ECLI:CZ:US:2022:1.US.294.22.1
sp. zn. I. ÚS 294/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Oldřicha Rémana, zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem se sídlem Poděbradova 58, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021 č. j. 17 Co 126/2020-144 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 12. 2019 č. j. 42 C 130/2018-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 19 380,- Kč s příslušenstvím.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti, Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem uložil žalovanému (dále jen "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci Jiřímu Plevovi (dále jen "žalobce") částku 16 757,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu zamítl v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 623,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VI.).
Žalobce se proti stěžovateli domáhal zaplacení 19 380,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla pokácením celkem 25 stromů, nacházejících se na jeho pozemku, stěžovatelem, vlastníkem sousedního pozemku. V řízení nebylo prokázáno, že by k vykácení stromů došlo na základě dohody mezi žalobcem a dcerou stěžovatele, resp. se stěžovatelem samotným. Okresní soud rovněž nezjistil, že by žalobce mohl vzniku škody v době jejího vzniku zabránit. V části, kterou se žalobce domáhal zaplacená částky 2 623,- Kč s příslušenstvím, okresní soud žalobu zamítl, neboť nebyla prokázána škoda, která by byla způsobena stěžovatelem na šesti mladých ovocných stromech. Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel argumentuje především nesprávným vyhodnocením provedených důkazů, které bylo v příkrém rozporu se zjištěnými a prokázanými skutečnostmi. Tímto nesprávným postupem obou soudů lze, podle názoru stěžovatele, zpochybnit jejich nestrannost (nepodjatost) a nezávislost v předmětném řízení, kdy v celkovém průběhu soudního řízení došlo k jednostrannému a neodůvodněnému zvýhodnění žalobce, což v konečném důsledku pro stěžovatele vedlo k procesnímu neúspěchu ve sporu.
Stěžovatel dále zdůraznil, že pravdivost svědeckých výpovědí jeho manželky a dcery byla dostatečným způsobem prokázána v kontextu s ostatními provedenými důkazy. Z nich vyplývá, že mezi účastníky řízení existovala ústní dohoda, jejímž obsahem bylo nezbytné vykácení stromů na pozemku žalobce před zahájením výstavby plotu mezi oběma pozemky. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí své dcery i manželky soudy, a je přesvědčen, že z nich byl vyvozen skutkový stav, který je v rozporu s "realitou" a odpovídá jen nepravdivým a rozporuplným tvrzením svědků žalobce, jímž oba soudy zcela uvěřily. Stěžovatel podrobně rozebírá některé ze svědeckých výpovědí, sám je hodnotí a vyvozuje z nich skutková zjištění, která podporují výhradně jeho verzi skutkového děje a právní názor, který zcela odporuje závěru soudů o odpovědnosti stěžovatele za způsobenou škodu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, v zásadě přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavnímu soudu také podle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že jednotlivci je zaručováno přímé a bezprostřední právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady řádného (správného) soudního rozhodování podle zákona a v jeho mezích a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl nepochybně možnost uplatňovat v řízení u obou soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že oba civilní soudy opřely svá rozhodnutí o jiná skutková zjištění a z nich vyvodily jim odpovídající právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Nebylo porušeno ani právo na rovnost účastníků řízení, neboť oběma účastníkům byl zákonem odpovídajícím způsobem poskytnut prostor k uplatnění ochrany jejich práv. Jestliže se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci dohody se žalobcem, nemohl důvodně očekávat, že procesní výsledek v předmětné věci bude pro něj příznivý.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu