ECLI:CZ:US:2022:1.US.2925.21.1
sp. zn. I. ÚS 2925/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Hlásenského, zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2952/2020-1033 ze dne 11. 8. 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 231/2020-1002 ze dne 8. 6. 2020 a výroku III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 32/2013-991 ze dne 14. 4. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Namítané porušení ústavně zaručených práv
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatel se před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno v letech 2010-2012. O žalobě stěžovatele nalézací soud rozhodl rozsudkem č. j. 12 C 32/2013-540 ze dne 15. 9. 2017 tak, že jí co do částky 7 740 Kč vyhověl a ve zbytku zamítl.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání; současně požádal o osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení - tomu nalézací soud usnesením č. j. 12 C 32/2013-693 ze dne 7. 3. 2018 nevyhověl. Stěžovatel proto na základě usnesení nalézacího soudu č. j. 12 C 32/2013-694 ze dne 12. 4. 2018, jímž byl (opětovně) vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 36 215 Kč, soudní poplatek za podané odvolání zaplatil. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 15 Co 296/2018-734 ze dne 22. 11. 2018 rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání; v reakci na výzvu k úhradě soudního poplatku ve výši 14 000 Kč (usnesení nalézacího soudu č. j. 12 C 32/2013-754 ze dne 10. 4. 2019) podal stěžovatel další návrh na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, jemuž nalézací soud výrokem I usnesení č. j. 12 C 32/2013-827 ze dne 8. 7. 2019 nevyhověl; dále výrokem II uvedeného usnesení rozhodl o tom, že se stěžovateli vrací částka 36 215 Kč, kterou zaplatil jako soudní poplatek za odvolání proti rozsudku nalézacího soudu č. j. 12 C 32/2013-540, neboť odvolací řízení bylo osvobozeno od soudních poplatků [podle závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (N 70/93 SbNU 345)]. Stěžovatel byl následně přípisem nalézacího soudu č. j. 12 C 32/2013-829 ze dne 4. 9. 2019, který mu byl doručen 5. 9. 2019, opětovně vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů uhradil soudní poplatek podle usnesení tohoto soudu č. j. 12 C 32/2013-754. Dne 5. 9. 2019 stěžovatel znovu podal návrh na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a dne 20. 9. 2019 podal u nalézacího soudu přípis, ve kterém pro případ neosvobození od soudních poplatků souhlasí s použitím přeplatku soudního poplatku za odvolání ve výši 36 215 Kč.
5. Nalézací soud rozhodl usnesením č. j. 12 C 32/2013-991 ze dne 14. 4. 2020 následovně: řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení zastavil (výrok I); odvolání stěžovatele proti usnesení nalézacího soudu č. j. 12 C 32/2013-827 odmítl (výrok II); řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 15 Co 296/2018-734 ze dne 22. 11. 2018 zastavil, neboť soudní poplatek byl zaplacen opožděně (napadený výrok III); rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV) a stěžovateli vrátil 14 000 Kč, které dne 20. 3. 2020 zaplatil na účet nalézacího soudu (výrok V). Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo usnesení nalézacího soudu č. j. 12 C 32/2013-991 v napadeném výroku III potvrzeno (výrok I) a rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud zamítl. Dovolání shledal přípustné pro řešení otázky, zda je soud povinen přeplatek na soudním poplatku použít na jiný splatný nedoplatek soudního poplatku, který vznikl u téhož soudu. Dospěl k závěru, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), jasně stanoví, jak mají soudy s případným přeplatkem na soudním poplatku naložit; možnost "započíst" přeplatek neupravuje. Nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci o použití §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §154 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"); uvedené ustanovení není možné (ani analogicky) aplikovat, neboť neexistují žádné obdobné osobní účty účastníků, které by soudy na jednom místě evidovaly a mohly z nich zjistit stav doplatků či přeplatků v jednotlivých soudních řízeních. Zaplacením soudního poplatku se rozumí jeho zaplacení v rámci daného řízení a nikoliv to, že se v době podání nachází na bankovní účtu soudu přeplatek vzniklý v rámci jiného řízení. Požádal-li stěžovatel v poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku o započtení soudního poplatku za odvolání ve výši 36 215 Kč na soudní poplatek za dovolání, jde o žádost irelevantní (ačkoli ji obecné soudy nesprávně ve spisu přehlédly), neboť její vyhovění zákon o soudních poplatcích neumožňuje. K úkonu stěžovatele nebylo možné přihlédnout i proto, že jej učinil podmíněně ve smyslu §41a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu bylo upřeno právo na přístup k soudu, bylo-li dovolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, který však stěžovatel žádal započíst na přeplatek, který u téhož soudu a v tomtéž řízení měl. Ačkoli obecné soudy postupovaly striktně podle zákona, jejich postup je příliš formalistický a v rozporu se smyslem zákonné úpravy.
8. Při správě placení soudního poplatku je soud v postavení správce daně a na jeho činnost se subsidiárně použije daňový řád (§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), který v §154 a násl. podrobně upravuje, co je přeplatek daně a jak s ním nakládat. Podle obecného pravidla je z úřední povinnosti správce daně povinen převést přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu. Ústavně konformní by byla taková aplikace §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, kdy by soud vrátil stěžovateli pouze přeplatek - rozdíl mezi 36 215 Kč a 14 000 Kč. Argumentace Nejvyššího soudu týkající se praktického fungování poplatků je relevantní v případě, kdy jde o více různých řízení, byť u téhož soudu; ovšem v případě, kdy jde o poplatky v rámci jediného řízení, není problém evidovat sumu poplatků a přeplatků daného účastníka a ty vůči sobě započítávat.
9. Nalézací a odvolací soud konstatovaly, že podání stěžovatele ze dne 20. 9. 2019, které mělo obsahovat žádost o započtení, se ve spise nenachází, ačkoli ho stěžovatel k odvolání v kopii přiložil. Měl-li Nejvyšší soud za to, že nalézací soud již byl vázán svým rozhodnutím o vrácení částky 36 215 Kč stěžovateli, bylo namístě jeho přípis ze dne 20. 9. 2019 považovat za návrh na vydání rozhodnutí s eventuálním petitem (tj. nikoli za žádost podmíněnou).
10. Nelze přijmout argumentaci Nejvyššího soudu, že by daným postupem byl stěžovatel chráněn proti výkonu veřejné moci, která má činit jen to, co má výslovně dovoleno. Výklad provedený Nejvyšším soudem je ve skutečnosti pro stěžovatele nepříznivý a odepírající mu přístup k soudu. Dospěl-li k závěru, že ani žádost účastníka o započtení nemůže nic změnit, měl alespoň přísnost výkladu zákona mírnit požadavkem na poučení o nemožnosti započtení a stanovením náhradní lhůty k úhradě.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti
12. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
13. Nalézací soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel pouze reprodukuje námitky a argumenty, které již byly vypořádány Nejvyšším soudem. K předmětné otázce se vyjádřil již Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1535/2020 ze dne 8. 9. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), v němž neshledal protiústavním závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého započtení poplatku (z řady praktických důvodů) přípustné není. Žádost stěžovatele ze dne 20. 9. 2019 je úkon účastníka, který je vázán na splnění podmínky, k němuž se nepřihlíží. Nejde ani o eventuální petit, neboť soud o svém úsudku, že jde o nepřípustný úkon, žádné rozhodnutí nevydává; proto nemohla ani vyústit v poučovací povinnost soudu či stanovení další (v pořadí již třetí) lhůty pro zaplacení soudního poplatku za dovolání. V rámci jednoho soudního spisu může probíhat větší množství řízení (o odvolání, dovolání, obnově řízení či zmatečnosti) a připuštění možnosti započtení soudních poplatků na další poplatkové či jiné platební povinnosti by se evidence a správa soudních poplatků mohla stát nepřehledná, zvláště pak, jestliže by vázali účastníci započtení na splnění dalších podmínek či započtení opakovali s ohledem na nově podané opravné prostředky. Nalézací soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Odvolací soud ve vyjádření uvádí, že v odvolacím řízení postupoval standardně a neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele; odkazuje proto na odůvodnění svého rozhodnutí a napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud ve vyjádření odkazuje na závěry svého rozhodnutí, že nelze použít úpravu započtení obsaženou v daňovém řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje (mimo obecné konstatování), že na jeho případ ustanovení daňového řádu nedopadá. Posuzovanou věc je přitom nutné odlišit od věci řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3174/20 ze dne 10. 3. 2021, v níž šlo o žádost navrhovatele o převedení jistoty složené u soudu (avšak dosud nevrácené) k novému návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o. s. ř. takovému postupu na rozdíl od zákona o soudních poplatcích nebrání. Z citovaného nálezu vyplývá, že §75b odst. 1, věta první, o. s. ř. hovoří o složení jistoty u soudu, aniž by bylo specifikováno, jakým způsobem má být tato tzv. kauce složena; avšak §8 odst. 3 zákona o soudních poplatcích stanoví, že poplatky se platí výlučně na účet soudu. Nelze podle Nejvyššího soudu skutkově odlišovat případy, kdy půjde o zaplacení soudních poplatků v různých soudních řízeních vedených pod různými spisovými značkami u jednoho soudu, od případů, kdy půjde o soudní poplatky v tomtéž soudním řízení vedeném pod shodnou spisovou značkou. Jedním řízením pro účely správy soudních poplatků totiž třeba rozumět každé jedno konkrétní řízení (odvolací, dovolací aj.); případ stěžovatele nemůže spadat do jiného režimu. Možnost započtení soudních poplatků by pro stěžovatele byla jistě konformní, avšak státní moc lze uplatňovat pouze v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Navíc v případě stěžovatele již bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 36 125 Kč a soud byl daným rozhodnutím vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel neučinil otázku nezákonného zadržení částky, následného rozhodnutí o jejím vrácení, dalšího vyzvání k zaplacení soudního poplatku a zastavení dovolacího řízení předmětem dovolacího přezkumu, a proto ji nemůže otevírat pro účely přezkumu v řízení o ústavní stížnosti; totéž platí pro otázku poučovací povinnosti nalézacího soudu. Procesní úkon stěžovatele ze dne 20. 9. 2019 neodpovídá ani zčásti charakteristice eventuálního petitu ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., neboť se daným požadavkem nedomáhal vyslovení povinnosti žalované v rozsudku soudu. Stěžovatel byl přitom seznámen s tím, že nalézací soud považoval soudní poplatek při podání dovolání za nezaplacený, neboť jej vyzval k jeho zaplacení v náhradní lhůtě. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta (ev. odmítnuta).
16. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila.
17. Ve své replice stěžovatel uvádí, že věc stojí na posouzení otázek, které vymezuje a následně k nim zaujímá své závěry. Zaprvé, §10 zákona o soudních poplatcích není vyčerpávající (na rozdíl od §154 daňového řádu neobsahuje definici přeplatku). Obecné soudy z různých výkladů zákona zvolily ten, který vede k zastavení řízení a porušily zásadu in dubio mitius. Zadruhé, předmětná žádost ze dne 20. 9. 2019 není úkonem podle o. s. ř., neboť se vztahuje výlučně k otázce hrazení poplatku, a je tak bližší žádosti podle §155 daňového řádu. Je zde přitom rozdíl oproti již řešeným případům (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1535/20), kde žádost byla podána opožděně. Zatřetí, nikde není stanoveno, že by jediným možným využitím eventuálního petitu byl jen návrh na vydání rozsudku, resp. rozhodnutí ve věci samé. I tak obecné soudy zvolily přísnější výklad §41a o. s. ř., neboť část odborné literatury vyslovuje rozumný požadavek na poučení i v případech, kdy by k úkonu soud nemusel přihlížet. Začtvrté, stěžovatel v dovolání předestřel relevantní otázku o správnosti postupu soudu v dané procesní situaci a možná řešení, která však Nejvyšší soud odmítl jako nesprávná. Závěrem rekapituluje, že obecné soudy si vybraly nejjednodušší z nabízených řešení, které je pod hranicí ústavnosti.
VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
18. Ústavní soud po seznámení se zaslanými podáními a obsahem vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Esenciální součástí práva na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedené právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. K zásadně přípustným omezením patří i povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, blíže regulovaná zákonem [viz např. bod 16 nálezu sp. zn. I. ÚS 1618/15 ze dne 29. 3. 2016 (N 51/80 SbNU 623), bod 8 nálezu sp. zn. III. ÚS 3213/19 ze dne 28. 1. 2020 (N 17/98 SbNU 125) nebo bod 15 nálezu sp. zn. III. ÚS 1136/20 ze dne 2. 6. 2020]. Usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, přitom může být - obecně - způsobilé bezprostředně zapříčinit zásah do základních práv a svobod účastníka řízení [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
20. Při správě placení poplatků se postupuje podle daňového řádu, nestanoví-li zákon o soudních poplatcích jinak (§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Jak vysvětlil Nejvyšší soud, po obecných soudech nelze požadovat, aby postupovaly při správě poplatků podle §154 daňového řádu, tj. aby mimo jiné převáděly přeplatky na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, neboť nevedou obdobné osobní účty jednotlivých účastníků soudních řízení, které by soudy na jednom místě evidovaly a mohly z nich zjistit stav doplatků či přeplatků v jednotlivých soudních řízeních, jako je tomu v případě placení daní (srov. zejm. body 25 a 26 napadeného usnesení). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že takto prováděné - automatické - započítávání poplatků (z řady praktických důvodů) přípustné není (srov. bod 14 již citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 1535/20) a ani nyní neshledává v takovém závěru ústavněprávní deficity. Obecné soudy proto nepochybily, jestliže nepřevedly částku, k jejímuž vrácení byly povinny, k úhradě soudního poplatku za podané dovolání ex officio.
21. Rozdílná situace vzniká (k čemuž ostatně směřuje převážná část argumentace stěžovatele), projeví-li účastník svoji vůli srozumitelně a bez jakýchkoli pochybností, aby jemu dosud nevrácený soudní poplatek uhrazený za dříve podaný opravný prostředek byl použit na úhradu jiné jeho poplatkové povinnosti vedené u téhož soudu. Ústavní soud již v minulosti považoval za protiústavní postup soudu (v případě složení jistoty za podaný návrh na vydání předběžného opatření), jenž takovému požadavku účastníka nevyhověl (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3174/20) - to však není případ nyní projednávané věci.
22. V předmětném přípisu ze dne 20. 9. 2019 totiž stěžovatel mimo jiné uvedl (doslovná citace): "Protože dosud návrhu nebylo rozhodnuto (pozn. Ústavního soudu: o opakovaně podaném návrhu na osvobození od soudních poplatků), žalobce z procesní opatrnosti uvádí, že pokud o návrhu žalobce bude pravomocně rozhodnuto tak, že se i na základě nových skutečností neosvobozuje od zaplacení soudního poplatku za dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, žalobce souhlasí, aby tento soudní poplatek za dovolání byl uhrazen z přeplatku 36 215,- Kč, který vznikl nesprávným úředním postupem soudce JUDr. Petra Velemana, viz usnesení 12C 32/2013-643 a usnesení 12C 32/2013-829." Uvedl-li následně Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že nalézací a odvolací soud pochybily, jestliže tento přípis ve spise přehlédly, jelikož však předmětný úkon učinil stěžovatel podmíněně, a proto k němu nebylo možné přihlédnout podle §41a odst. 2 o. s. ř., neshledává v takovém závěru Ústavní soudy žádné vady; je totiž především na obecných soudech [jakož i jejich povinností - srov. nález, sp. zn. I. ÚS 239/95 ze dne 12. 9. 1996 (N 73/6 SbNU 19)], aby každý úkon účastníka posoudily podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.).
23. Předmětný přípis, jenž se vztahuje k řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků (a důsledku případného neosvobození) podle §138 o. s. ř., náleží do pravomoci poplatkového soudu jako soudního orgánu (nikoli jako správce daně), a proto se procesní postup v tomto řízení řídí o. s. ř.; nejde tedy o úkon, na nějž by se měl subsidiárně použít daňový řád. Ústavní soud současně přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že v případě předmětného přípisu nejde o tzv. eventuální petit, jenž je v jeho ustálené rozhodovací praxi spojován pouze s návrhy, jimiž se ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. zahajuje řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4123/2009 ze dne 27. 10. 2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1065/2019 ze dne 24. 7. 2019).
24. Ústavní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele, že jej obecné soudy měly poučit o nemožnosti jím požadovaného úkonu, resp. že se s touto argumentací nevypořádal Nejvyšší soud. Stěžovatel (po celou dobu řízení zastoupený advokátem), který podal opakovaný návrh na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (o kterém již bylo jednou rozhodnuto tak, že se stěžovateli osvobození nepřiznává), musel být srozuměn s následky, které nezaplacením soudního poplatku v náhradní lhůtě nastanou, jakož i o tom, že k podmíněným procesním úkonům soud nepřihlíží.
25. V souladu s principem minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud vždy váží možné následky svého kasačního zásahu a shledá-li, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam, tj. nemohlo by v jeho věci být rozhodnuto meritorně jinak a pouze by bylo prodlouženo řízení, jehož je účastníkem, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. bod 32 nálezu sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo bod 24 usnesení sp. zn. III. ÚS 4057/16 ze dne 12. 9. 2017]; řízení, jež vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek [srov. bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)]. Ústavní soud se proto nezabýval ústavní konformitou nosného právního názoru Nejvyššího soudu, podle kterého - ve stručnosti - kategoricky není možné "započíst" přeplatek účastníka na soudním poplatku na jinou jeho poplatkovou povinnost u téhož soudu, a to ani na výslovnou žádost účastníka, neboť i kdyby jej shledal protiústavním (a pouze z toho důvodu napadená rozhodnutí zrušil), nic by to - vzhledem k tomu, že takovou žádost stěžovatel nepodal - nezměnilo na výsledku řízení, tj. na zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
26. V nyní projednávané věci vzhledem ke konkrétním okolnostem Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu