas spoluvlastníků by vyžadovalo rozdělení výnosu mezi účastnice, neboť by šlo v podstatě o dohodu o vypořádání spoluvlastnictví. Ta však v projednávané věci uzavřena nebyla a výnos ze společné nemovitosti tak nadále zůstává ve spoluvlastnictví účastnic. Ponechala-li vedlejší účastnice užitky ze společné věci na základě svého rozhodnutí jako většinového spoluvlastníka na účtu (účtech) určeném pro hospodaření se společnou nemovitostí, nespotřebovala je pro sebe, ani si je jinak nepřisvojila, nemohla se obohatit na úkor stěžovatelky.
6. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek krajského soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud napadeným rozsudkem vedlejší účastnici umožnil, aby pokračovala ve svých jednostranných aktivitách a vyloučil stěžovatelku ze všech činností souvisejících s nemovitostí. Stěžovatelka byla zbavena svých práv spojených se svým vlastnictvím a zůstaly jí pouze povinnosti s vlastnictvím spojené, a to podílet se ve výši svého podílu na veškerých vedlejší účastnicí svévolně a bez oznámení konkludentně učiněných rozhodnutích.
8. Stěžovatelka namítá, že krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl v rozporu s právem spoluvlastníka požívat plody a užitky předmětu vlastnického práva. Krajský soud mylně právo na podíl na zisku, a tedy i rozhodnutí spoluvlastníků o jeho vyplacení, zařadil do hospodaření se společnou věcí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 22 Cdo 49/2004 se podle stěžovatelky na napadený případ nevztahuje.
9. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud sice deklaroval, že její právo na podíl na hospodářském výsledku ve výši jejího spoluvlastnického podílu existuje, avšak současně dovodil, že vedlejší účastnice může i konkludentně a bez jakéhokoliv informování stěžovatelky sama rozhodovat o hospodaření s nemovitostí a svévolně svá rozhodnutí o výplatě podílu (výnosu či výtěžku) z hospodaření s touto nemovitostí měnit a tím udržovat stěžovatelku v nejistotě, zda obdrží svůj zákonem uznaný podíl. Ze závěrů krajského soudu stěžovatelka dovozuje, že nemůže užívat společnou nemovitost ve výši svého spoluvlastnického podílu a má tak pouze právo na holé vlastnictví a zároveň musí strpět veškerá "rozhodnutí a jednání" vedlejší účastnice, a to i taková, která jsou v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka namítá, že bylo neoprávněně omezeno její vlastnické právo, a to i přesto, že podle krajského soudu zůstaly nároky stěžovatelky zachovány. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud se nezabýval tím, jaké finanční prostředky jsou uloženy na účtu vedeném vedlejší účastnicí v rámci tvrzené správy nemovité věci, nevzal v úvahu existenci odpisů a jejich čistě účetní (fiktivní) funkci, ani to, že si vedlejší účastnice své "osobní vklady" následně vyplatila.
10. Stěžovatelka dovozuje, že krajský soud svým rozhodnutím neposkytl ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny jejímu vlastnickému právu ochranu, dokonce sám její vlastnické právo omezil a ponechal jí pouhé holé vlastnictví bez jakéhokoliv oprávnění s ním spojeným. Napadeným rozsudkem byla pozice stěžovatelky výrazně oslabena.
11. Stěžovatelka dále namítá, že celé řízení bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, čímž byla zkrácena na svých právech. Krajský soud převzal pouze nepravdivá a ničím neprokázaná tvrzení vedlejší účastnice a tvrzeními stěžovatelky se nezabýval. Při zjišťování skutkového stavu vycházel krajský soud dále z posudků a podkladů předloženými vedlejší účastnicí, které byly nepřesvědčivé, nepravdivé a neúplné, a na základě nich tak přijal skutkové závěry založené na neúplném a nesprávném dokazování. Stěžovatelka namítá, že právní závěry krajského soudu v napadeném rozsudku jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195), poukázal na to, že podle první věty §139 odst. 2 občanského zákoníku rozhodují spoluvlastníci o hospodaření se společnou věcí většinou, počítanou podle velikosti podílů. Občanský zákoník tak nestojí na zásadě bezvýjimečné dohody mezi spoluvlastníky při užívání a nakládání se společnou věcí a přiklonil se k principu tzv. majorizace, kdy je rozhodná většina počítaná podle výše podílů. Tento princip je prolomen tím, že spoluvlastníci s menšinovými podíly mohou v případě důležité změny věci požádat o ochranu soud (§139 odst. 3 občanského zákoníku).
16. V uvedeném nálezu Ústavní soud přístup, podle kterého o hospodaření se společnou věcí zásadně rozhodují spoluvlastníci, jejichž podíly představují většinu, nezpochybnil, neboť v obecné rovině jde o přístup spravedlivý. Byl-li by k hospodaření se společnou věcí bezpodmínečně nutný souhlas všech spoluvlastníků, mohlo by být hospodaření s věcí znemožněno. Majorizaci je však možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Nelze proto připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a který popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva. Ochrana vlastnického práva totiž náleží oběma spoluvlastníkům. Ústavní soud rovněž dovodil, že výkon žádného práva, právo většinového spoluvlastníka na nakládání se společnou věci nevyjímaje, nesmí být pláštíkem zakrývajícím nemravnost.
17. V předmětné věci krajský soud při svém rozhodování vyšel z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu a ve vztahu k posuzované věci dovodil, že způsob pronajímání předmětné věci vedlejší účastnicí je otázkou hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku a nejde přitom o důležitou změnu společné věci ve smyslu §139 odst. 3 občanského zákoníku. Podle krajského soudu je zde dán legitimní důvod k rozhodnutí většinového spoluvlastníka (vedlejší účastnice) podle §139 odst. 2 občanského zákoníku i pro rozhodné období, že výnosy ze společné věci - předmětné nemovitosti budou akumulovány na účtu u banky a používány na reinvestice do ní za účelem údržby, oprav a zhodnocování, aniž by byly vypláceny spoluvlastníkům. Rozhodnutí většinové spoluvlastnice (vedlejší účastnice) za situace stále trvajícího spoluvlastnického vztahu účastnic k předmětu spoluvlastnictví (i když je vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi nimi) pro rozhodné období proto shledal krajský soud platným a účinným. S těmito závěry krajského soudu se Nejvyšší soud ztotožnil. Rovněž podle Nejvyššího soudu rozhodnutí vedlejší účastnice o uložení výnosu z předmětné nemovitosti na její účet a ponechání jej na tomto účtu za účelem zhodnocení a následně využití na investice do společné nemovitosti představuje hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 občanského zákoníku, k němuž je oprávněn většinový spoluvlastník, a nevyžaduje tedy souhlas všech spoluvlastníků. Nejvyšší soud dovodil, že ponechala-li vedlejší účastnice užitky ze společné věci na základě svého rozhodnutí jako většinového spoluvlastníka na účtu (účtech) určeném pro hospodaření se společnou nemovitostí, nespotřebovala je pro sebe, ani si je jinak nepřisvojila, nemohla se obohatit na úkor stěžovatelky. Takové rozhodnutí vedlejší účastnice jako většinové spoluvlastnice není v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků ve shora uvedeném smyslu (viz sub 16). Výše uvedené závěry obecných soudů učiněné v předmětné věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nelze jim z tohoto pohledu cokoli vytknout.
18. Namítá-li stěžovatelka, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 22 Cdo 49/2004, na který krajský soud ve svém rozhodnutí poukazuje, není na posuzovanou věc použitelný, neboť neřeší rozdělení zisku a výplatu podílu (výnosu či výtěžku), je třeba zdůraznit, že touto námitkou se již zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení a dostatečně se s ní vypořádal. Nejvyšší soud výstižně poukázal na to, že ani v předmětné věci nešlo o rozhodnutí o rozdělení zisku mezi účastnice, ale o rozhodnutí o tom, kam a za jakým účelem budou výnosy z předmětné nemovitosti (nájemné z bytů a nebytových prostor ve společné nemovitosti), které zůstávají ve spoluvlastnictví účastnic, ukládány, a jak budou využity. Tuto otázku řešil i výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, a pro posouzení otázky, zda je rozhodnutí o uložení výnosů ze společné věci na účet rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí, je nevýznamné, zda mají k účtu dispoziční právo všichni spoluvlastníci nebo jen někteří z nich. Rozhodující je, že jde o účet určený vedlejší účastnicí spravující společnou nemovitost k ukládání výnosů z předmětné nemovitosti a k jejich následnému používání na údržbu a rekonstrukci společné nemovitosti. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že vedlejší účastnice používá účet i k osobním účelům, pak toto její tvrzení podle Nejvyššího soudu odporuje skutkovým zjištěním, z nichž vycházel krajský soud (výnosy ze společné nemovitosti jsou používány na platby spojené s hospodařením s nemovitostí).
19. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, Ústavní soud připomíná, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu při řešení konkrétního případu jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
20. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného a zhodnoceného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly napadenými rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu